Alois Senefelder

Z Encyklopedie knihy

Alois Senefelder (vl. Johann Nepomuk Franz Alois S., 1771-1834) příležitostný herec a dramatický spisovatel pracující na teoretickém i praktickém rozvinutí litografie. Narodil se v Praze v poloněmecké herecké rodině a od dvou měsíců žil ve Vídni, Mannheimu a nakonec v Mnichově, kde otec získal stálé angažmá jako člen dvorního divadla. Po otcově smrti finanční nouze přinutila Senefeldera roku 1793 opustit právnickou fakultu v Ingolstadtu a dva roky kočovat s hereckými společnostmi. Do Čech se již nevrátil.

Dvě vývojové etapy Senefelderova litografického lisu (Wien–München 1818). Senefelder, Alois: Vollständiges Lehrbuch der Steindruckerey (Wien–München, Karl Thienemann 1818). Repro dle Národní knihovna ČR (Praha), sign. 4 C 1331.

Od poloviny 90. let počal hledat nové postupy pro rozmnožování dramatických textů a výrobu nototisků. Pokusy se stereotypií a rytinou do drahých měděných desek byly nad jeho finanční možnosti. Roku 1796 náhodně připadl na zvláštní vlastnosti solnhofenského vápence a v kapitálovém spojení s hudebníkem Franzem Gleißnerem (1759-1818) užil namísto kovových tiskových forem vápencový kámen. Noty nakreslil zrcadlově obráceně mastnou tuší a netisknoucí plochy odleptal jako při tisku z výšky kyselinou dusičnou. Otiskem pak pořídil 120 exemplářů Gleißnerova hudebního alba 12 neue Lieder mit Begleitung des Klaviers (München 1796).

Senefelder je u nás označován za vynálezce litografie, ale jeho zatímní pokusy měly několik předchůdců. Již z 16. století je doloženo několik zkoušek, při nichž kamenná deska nahradila soudobé formy pro tisk z výšky (Michael Gerecht z Klosterneuburku u Vídně okolo roku 1530), anebo pro tisk z hloubky, např. učebnice Andrease Helmreicha Kunstbüchlin, wie man auff Marmelstein, Kupffer, Messing, Zihn, Stal, Eisen … etzen und künstlich vergülden sol (Wittenberg 1574). Otisky rytecky opracovaného a zaleptaného kamene pořizoval také mnichovský kněz a profesor logiky Simon Schmid (1760-1840). Ten dokonce již deset let před Senefelderem nezávisle publikoval sešitek litografií Giftpflanzen für Unterrichtszwecke (München 1787). Z dobových dokumentů překvapivě vyplývá, že se oba hledači nových reprodukčních možností neznali. Okolo roku 1789 podnikal pokusy s kamenorytem a od 1804 s barevnou litografií čili chromolitografií (řec. chrōma = barva) také mladý berlínský kreslíř Wilhelm Reuter (1768-1834), autor alba Polyautographische Zeichnungen vorzüglicher Berliner Künstler (Berlin 1804).

Pokusy konané v letech 1798-1799 však přivedly Senefeldera ke zcela novému poznatku, že místa potřená na kameni roztokem arabské gumy za přítomnosti kyseliny dusičné přijímají dobře vodu, avšak mastnou tiskařskou barvu odpuzují, a tudíž netisknou. Jako první si uvědomil, že kámen nepreparuje ani samotná lučavka, ani arabská klovatina, nýbrž kyselina metaarabinová, vzniknuvší chemickou reakcí obou látek s vápencem. Kyselina narušuje povrchové póry kamene a uhličitan vápenatý přitom mění na hygroskopický a mastnotu odpuzující dusičnan vápenatý. Z tuku a mýdla obsaženého v tušové či křídové kresbě zároveň vzniká vodou nerozpustný fixativ metaarabiňan vápenatý. Průběh pokusů Senefeldera přesvědčil, že netisknoucí plochy kamene není třeba leptat do hloubky, jak to dělali jeho předchůdci i on sám v počátcích, aby dosáhl potřebného reliéfu. Tuš vymyl terpentýnem a na povrch kamene naválel barvu. I když se barvící válec pohyboval po celé ploše kamene, barva ulpěla jen na mastných místech kresby. S ohledem na zjištěnou podstatu pokusů nazval Senefelder svůj objev výstižně „chemische Druckerei“ čili chemický tisk z plochy.

