Antifonář (rukopisná kniha)

Z Encyklopedie knihy

(lat. antiphonale, antiphonarium, antiphonarius, antiphonarius liber, něm. Antiphonar, angl. antiphonary, franc. antiphonaire)

Antifonář je jednou z liturgických knih s notovanými zpěvy nebo jejich texty, v tomto případě s antifonami. Rozlišuje se mezi antiphonale missae a antiphonale officii, tedy mezi sbírkami mešních antifon a antifon k officiu (liturgii horarum, tj. k denní modlitbě západní, zejména římskokatolické církve). Pojmem antifonář se běžně označuje druhý typ rukopisů, kdežto mešní antifony najdeme v naprosté většině spolu s dalšími chorálními formami v graduálech; termín antiphonarium missae býval používán i jako synonymum pro graduál. Kromě antifon může antifonář zahrnovat také responsoria, versikly, žalmy, hymny, lamentace, invitatoria, procesní antifony nebo různé doplňky. V prostředí řeholních komunit vznikaly monastické antifonáře (antiphonale monasticum), jejichž obsah odrážel spiritualitu a tradice jednotlivých řádů. Zvlášť významně se na tvorbě středověkých rukopisných antifonářů podíleli benediktini, cisterciáci a dále řády řídící se františkánskými nebo augustiniánskými regulemi. Benediktinskou provenienci mají na příklad známé antifonáře Hartkerův (10. století, klášter St. Gallen) nebo antifonář Gottschalkův (12. století, klášter Lambach). Díky klášterním skriptoriím a kultuře, která se v nich rozvíjela, i díky bohatým donátorům byly pořizovány cenné rukopisy, často reprezentativní, zdobené, pro využití v chórové modlitbě velkých rozměrů a notované různými typy chorální notace. Důležitá skriptoria mimo klášterní centra (např. při kapitulách) produkovala antifonáře sekulárního ritu, přičemž struktura antifonářů z obou těchto sfér se mírně lišila, ať už počtem antifon v jednotlivých hodinkách, zařazením responsoria na závěr primy, tercie, sexty a nony nebo zpěvem cantica Nunc dimittis na konci kompletáře.

Vzhledem k tomu, že se v antifonářích soustřeďovaly zpěvy k officiím celého liturgického roku a s příliš objemnými kodexy by se špatně manipulovalo, setkáváme se i s antifonáři rozdělenými do více svazků. Antiphonarium de tempore (temporale, temporál) obsahovalo zpěvy k pohyblivým svátkům, antiphonarium de sanctis (sanctorale, sanktorál) ke svátkům svatých. Jindy byly knihy rozděleny na zimní a letní část (pars hiemalis, aestivalis). Rukopisy, kde se spojují různé typy liturgických knih (např. antifonář – graduál, antifonář – procesionál, graduál – kancionál – antifonář), nejsou výjimkou.

Nejstarší dosud identifikovaný fragment antifonáře uložený na českém území lze datovat do 10. století. K nejvýznamnějším antifonářům z našich sbírek patří antifonáře cisterciácké provenience Sedlecký z 13. století (Praha, NK ČR XIII A 6) nebo Antifonář královny Alžběty Rejčky z 1. čtvrtiny 15. století (Brno, Moravský zemský archiv, poř. č. 6, sign. 7), antifonáře z ženského benediktinského kláštera u sv. Jiří na Pražském hradě (např. Praha, NK ČR XIII C 4, XIII C 7, XIV C 20, XII C 3 aj.), antifonář Arnošta z Pardubic z roku 1364 (Praha, Archiv Pražského hradu VI/2) a další. Antifonáře jsou pramenem pro výzkum a poznání officií k uctění českých světců i domácí produkce (např. officium ke svátku Navštívení Panny Marie od Jana z Jenštejna). V době reformace existovaly antifonáře latinsko-české i české: první český překlad zpěvů hodinkového officia se zachoval v Jistebnickém kancionálu (Praha, KNM II C 7, s. 105–188) jako ojedinělý pokus o vytvoření liturgie v národním jazyku navázané na římský ritus.

Lit.: HUGLO, M. – HILEY, D.: Antiphoner. In: New Grove Dictionary, eds. S. Sadie – J. Tyrrell, 2001; FAGIN DAVIS, L.: The Gottschalk Antiphonary. Cambridge 2000; HAVEL, D.: Nejstarší latinské rukopisy a zlomky v Čechách a na Moravě. Habilitační práce, Masarykova univerzita, Filozofická fakulta. Brno 2012. HOLETON, D. R. – VLHOVÁ-WÖRNER, H. (eds.): Jistebnický kancionál. Kritická edice, 1. svazek. Praha 2005; KVĚT, J.: Iluminované rukopisy královny Rejčky. Praha 1931; ŠKVAŘIL, L.: Středověké chorální rukopisy benediktinského kláštera Rajhrad. Disertační práce, Masarykova univerzita, Filozofická fakulta. Brno 2016; ZACHOVÁ, I. – PETR, St.: Soupis sbírky rukopisů bývalého Františkova muzea v Brně. Praha 2010; databáze LIMUP (www.clavmon.cz /limup).

Autor hesla: Dagmar.stefancova