Antifonář (tištěná kniha)

Z Encyklopedie knihy

Antifonář (z řec. antifonē = odpovídání z anti = proti, fōnē = hlas, angl. antiphonary, fr. antiphonaire, něm. Antiphonar) soubor antifon čili krátkých jednoduchých zpěvů přednášených kantorem a chórem při mši na úvod a závěr recitovaných žalmů (antiphonarium missae), případně jako odpověď (responsorium) na modlitbu čtenou z breviáře (antiphonarium officii). Soubor těchto odpovědí se nazýval Liber responsorialis.

Nejstarší podoba antifon ze 6. století pochází od Řehoře Velikého. Některé středověké rukopisné verze mešního antifonáře, členěného na Temporale a Sanctorale, byly knihtiskem fixovány ještě na přelomu 15. a 16. století, např. Antiphonarium Augustense (Augsburg 1495) nebo Antiphonarium (Wien 1519). Častěji se však mešní zpěvy tisknou až do dnešní doby v podobě graduálu. K základním tiskům dlouho patřila Liturgica latinorum, … duobus tomis digesta Jacqua de Pamèle (Köln/R. 1571). Několik vydání antifonáře bylo v Itálii připraveno také za pontifikátu Pia IX. a Lva XIII. v 19. století. Z domácí produkce jsou známé pouze dva antifonáře, vydané pro potřebu řádových společenství. Jsou to Antiphonae et collectae decantande in utraque; processione translationis S. Norberti (Praha? 1628) a Hrabův tisk Antiphonarium Romano servitanum pro fratribus ordinis servorum beatae Virginis Mariae in Germania (Praha 1744).


Lit.: WAGNER, P.: Origine et développement du chant liturgique jusqu’ à la fin du moyen age. Tournai 1904.

Autor hesla: Petr Voit.
Zdroj: Petr Voit, Encyklopedie knihy: starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století, Praha 2006.