Akvatinta

Z Encyklopedie knihy

Pohled do ryteckého ateliéru (Livourne 1774). Recueil de planches sur les sciences, les arts libéraux et les arts méchaniques, … troisieme édition … quatrieme livraison, ou cinquieme volume (Livourne, de l’imprimerie des éditeurs [= Denis Diderot et Jean Le Rond d’Alembert] 1774). Příloha 152, tabule I s přehledem mechanických i chemických technologií (rytí, leptání, přenášení obrazu, začerňování, puncování). Královská kanonie premonstrátů na Strahově – Strahovská knihovna (Praha), sign. AB I 8.
Leprinceova akvatinta (Paris 1770). Coqueley de Chaussepierre, Charles Georges: Le roué vertueux (Paris, s. t. 1770). Tabule za pag. 18 ilustrující neštěstí a pláč. Autorem akvatinty je Jean Baptiste Leprince. Antikvariát Meissner (Praha).

Akvatinta (z it. àcqua = voda, tinta = barva, angl. aquatint, fr. aquatinte nebo gravure au lavis či gravure en manière de lavis, něm. Aquatinta nebo Kupferstich in der Tuschmanier) grafická technika tisku z hloubky rozvíjející přednosti již dříve známé mezzotinty a leptu. Starší mechanické zdrsňování kovové tiskové formy zde však bylo nahrazeno přístupnějším a jednodušším natavením přírodních materiálů. I když další zpracování povrchu desky zůstalo stejné jako u rozmanitých leptařských technik, princip akvatinty nespočívá v řízeném leptání čáry, nýbrž tónově rozdělené plochy. Natavené zrno (odtud též starší pojmenování zrnkový lept) rozloží kresbu do drobných bodů, které působením kyseliny na výsledném otisku vytvoří půltónovou plochu blízkou akvarelové malbě nebo lavírované tušové kresbě.

Vyhlazená měděná deska se zapráší jemně mletým asfaltovým, kalafunovým či pryskyřičným zrnem a zespodu stejnoměrně nahřeje, aby k ní jednotlivá zrna přilnula (nesmějí se roztavit, či dokonce splynout). Zdrsnělý příkrov je možno zpracovávat několika řemeslnými postupy. Jako první přichází v úvahu imitace mezzotinty, kdy se akvatintové zrno nestejnoměrnou silou snižuje nebo dokonce vyhlazuje trojhrannou škrabkou a hladítkem (odtud též název škrábaná akvatinta). Kromě úplného vyhlazení netisknoucích světelných partií lze tak měkce a plasticky přecházet až do škály neurčitě nasazených polotónů. Čím nižší je reliéf zrna, tím méně tiskové barvy udrží. Tam, kde zrno zůstává na desce hladítkem nedotčeno, je vetřeno naopak barvy nejvíce a černá místa získávají příznačnou sametovou hloubku. Výsledný otisk se od mezzotinty téměř neliší.

Další způsob zpracování předem ozrněného povrchu desky je pro akvatintu typičtější. Zakládá se na vykrývání kresby jako při klasickém leptu. Postupným vykrýváním od nejsvětlejších míst po nejtmavší, k němuž slouží štětcem nanášený asfaltový lak, a opakovaným, avšak nestejně dlouhým a nestejně silným zaleptáváním lze vytvořit akvatintu bez lineární kresby. Desku je třeba vykrývat a leptat tolikrát, z kolika půltónů je obraz složen. Pevné obrysové linie lze akvatintě naopak dodat tehdy, je-li deska ještě před ozrněním zpracována některou z hlubotiskových technik, např. suchou jehlou či liniovým leptem do měkkého krytu. Pro varianty, při nichž vzniká bílá (negativní) kresba na černém pozadí, anebo černá (pozitivní) na světlém pozadí, slouží technika rezerváže (fr. réservé = ponechaný), převzatá v 19. století i do sféry litografie. Negativní kresbu je nutno pořizovat na světlý kalafunový kryt štětcem, nebo perem namočeným v roztoku olivového oleje a sazí. Olej v místech kresby kryt naruší a spodní kov obnaží. Černá kresba vzniká naopak pod leptacím krytem, který k partiím pokresleným vodovou barvou, tuší či inkoustem (a to vždy s přidáním klovatiny a glycerinu) nepřilne a snadno se vodou odplaví. Dodatečné ozrnění čisté desky pak vytvoří zvláště pro barevnou variantu dobré předpoklady k rozvinutí průsvitného efektu akvarelové malby.

