Antikva

Z Encyklopedie knihy

Toryho traktát Champfleury (Paris 1529). Tory, Geoffroy: Champfleury … l’art et science de la deue & vraye proportion des lettres attiques (Paris, Geoffroy Tory 1529). Díl druhý, fol. XVIIIb–XIXa s nákresy verzál promítnutých dle teorie Leonarda da Vinciho do symetrických proporcí lidského těla. Repro: Geoffroy Tory, Champfleury, ed. Gustave Cohen, Paris 1931 (Národní knihovna ČR (Praha), sign. 4 A 693).
Toryho traktát Champfleury (Paris 1529). Tory, Geoffroy: Champfleury … l’art et science de la deue & vraye proportion des lettres attiques (Paris, Geoffroy Tory 1529). Díl druhý, fol. XVIIIb–XIXa s nákresy verzál promítnutých dle teorie Leonarda da Vinciho do symetrických proporcí lidského těla. Repro: Geoffroy Tory, Champfleury, ed. Gustave Cohen, Paris 1931 (Národní knihovna ČR (Praha), sign. 4 A 693).

Antikva (z lat. antiquus, anticus = starobylý; angl. roman type, fr. caractère romain, něm. Antiqua) tradičně ustálený název pro vertikální typ stínovaného tiskového písma vzniklého jako replika latinských humanistických rukopisů. Velká písmena (nazývaná též majuskule či verzály) mají podobu starořímské kapitály a malá písmena (minuskule) vycházejí z pravidelné karolíny. Okrouhlé i některé svislé tahy jsou kontrastně stínované a důsledně kolmé dříky zakončují nahoře i dole patky neboli serify. K charakteristickým rysům tohoto latinského tiskového písma patří dvoubříškové minuskulní litery ‚a‘ a ‚g‘. Na rozdíl od gotického a novogotického tiskového písma je předností antikvy světlost písmového obrazu (odtud staré anglické označení „white letter“). S mechanickým způsobem výroby knih souvisel požadavek proporční a sazebné vyrovnanosti. V tomto smyslu se geometrií antikvového písma zabývali poprvé Lucas de Burgo S. Sepulchri (zvaný též Pacioli) Divina proportione (Venezia 1509), Albrecht Dürer Underweysung der Messung mit dem Zirckel und Richtscheyt in Linien ebnen unnd gantzen Corporen … zusamen getzogen (Nürnberg 1525) a Geoffroy Tory Champfleury … l’art et science de la deue & vraye proportion des lettres attiques (Paris 1529). Přinejmenším zhruba do roku 1505 byla antikvová sazba vyhrazena jen jazykově latinským textům.

Písmo se od 15. století vyvíjelo v několika fázích. Na počátku nelehké cesty stojí formálně nezařaditelné těžké a těsné tiskové písmo Konrada Sweynheyma a Arnolda Pannartze v italském Subiacu (1465-1467), které vykazuje ještě znaky starší gotikoantikvy. První doklad slohově čisté a rozměrné antikvy raného typu (v minulosti nevhodně označované jako medieval) představili oba tiskaři roku 1467 v knize Marca Tullia Cicerona Epistolae ad familiares (Roma 1467). Kresebně dokonalejší verze povstaly v benátských dílnách Johanna de Spira, Vindelina de Spira (1469) a Nicolase Jensona (1470). Proto se také tento typ nazývá někdy „impressa littera Venetiana“ čili antikva benátského typu. Z Benátek se tamní antikva rozšířila do Paříže (1470), Valencie (1474), Lyonu (1490), Londýna (1509) atd. V německy mluvících zemích byla užívána od počátku 70. let 15. století Johannem Amerbachem, Johannem Mentelinem, Erhardem Ratdoltem, Adolfem Ruschem a Güntherem Zainerem. Na teritorium východní Evropy, respektive dnešního Maďarska, se poprvé dostala díky průkopníkovi Andreasu Hessovi (Budapešť 1473). Do Polska antikvu uvedl roku 1513 Florian Ungler. Její písmový řez se velmi blíží Ruschově štrasburské adaptaci antikvy předjensonovského typu, kterou pro Krakov opatřil nepochybně Unglerův spolupracovník Wolfgang Lern, vyučenec ze Štrasburku. Touto antikvou byly samozřejmě sázeny pouze texty latinské, např. Valentin Eck Panegyricus in laudem … Augustini Moravi (Kraków 1513). Jen nepatrně odlišné písmo vlastnil v Polsku od 1515 také Johann Haller. Zatímco tato podoba antikvy v Polsku nezdomácněla, oblibě se těšil Jensonův typ poprvé prezentovaný 1515 dílnou Hieronima Wietora.Druhou, vrcholnou fázi antikvy zahájil na přelomu 15. a 16. století z iniciativy vynikajícího tiskaře Alda Manuzia st. opět v Benátkách Francesco Griffo. První doklad těchto snah byl publikován již roku 1495. Aldinský (respektive Griffův) typ antikvy je charakteristický ještě větším odklonem od písařské tradice nežli u Jensona, zesíleným kontrastem mezi slabými a silnými tahy, zúženou písmovou kresbou a jemností serifů. Tento typ se počal uplatňovat už i pro sazbu textů v národním jazyce (Manuzio ho 1505 zvolil pro italštinu, londýnský Richard Pynson 1509 pro francouzštinu, ojedinělé české pasáže tištěné antikvou benátského typu přicházejí v Náměšti 1533, souvislý polský text sázený první domácí antikvou Konrada Forstera a Jana Januszowského v Krakově 1594).
Antikva Clauda Garamonda (Paris 1544). Repro: Muzika 1963.

