Anonym

Z Encyklopedie knihy

Anonym (z řec. an = ne, onoma = jméno přes střlat. anonymus, angl. anonymous publication, fr. ouvrage anonyme, něm. anonymes Werk) dílo zveřejněné bez jména autora. Autorem se zde rozumí původce textu (spisovatel), původce ilustrací (ilustrátor) i tiskař jakožto výrobce díla a knihvazač jakožto zhotovitel knižní vazby. Je-li jméno spisovatele vyjádřeno neverbálním grafonymem nebo jen iniciálami, dílo se považuje za anonymní. Naopak monogram, jímž se zpřítomňoval kreslíř, dřevořezáč, rytec, litograf či knihvazač, vlastní jméno původce až do případného vyluštění plně zastupuje (Mistr MS). Při atribuci je zapotřebí nejprve vyloučit možnost takzvaného anonymu zdánlivého, kdy se autor zveřejněného textu neprezentoval na titulní straně, nýbrž přímo anebo alespoň narážkou až v rámcových částech, incipitu či explicitu. Obdobnou praxi dodržoval také výtvarný umělec, který v případě rozsáhlejšího ilustračního cyklu signoval jen nepatrnou část (obvykle úvodní obraz).

Anonymita vyplývala ze středověkých společenských a estetických konvencí, které potlačovaly původcovo i vnímatelovo vědomí originality a umělci či řemeslníkovi dovolovaly volně nakládat se staršími hodnotami. Početnou skupinu anonymů tvoří díla, která byla již starší rukopisnou tradicí vnímána jako výsledek nikoli lidské, ale božské tvůrčí činnosti (liturgická literatura). Do kategorie anonymů patří také pseudoepigrafy (řec. pseudos = lež, epigrafos = napsaný) čili texty oprávněně nebo mylně připisované konkrétnímu původci už z tradice. Jedním z nich je takřečený Dalimil jako autor Kroniky staré kláštera boleslavského (tiskem poprvé Praha 1620). Mezi pseudoepigrafy řadíme též anonymní texty, které byly připsány či spíše podvrženy známým autorům (např. Pseudo-Augustinus, Pseudo-Bonaventura, Pseudo-Kallisthenes) a v širším slova smyslu i díla, jejichž původce je označen jménem pomocným (Mistr Petrarcy, Tiskař Arnoštových Statut).

Ačkoli původcovo vědomí individuality se prosazovalo již po polovině 15. století, kdy knihtiskem šířený text počal fungovat jako tržní produkt, anonymní způsob umělecké a řemeslné tvorby přetrvával ještě později. Jeden z důvodů tkvěl ve vědomé snaze nezveřejňovat jméno kvůli politickým nebo osobním pohnutkám, a to zejména tehdy, oponovala-li tiskovina (obyčejně jednolist a novinový leták) oficiální ideologii. Mnohdy byl původce díla eliminován až záměrným zásahem překladatele, tiskaře či nakladatele. To se týká většinou těch čtivých textů, které při dalším vydání bylo třeba odpoutat od negativně vnímaného původce (autorsky anonymní reedice literárních děl konvertity Šimona Lomnického z Budče). Bezděčně potlačené autorství je vlastní naopak těm publikacím, které se kontinuálně přetiskovaly po desetiletí a jako obecný majetek se paralelně vnímaly též poslechem či zpěvem (knížky lidového čtení, kancionálová píseň, kramářská píseň). U knižní produkce vznikající většinou kolektivním úsilím nebylo autorství textu vyžadováno vůbec (administrativní literatura, konfese).


Lit.: HRABÁK, J.: Literární komparatistika. Praha 1976; LEHMANN, P.: Pseudoantike Literatur des Mittelalters. Leipzig-Berlin 1927; PETRŮ, E.: Zašifrovaná skutečnost. Deset otázek a odpovědí na obranu literární medievalistiky. Ostrava 1972; ŠKARKA, A.: Literatura bez autorů a bez generací. In: Antonín Škarka, Půl tisíciletí českého písemnictví (ed. J. Lehár). Praha 1986, s. 7-12 (přetištěno z Listů filologických 72, 1948, s. 171-176); ŠVÁB, M.: K středověké anonymitě. Sborník Pedagogické fakulty v Plzni. Jazyk a literatura 7. Praha 1967, s. 69-75; VAŠÁK, P.: Metody určování autorství. Praha 1980; VAŠÁK, P. (a kol.): Textologie. Teorie a ediční praxe. Praha 1993; VINOGRADOV, V. V.: Problema avtorstva i teorija stilej. Moskva 1961; WIŽĎÁLKOVÁ, B.: K otázkám hodnocení literární produkce v bibliografické praxi. In: Docentu PhDr. Františku Horákovi k šedesátinám (red. Bl. Kovář). Praha 1971, s. 42-53.

Lex.: BARBIER, A. A.: Dictionnaire des ouvrages anonymes. Vol. 1-4. Paris 1879-1882; CUSHING, W.: Initials and pseudonyms. A dictionary of literary disguises. Vol. 1-2. Waltham (Mass.) 1963; HALKETT, S.-LAING, J.: Dictionary of anonymous and pseudonymous English literature. Vol. 1-6. Edinbourgh 1882-1888 a v rozšířené podobě KENNEDY, J. (ed.): Dictionary of anonymous and pseudonymous English literature. Vol. 1-9. Edinbourg-London 1926-1962; HOLZMANN, M.-BOHATTA, H.: Deutsches Anonymen-Lexikon 1501-1926. Bd. 1-7. Weimar 1902-1928 (repr. Hildesheim 1961, 1970, 1983 a naposledy 1989); MELZI, G.: Dizionario di opere anonime e pseudonime di scrittori Italiani. Vol. 1-3. Milano 1848-1859 a k tomu PASSANO, G.: Dizionario di opere anonime e pseudonime in supplemento a quello di G. Melzi. Ancona 1887; ROCCO, E.: Anonimi e pseudonimi italiani. Supplemento al Melzi e al Passano. Cosenza 1961; SCHNEIDER, M.: Deutsches Titelbuch. Ein Hilfsmittel zum Nachweis von Verfassern deutscher Literaturwerke. Zweite, verbesserte und wesentlich vermehrte Auflage. Berlin 1927; SOMMERVOGEL, C.: Dictionnaire des ouvrages anonymes et pseudonymes publiés par des religieux de la Compagnie de Jésus. Vol. 1-2. Paris-Bruxelles-Genève 1884; TAYLOR, A.-MOSHER, Fr. J.: The bibliographical history of anonyma and pseudonyma. Chicago 1951; VOIT, P.: Rejstřík autorů, překladatelů a editorů. Příspěvky ke Knihopisu, sv. 1. Praha 1985; VOIT, P.: Rejstřík anonymních záhlaví. Příspěvky ke Knihopisu, sv. 2. Praha 1985; VOIT, P.: Rejstřík názvový. Příspěvky ke Knihopisu, sv. 3. Praha 1985.

Lex.: VLAŠÍN, Š. (red.): Slovník literární teorie. Praha 1977, s. 23.

Autor hesla: Petr Voit.
Zdroj: Petr Voit, Encyklopedie knihy: starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století, Praha 2006.