Po dokončení leptacího procesu je deska pomocí terpentýnu zbavena zrnitého příkrovu a případných nánosů asfaltového laku či měkkého krytu. Zkušební otisk ukáže první stav. Případné korektury se provádějí mechanicky škrabkou, anebo drobným ozubeným či ozrněným a kolem osy se otáčejícím ocelovým nástrojem ve tvaru kolečka (ruleta, z fr. roulette). Jednobarevná akvatinta 18. století, reprodukující originální rudkové kresby, vznikala nejčastěji zatřením červenohnědé barvy. Ručně kolorovaná akvatinta se blížila akvarelovým předlohám. Vícebarevně tištěná akvatinta vznikala soutiskem tří (čtyř) desek barvených žlutě, modře a červeně. Užívalo se přitom transparentních a zářivých čili lazurových barev ředěných fermeží a obohacených případně bělobou. Tisková forma s naprášeným a zataveným zrnem byla ještě citlivější nežli mezzotintová deska. V ručním měditiskařském lisu, kde se za silného tlaku otiskovala na navlhčený papír, dovolila pouze několik desítek kvalitních otisků. Proto došla většího uplatnění jen ve volné grafice. Byla-li technika akvatinty použita u výroby knižních alb, pak tisk pravděpodobně probíhal z několika identických forem, které se po vyčerpání postupně obměňovaly.

Mezi prvními umělci, kteří si techniku akvatinty osvojili k reprodukci starých olejů a kreseb, byl nizozemský grafik Cornelis Ploos van Amstel (1726-1798), Francouz Louis Marin Bonnet (1743-1793), či Švéd Per Gustav Floding (1731-1791). K okruhu možných objevitelů patří ještě François Philipp Charpentier, jehož pokusné aktivity spadají také do 50. let 18. století. Prvenství vynálezu lze v souvislosti s těmito umělci stopovat jen ztěží, protože své recepty uchovávali víceméně v tajnosti. Za objevitele akvatinty je proto tradičně, avšak asi nepřesně považován francouzský malíř a rytec Jean Baptiste Leprince. Ten jako první s akvatintou v letech 1768-1769 vystoupil veřejně a o rok později ji dokonce užil při tvorbě knižní ilustrace, a to Charles Georges Coqueley de Chaussepierre Le roué vertueux (Paris 1770). Rok před smrtí vydal učebnici nové techniky Dècouverte du procédé de gravure au lavis (Paris 1780). Během 70. let si akvatintu osvojili Angličané. Prvním byl grafik amatér a Leprincův žák Charles Francis Greville (1749-1809), pak následoval jeho vyučenec Paul Sandby (1725-1809) aj. K mistrům této techniky patřili na přelomu 18. a 19. století Pierre Michel Alix v Paříži a Francisco José de Goya v Madridu.

V Čechách nalezla akvatinta uplatnění pouze v oblasti volné grafiky. Uvádí se, že pro jednotlivé topografické listy ji ponejprv užil asi Antonín Karel Balzer koncem druhé poloviny 18. století. Balzerovo knižní album Das Riesengebirge, nebst einigen Gegenden von Adersbach, in vier und zwanzig Prospecten auf einer Reise entworfen und in Kupfer geätzet und ausgemahlet (Praha 1794), které bývá literaturou občas prezentováno jako soubor akvatint, vzniklo však ve skutečnosti liniovým, ručně kolorovaným leptem. Tutéž techniku užil i Antonín Pucherna v publikaci Augusta Gottlieba Meissnera Historisch-malerische Darstellungen aus Böhmen (Praha 1798). Také v tomto případě se kolorované obrysové lepty někdy neprávem zaměňují za akvatinty. Volnou krajinářskou tvorbu obohatili akvatintou na počátku 19. století mimo jiné pražští výtvarníci Ludwig Ernst von Buquoy, Jiří Döbler, Anton Herzinger aj.


Bibl.: ABBEY, J. R.: Life in England in aquatint and lithography. London 1953; ABBEY, J. R.: Scenery of Great Britain and Ireland in aquatint and lithography. London 1952; ABBEY, J. R.: Travel in aquatint and lithography. Vol. 1-2. London 1952.

Lit.: JUNA, Zd.: Lept a příbuzné techniky. Praha 1954; KOSCHATZKY, W.: Die Kunst der Graphik. Technik, Geschichte, Meisterwerke. Salzburg 1972; KREJČA, A.: Grafické techniky. Praha 1990; KREJČA, A.: Techniky grafického umění. Průvodce pracovními postupy a dějinami originální tiskové grafiky. Praha 1981; KRISTELLER, P.: Kupferstich und Holzschnitt in vier Jahrhunderten. 3. Aufl. Berlin 1921; LILIEN, O. M.-GERHARDT, Cl. W.: Tiefdruck und die kleineren Druckverfahren. In: Geschichte der Druckverfahren (hrsg. von R. W. Fuchs), Teil 3. Stuttgart 1978; RAMBOUSEK, J.: Slovník a receptář malíře-grafika. Praha 1954; WOLF, H.-J.: Geschichte der Druckverfahren. Historische Grundlagen, Portraits, Technologie. Elchingen 1992.

Lex.: BALEKA, J.: Výtvarné umění. Výkladový slovník (malířství, sochařství, grafika). Praha 1997, s. 15.

Autor hesla: Petr Voit.
Zdroj: Petr Voit, Encyklopedie knihy: starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století, Praha 2006.