Do vývoje zasáhla podstatně také Francie. Za tvůrce vrcholné antikvy takzvaného francouzského typu se tradičně považuje rytec a písmolijec Claude Garamond. Avšak již ve 20. letech 20. století Paul Beaujon dokázal, že některá Garamondova písma jsou ve skutečnosti o něco starší a pocházejí z ruky Simona de Colines (1531) a jiná naopak mnohem mladší, datovatelná až před první polovinu 17. století do dílny francouzského písmolijce a tiskaře Jeana Jannona. Kresba Garamondova písma vychází z aldinské antikvy. Vyznačuje se širším písmovým řezem, potlačeným kontrastem mezi slabými a silnými tahy a dekorativními půlobloučkovými serify. Již koncem 16. století mělo společně s Granjonovým typem skloněné polokurzivy charakter standardního evropského písma (u nás ho pro tisk latinských textů užíval kupříkladu Jiří Melantrich z Aventinu).

Nejstarší původem polské latinské tiskové písmo vytvořil Jan Januszowski, syn a pokračovatel Łazarza Andrysowice. Spolupracoval přitom s písmolijcem Konradem Forsterem. Januszowski novinku představil programovým spiskem v národním jazyce Nowy karakter polski (Kraków 1594). „Karakter prosty“ čili vertikála vycházela stejně jako Granjonovo „lettre de civilité“ z psané kancelářské minuskule a mimo to se opírala i o švabach a frakturu. Tendenci napodobit spíše písmo psané nežli tiskové ještě zřetelněji vykazuje „karakter ukośny“ neboli polokurzivní odvozenina. Výtvor Januszowského se jako textové písmo kvůli hybridní povaze nevžil, ale tím, že tato polská antikva měla sytý písmový obraz a tíhla k dloužení liter, sloužila občas alespoň jako vyznačovací písmo, např. neilustrovaná katolická Biblia, to jest księgi Starego i Nowego testamentu (Kraków 1599) v redakci jezuity Jakóba Wujka z Wągrowca. Pro jazykově polské texty se napořád uplatňovala antikva importovaná. Nejprve se prosadila pouze do dedikací a předmluv a od přelomu 60. a 70. let 17. století počala vytlačovat jako písmo celých knih švabach i frakturu, např. Bazyli Jastrzębski Uwagi duchowne (Kraków 1670).

Charakteristickým rysem třetí vývojové fáze zvané přechodové (neboli barokní) je zakonzervování renesanční morfologie. Zasloužili se o to zvláště nizozemští a angličtí písmaři a písmolijci 17.-18. století, především Christoffel van Dyck a William Caslon st. Kresba Caslonova písma je však již natolik unifikovaná, že všechny písmové stupně od největšího po nejmenší se vyznačují vzácně jednotným řezem. Tím bylo dosaženo nebývalé harmonie sazby, v níž střídání různě velkých písem nepůsobí rušivým, nýbrž komplementárním dojmem. I nyní do vývoje písma vstoupila Francie. Rytec pařížské Tiskárny královské Philippe Grandjean de Fouchy vytvořil antikvu „Romain du roi“ se sotva zřetelnými, plochými serify. V jeho škole pokračoval Pierre Simon Fournier, první konstruktér typografického bodu. Základní pilíř ve vývoji přechodové antikvy představují písma Angličana Johna Baskervilla, vyznačující se jednoduchostí a zřetelností.

Antikva Firmina Didota (Paris 1812). Repro: Muzika 1963.