Postupy chemického tisku nalezly ohlas u podnikavého tiskaře Johanna André z Offenbachu/M. (1775-1842). Senefelder i Gleißner využili jeho pozvání a manažerských zkušeností. Mnichovskou oficínu s nově sestrojeným litografickým lisem (1797) a prvními pokusy o výrobu tapet (1798) přenechali Senefelderovým bratřím Theobaldovi (1777-1846) a Georgovi (1778-1827) a odstěhovali se roku 1799 do Offenbachu/M. Sem spadají nejstarší Senefelderovy pokusy o křídovou litografii (1799). Oba společníci s Johannem André pak vzápětí odcestovali do Londýna, kde se pro litografii, obohacenou 1799 Senefelderem o autografii a anastatický přetisk, vžilo označení „polyautografie“. Senefelder obdržel téhož roku na vývin litografie desetileté privilegium anglického krále Jiřího III. a paralelně i patnáctiletou výsadu pro Bavorsko. Roku 1801 Johannův bratr Philipp André založil první londýnskou litografickou dílnu.

Ukázka litografie ze Senefelderovy učebnice (Wien–München 1818). Senefelder, Alois: Vollständiges Lehrbuch der Steindruckerey (Wien–München, Karl Thienemann 1818). Repro dle Národní knihovna ČR (Praha), sign. 4 C 1331.

Po nedlouhém pobytu ve Vídni během 1801 se Senefelder a Gleißner vrátili do Mnichova. Zde založili s podporou ředitele Dvorské knihovny hraběte Johanna Christopha von Aretina (1773-1824) novou litografickou dílnu „Senefelder, Gleißner & Comp.“. Zde byly 1805 poprvé konány pokusy s metalografií (chemický tisk z kovových desek) a 1807 s tónovou litografií (v Německu se pro ni zpočátku ujal termín „Handzeichnungsmanier“). O rok později následovaly experimenty na poli barevné litografie. Veřejnost je poprvé zaznamenala faksimilií Albrecht Dürers christlich-mythologische Handzeichnungen (München 1808). Jejím kreslířem byl Nikolaus Strixner (1782-1855). V té době Senefelder zpracoval originální Musterbuch über alle lithographische Kunstmanieren, welche die Königliche allein privilegirte Steindruckerey von Aloys Senefelder, Franz Gleißner & Comp. in München … zu liefern im Stande ist (München 1808). Tento vzorník byl ukázkou schopností litografie při rozmnožování not, písma, map a plánů. Roku 1808 mnichovskou dílnu odkoupil dvorní malíř a Senefelderův vyučenec Johann Christian von Mannlich (1741-1822). Senefelderovi byla nabídnuta funkce inspektora Královské tiskárny map. Tady počal zkoumat možnosti chromolitografie (1808), kterou o málo později vylepšil jeho žák Gottfried Engelmann, autor učebnice Traité de la lithographie (Paris 1839). Roku 1809 byl v Mnichově založen státem subvencovaný Litografický institut, řízený Hermannem Josephem Mittererem (1764-1829). Mitterer jako první prosazoval v praxi termín „litografie“ namísto pojmenování „chemický tisk“. Ačkoli Senefelder po roce 1809 své objevy spíše jen vylepšoval, pokusil se ještě výrobou umělých kamenů nahradit dražší vápencové suroviny (1818). Zajímal se také o papírovou stereotypii (1825) a reprodukci olejomaleb (1826). Do umění litografovat nezištně zasvětil řadu následovníků, vedle Engelmanna a Mannlicha např. Vinzenze Georga Kiningera, Adolfa Friedricha Kunikeho, Jana Jiřího Mansfelda, Lorenze Kohla von Kohlenegg (1783-1851).

