Antifona

Z Encyklopedie knihy

Název má původ v řeckém slově antifone a latinském antiphona, což v obou případech evokuje střídavý zpěv. Antifonální zpěv spočíval ve střídání dvou sborů, které každý zvlášť přednášely verše žalmů nebo kantika a společně zpívaly „vložku“ – antifonu (hypopsalmos). Tento princip se uplatňoval už v židovské bohoslužbě a odtud se přenesl do křesťanské liturgie. Takto se mešní antifony (v introitu, communiu) střídají se zpěvem žalmu; po hudební stránce jsou složitější a delší než samotný verš žalmu. Jednodušší antifony lze nalézt v hodinkovém officiu, a to jak bez spojení s žalmem (např. mariánské antifony typu Salve Regina), tak naopak k žalmu připojené (např. antifona k Magnificat v nešporách, která se zpívá pouze na začátku a na konci, nikoliv mezi jednotlivými verši).

Za velké antifony nebo také Ó antifony bývá označováno sedm adventních antifon k Magnificat, které všechny začínají zvoláním „Ó“. Předpokládá se, že vznikly v 6. – 7. století v benediktinském prostředí. Zpívají se v posledním týdnu před slavností Narození Páně.

Antifony byly zapisovány do liturgické knihy zvané antifonář (antiphonarium, antiphonale).

Lit.: HUGHES, A.: Medieval Manuscripts for Mass and Office: a Guide to their Organization and Terminology, Toronto 1982; BAILEY, T.: Antiphon and Psalm in the Ambrosian Office, Ottawa 1994; EBEN, D.: Zur Frage von mehreren Melodien bei Offiziums-Antiphonen, Cantus Planus Eger 1993, Budapest 1995, p. 529–537; DOBSZAY, L. – PRÓSZÉLY, G.: Corpus antiphonalium officii ecclesiarum centralis Europae: a Preliminary Report, Budapest 1988; EBEN, D.: Die Benedictus-Antiphonen von Quatember-Mittwoch und Quatember-Freitag im Prager Ritus, in: Miscelanea Musicologica XXXVII, Praha 2003, p. 63–68; EBEN, D.: Die Evangeliumsantiphonen der Donnerstage in der Fastenzeit, in: Cantus Planus, (Papers read at the 16th meeting, Vienna 2011), Wien 2012, s. 127–134.

Autor hesla: Dagmar.stefancova