Akcent

Z Encyklopedie knihy

Akcent (z lat. accentus = zvýšení hlasu, přízvuk, důraz; angl. diacritical point, fr. signe diacritique, něm. diakritisches Zeichen) v písmařské a sazečské praxi označení pro diakritické znaménko sloužící k rozlišení několikeré platnosti jednoho a téhož grafému. Většinou je umístěno nad tiskovým písmenem (É Ě ă â i ü), pod písmenem (Ç), anebo v písmenu (Ł).

Český diakritický pravopis, jehož původ se přisuzuje Janu Husovi (traktát De ortographia Bohemica), pochází z počátku 15. století. Do té doby a v některých případech vlastně až do 19. století se hlásky nemající v latinské abecedě oporu zapisovaly nejednotně spřežkami. Reforma počítala s existujícími grafémy, jejichž platnost byla rozlišena v případě měkké výslovnosti tečkou (později háčkem) a u délky čárkou. Tento systém se vyskytoval již u nejstaršího českého domácího tiskového písma (bastarda), jehož písmové sady rytecky i písmolijecky vyráběli pravděpodobně sami tiskaři. Obecně platí, že akcenty byly zavedeny rychleji k minuskulím nežli nad majuskule. Nejprve byla zavedena délka na osu samohlásek ,á‘ ,é‘ ,ý‘ (Tiskař Arnoštových Statut) vyjma ‚ú‘, pro něhož ještě Mikuláš Konáč z Hodiškova užívá německý grafém ‚ü‘. Paralelně následovaly háčky u přechodové skupiny ,cž‘ a u palatálních souhlásek typu ,ř‘ ,š‘ ,ť‘, přičemž spřežková spojení ,cz‘ ,rz‘ zůstala v platnosti i nadále. S nejmenším počtem akcentů vystačili Tiskař Korandy (,á‘ ,é‘ ,ú‘) a Martin z Tišnova (,á‘ ,č‘ ,é‘ ,ř‘ ,š‘ ,ť‘).

Skupiny ,dě‘ ,tě‘ ,ně‘ a ,bě‘ ,pě‘ ,mě‘ ,vě‘ ,fě‘ se pod tlakem písařského úzu tiskly do přelomu 15. a 16. století až na výjimky jako ,die‘ nebo ,bie‘. Teprve v následujících desetiletích je i-ová část spřežky substituována háčkem (spíše apostrofem, tečkou či kosodelníčkem). Poněvadž se ,i‘ nacházelo uprostřed hláskové skupiny, háček obvykle nestál na ose samohlásky, nýbrž nad mezerou mezi oběma literami (někdy dokonce blíž k souhlásce), které až do počátku 17. století musely být odlévány jako slitek společně na jedné písmové kuželce. Analogicky, ale pomaleji se exponovalo ,o‘ ve slovech typu ,vuol‘ na ,vůl‘ (zde však akcent přešel přímo na osu písmového obrazu).

Diakritikou byla opatřena též mladší písma novogotická (švabach a fraktura), která sloužila jazykově českému knihtiskuČechách, na Moravě a v Německu. Poněvadž domácí písmařství a písmolijectví mezi počátkem 16. století a 80. léty 17. století vlastně neexistovalo, hotové písmové rodiny či alespoň matrice byly nakupovány z německých a rakouských písmolijen. S českou diakritikou se tak museli pod dohledem objednavatelů vypořádat zahraniční písmaři. Vedle rozkolísaného písařského úzu tak diakritizační proces ovlivňovaly i aspekty technické a ekonomické (ještě Trattnerem ve Vídni 1786 vydaná Pohlova Pravopisnost řeči čechské neužívá háčky, ale písmařsky jednodušší tečky). Spřežkový pravopis proto nesystémově vládl až do doby uspokojivého rozvoje domácího písmolijectví, respektive do prosazení Tomsovy reformy českého pravopisu v závěru 18. století. Někteří tiskaři se sice snažili nakoupené matrice svépomocně upravovat, ale ani tyto dodatečné zásahy nízkou písmovou kulturu české typografie kvalitativně příliš nepozvedly. Jak špatně nasazené akcenty znehodnotily písmový řez, vidíme ještě takřka na všech pokusech 18. století diakritizovat importovanou antikvu pro sazbu jazykově českého textu.


Lit.: JUDA, M.: Pismo drukowane w Polsce XV-XVIII wieku. Lublin 2001; MUZIKA, Fr.: Krásné písmo ve vývoji latinky. Sv. 1-2. Praha 1963; PORÁK, J.: Humanistická čeština. Hláskosloví a pravopis. Acta Universitatis Carolinae. Philologica Monographia 75. Praha 1983; NEŠVERA, R. K.: Zásluhy Františka Jana Tomsy o český knihtisk. Sborník Národního technického muzea 1. Praha 1955, s. 72-82.

Autor hesla: Petr Voit.
Zdroj: Petr Voit, Encyklopedie knihy: starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století, Praha 2006.