Prvním pojednáním o litografii není Senefelderův spis Vollständiges Lehrbuch der Steindruckerey (Wien-München 1818), jak se často uvádí. Staršího data je příručka Wilhelma Reutera Anfangsgründe der Figurenzeichnung in Handzeichnungsmanier zur Selbsterlernung (München 1804) i anonymně vyšlá publikace Das Geheimnis des Steindrucks in seinem ganzen Umfange, praktisch und ohne Rückhalt nach eigenem Erfahrungen beschrieben (Tübingen 1810), jejíž autorem byl Senefelderův stuttgartský konkurent Gottlieb Heinrich von Rapp (1761-1832). Komplexně pojatá Vollständiges Lehrbuch však poprvé přinesla důkazy o systematickém celoživotním Senefelderově snažení. Jako odpověď rivalům jsou zde zveřejněny pracovní nástroje, receptury na zhotovení leptacích směsí, inkoustů, tuší a barev i vlastnosti litografických kamenů. Bohatý rejstřík postupů (manýr) je doplněn 19 dokumentárními a výtvarnými přílohami. Senefelder však učebnicí sledoval mnohem více. Přál si, aby sloužila všem a pomohla docenit technické přednosti litografie nejen v oblasti reprodukce, ale též v profesionálních výtvarných kreacích. Soudobá veřejnost Lehrbuch přivítala nadmíru dobře (další německá vydání 1821 a 1827, anglicky poprvé 1819, francouzský překlad 1819 dvakrát, italsky 1824 atd.). Do češtiny však přeložena nikdy nebyla.


Lit.: DICKINSON, Fr.-HODGES, A. (edd.): Homage to Senefelder. Artists lithographs from the Felix. H. Man collection. London 1971; FOLTA, J. (ed.): Dvě století litografie. Bicentenary of lithography (Sborník Národního technického muzea v Praze 30). Praha 1997; HAŠEK, J.: Senefelder a Praha. K 125. výročí vynálezce litografie. Praha 1959; HENKER, M.-SCHERR, K.-STOLPE, El.: Von Senefelder zu Daumier. Die Anfänge der lithographischen Kunst. München-New York-London-Paris 1988; IMIELA, H. K.-GERHARDT, Cl. W.: Stein- und Offsetdruck. In: Geschichte der Druckverfahren (hrsg. von R. W. Fuchs), Teil 4. Stuttgart 1993; KNEIDL, P.: Alois Senefelder a počátky litografie. In: Dvě století litografie. Bicentenary of litography (ed. J. Folta). Praha 1997, s. 12-21; KOK, K. A.: Alois Senefelder en zijn uitvindingen 1771-1834. Amsterdam 1956; ŘEZNÍČEK, R.-VICHNAR, J. (edd.): K stopadesátiletému výročí zveřejnění vynálezu litografie a kamenotisku 1798-1948. Praha 1948; SPORER, E. (ed.): Bild vom Stein. Die Entwicklung der Lithographien von Senefelder bis heute. München 1961; ŠALDA, J.-DRBOHLAV, Vl. (edd.): Senefelder a polygrafie dneška, 1771-1971. Praha 1971; WAGNER, C.: Alois Senefelder. Sein Leben und Wirken. Ein Beitrag zur Geschichte der Lithographie. Leipzig 1914; WEBER, W.: Aloys Senefelder. Erfinder der Lithographie. Daten zum Leben und Wirken. Frankfurt/M. 1981; WITTLICHOVÁ, J.-VONDRÁČEK, R. (a kol.): Litografie-kamenopis aneb počátky české litografie 1819-1850 k 200. výročí vynálezu litografie Aloisem Senefelderem. Praha 1996 (výstavní katalog Národní galerie v Praze); WOLF, H.-J.: Geschichte der Druckverfahren. Historische Grundlagen, Portraits, Technologie. Elchingen 1992.

Lex.: NAGLER 18. 240-276 = NAGLER, G. K.: Neues allgemeines Künstler-Lexikon oder Nachrichten von dem Leben und den Werken der Maler, Bildhauer, Baumeister, Kupferstecher, Lithographen, Formschneider, Zeichner, Medailleure, … Bd. 1-25. Linz 1904-1914 (2. Aufl.).; THIEME-BECKER 30. 494-495 = THIEME, U. – BECKER, F.: Allgemeines Lexikon der bildenden Künstler von der Antike bis zur Gegenwart. Bd. 1-37. Leipzig 1907-1950 (repr. München-Leipzig 1992).; TOMAN 2. 411-412 = TOMAN, P.: Nový slovník československých výtvarných umělců. Sv. 1-2. Praha 1947-1950 (repr. Ostrava 1993).; TOOLEY 4. 146. = TOOLEY, R. V.: Tooley’s dictionary of mapmakers. Revised eidition, ed. J. French. Vol. 1-4. Tring 1999-2004.

Autor hesla: Petr Voit.
Zdroj: Petr Voit, Encyklopedie knihy: starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století, Praha 2006.