Poslední a také nejdelší časový úsek v existenci antikvy představují písma takzvaného mladšího typu. Tento úsek počíná v závěrečné třetině 18. století klasicistní fází, spjatou nejvíce s rodinou Didotů a s Giambattistou Bodonim. Zde se vlastně vývoj knižní tiskové antikvy zastavil. Charakteristickým rysem dosavadních proměn bylo pozvolné upřednostňování tiskových (sazebných) aspektů písma a vzdalování od kaligrafických norem dynamického písma psaného. Proces zjednodušování písmové kresby probíhal pod tlakem neustále se zdokonalující technologie knihtisku. Zasáhl proto nejnápadněji tvorbu serifů. Ty časem ztratily svou původní důležitost a proměnily se v pouhé horizontální vlasové úsečky bez náběhu do dříků. Lepší čitelnosti napomohla příkřejší modelace tučných a vlasových tahů. Žádané kondenzaci písmového obrazu okrouhlých písmen přispěla změna stínování, kdy zleva napravo směřující diagonála byla nahrazena vertikální osou stínu. Dalším charakteristickým rysem jsou kontrastní rozdíly v tloušťce hlavních a spojovacích tahů.

Ačkoli některé anglické písmolijny (firma Caslon) i písmaři jako Vincent Figgins (1766-1844) a Robert Thorne (1754-1820) projevili v počátečních dvou desetiletích 19. století snahy posunout vývoj antikvy dál, iniciovali již jen nástup takřečených úpadkových písem. Tak vznikla písma nesoucí zcela nenáležitá geografická označení (egyptienka, italienka a toskánka), nebo metaforické názvy (grotesk). Jejich společným znakem je křížení osvědčených klasicistních norem s degenerujícími prvky, které se díky provokativnímu účinu ovšem velmi dobře ujaly ve sféře neknižní akcidenční typografie. Poněvadž za hranicí klasicistní antikvy nebyl pro další vývoj knižního písma nalezen již žádný prostor, celoevropské hnutí propagující obrodu typografie se od poloviny století a zvláště pak vystoupením Williama Morrise (1834-1896) programově přiklonilo k nápodobě předklasicistních řezů (Old Style) a o několik desetiletí později klasicistních. Vedle toho od počátků 20. století vznikaly četné repliky archivně chovaných historických matric, dostávající obchodní označení po svých tvůrcích (Baskerville, Bodoni, Didot, Garamond atp.) či dle spisovatelů, jejichž díla byla sázena zvlášť zajímavým typem antikvy (Bembo jako autor Manuziova tisku, Eusebius z Jensonovy produkce). Do dnešní doby tak lze počet původních, imitovaných a replikovaných řezů antikvy odhadovat na více než 6.000.



Lit.: BLAŽEJ, B.: Jak rozlišovat knižní latinková písma. Typografia 75, 1972, s. 241; BOHADTI, G.: Von der Romain du Roi zu den Schriften J. G. Justus Erich Walbaums. Eine Schriftstudie. Berlin-Stuttgart 1957; BREKLE, H. E.: Anmerkungen zur Klassifikation und Prioritätsdiskussion um die frühesten Druck-Antiquaschriften in Deutschland und Italien. Gutenberg-Jahrbuch 1993, s. 30-43; GIEYSZTOR, A.: Zarys dziejów pisma łacińskiego. Warszawa 1973; HLAVÁČEK, I.-KAŠPAR, J.-NOVÝ, R.: Vademecum pomocných věd historických. Praha 1997; HLAVSA, O.-SEDLÁČEK, Fr.: Typografická písma latinková. Praha 1957; JUDA, M.: Pismo drukowane w Polsce XV-XVIII wieku. Lublin 2001; KAISER, Vl.: Klasifikace tiskového písma z hlediska pomocných věd historických. Sborník archivních prací 32, 2, 1982, s. 446-479; KAPR, Al.: Schriftkunst. Geschichte, Anatomie und Schönheit der lateinischen Buchstaben. München 1983; KAŠPAR, J.: Názvosloví latinského písma v novověku. Archivní časopis 20, 1970-1972, s. 73-103; MORISON, St.: Early humanistic script and the first roman type. The Library 4/24, 1943-1944, s. 1-29; MORISON, St.: Handbuch der Buchkunst. 250 Beispiele mustergültiger Antiquadrucke aus den Jahren 1500 bis 1914. Berlin 1925; MORISON, St.: Meisterdrucke aus vier Jahrhunderten. Die Entwicklung des Buchdrucks in lateinischer Schrift in mehr als 600 Abbildungen … nach Druckwerken aus den Jahren 1500 bis 1914. Berlin 1924; MUZIKA, Fr.: Krásné písmo ve vývoji latinky. Sv. 1-2. Praha 1963; URBANCZYK, St. (ed.): Die altpolnischen Orthographien des 16. Jahrhunderts. Stanisław Zaborowski, Jan Seklucjan, Stanisław Murzynowski, Jan Januszowski. Köln 1983; ZAPF, H.: Die Stilgruppen der Antiqua und ihre charakteristischen Elemente. Gutenberg-Jahrbuch 1954, s. 9-15.

Autor hesla: Petr Voit.
Zdroj: Petr Voit, Encyklopedie knihy: starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století, Praha 2006.