Antikva (Čechy a Morava)

Z Encyklopedie knihy

Antikva u Kašpara Aorga (Náměšť/O. 1533). Optát, Beneš – Gzel, Petr – Filomates, Václav: Gramatika česká v dvojí stránce, ortographia předkem … etymologia potom (Náměšť/O., Kašpar Aorg 1533). Typografická titulní strana bez dekoru a ilustrací. Jediným aktivním prvkem je písmo organizované do ztrácející se sazby: První řádek je sázen texturou (vyznačovací písmo), třetí a sedmý řádek antikvou benátského typu (vyznačovací písmo) a zbytek švabachem (totožným s písmem textovým). Repro: Muzika 1963.

Antikva (Čechy a Morava) plošné uplatnění humanistického stínovaného tiskového písma pro sazbu jazykově českých textů bylo od počátků knihtisku až do 19. století determinováno historickými, ekonomickými a pravopisnými aspekty. Zatímco v Itálii, Francii a Anglii tisková antikva zdomácněla postupně již mezi 60. léty 15. století a počátkem 16. století a pak se kontinuálně vyvíjela, spolupůsobivši přitom na italsko-humanistickou orientaci jižních Slovanů (do Slovinska byla zavedena 1555), české tiskárny stály dlouhodobě pod vlivem německy mluvících zemí, které antikvu přijaly sice také brzy, během 70. let 15. století, ale jen pro sazbu jazykově latinských textů. V Čechách a na Moravě mohla být antikva chápána prizmatem náboženského vývoje snad jako písmo nepřátelských papeženců. Jazykově české sazbě na přelomu 15. a 16. století lépe vyhovovala gotická a novogotická písma, která zachycovala fonetický charakter češtiny směsicí spřežkového a diakritického pravopisu. Zatímco majuskule měkkých souhlásek se až do 19. století vyjadřovaly tradičně spřežkou (‚Cžtení‘ namísto ‚Čtení‘), akcenty švabachových a později frakturových minuskulí byly po technické stránce vyřešeny cizími písmolijnami či domácími úpravami importovaných matric již během první poloviny 16. století (s výjimkou konvenčního ‚ss‘ pro hlásku ‚š‘). Analogickým úpravám antikvy v zahraničí bránila především mizivá poptávka z Čech, která se počala teprve formovat i ve srovnání s Německem opožděně až ve 30. letech 16. století.

Do té doby se u nás jako univerzální písmo stačil prosadit švabach. Nebyl užíván pouze pro sazbu jazykově českou, ale též v jednotlivých latinských slovech či delších pasážích vsunutých mezi text český, např. Knihy žalmové jsú složené od svatého Davida (Plzeň 1508, Mikuláš Bakalář), Jan Hus Sepsání toto o šesti bludích (Litomyšl 1510, Pavel Olivetský z Olivetu), Guarinus Veronensis Vokabulář lactifer (Plzeň 1511, Mikuláš Bakalář), Gualther Burlaeus Životové a mravná naučenie mudrcuo (Praha 1514, Mikuláš Konáč z Hodiškova), Johannes Cuspinian Sjezd císařské Velebnosti v Vídni a najjasnějších tří králuo Jich Milostí (Praha 1515, Mikuláš Konáč z Hodiškova) apod. Konáč užil univerzální švabach jako textového písma dokonce v snad nejstarší jazykově latinské publikaci vyrobené v Čechách, totiž Matěje Koramba Sermones XII in apologiam valdensium facti (Praha 1516). Četné doklady švabachové sazby latinských citátů pocházejí ještě ze 40. let 16. století (např. Tiskárna severinsko-kosořská 1540 a Bartoloměj Netolický z Netolic 1541), ba i z poloviny století, např. Vokabulář latinský, český i německý nyní znovu učiněný a s pilností korigovaný (Praha 1550, Jan Kantor Had). Větší náklonnost k antikvě osvědčovali domácí knihvazači, jimž pro sestavení českého nápisu na vazbě sloužila už od počátku 20. let 16. století razidla s nediakritizovanými antikvovými písmeny (např. ZRZYZENY ZEMSKA). I v tomto řemesle však o desetiletí později zesílila pozice švabachu, který pak antikvu okolo poloviny století z knižní vazby vytlačil docela.

Písmovým materiálem lépe vybavené tiskárny v Norimberku při realizaci zakázek z Čech a Moravy respektovaly českou typografickou konvenci jen zčásti a k sazbě latinských pasáží užívaly jak tradiční švabach, tak i příhodnější antikvu. Švabach přichází např. v publikacích Jan Černý Knieha lékařská, kteráž slove Herbář (Nürnberg 1517, Hieronymus Höltzel), Frantovy práva (Nürnberg? 1518, Hieronymus Höltzel?-Friedrich Peypus?) či Hortulus anime, Zahrádka dušie nábožnými modlitbami a pěknými figurami ozdobená (Nürnberg 1520, Johann Stuchs?). Antikvová sazba latinských pasáží je naopak doložena díly Enchiridion seu Manuale curatorum dans praedicandi modum (Nürnberg 1518, Friedrich Peypus?), Dionysius Cato Moralissimus Catho (Nürnberg 1518, Hans Pekk?), Jakob Heinrichmann Institutiones grammaticae (Nürnberg 1518, Friedrich Peypus?) aj.

Nejstarší užití antikvy pro domácí tisk latinských slov a pasáží lze přisoudit náměšťské tiskárně Kašpara Aorga a Jana a Matěje Pytlíka z Dvořiště. Jde o Optátovu, Gzelovu a Filomatovu Gramatiku českou v dvojí stránce, ortographia předkem … etymologia potom (Náměšť/O. 1533), Erasma Rotterdamského Písničky čtyři evangelické z evangelium sv. Lukáše (Náměšť/O. 1534) a Beneše Optáta Isagogicon, jenž jest první uvedení každému počínajícímu se učiti (Náměšť/O. 1535). Pak stopy po tomto písmu benátského typu na Moravě mizí. Další doklady antikvové sazby latinských pasáží přicházejí až o deset let později v dílně Jana Günthera, např. Urban Rhegius Rozmlouvání o krásném kázání, kteréž Kristus … činil (Prostějov 1545) a Johann Spangenberg Loci communes (Prostějov 1545). Zřejmě vůbec první tiskárnou v Čechách, která disponovala od počátku své existence antikvou, byla pražská dílna Jana Hada. Zde je nejstarší jazykově českou publikací s latinskými slovy sázenými antikvou Regiment neb Správa, jak jedenkaždý člověk ve všech věcech zdraví své … opatrovati … má Johanna Koppa von Raumenthal (Praha 1536). Antikva byla záhy koupena také Tiskárnou severinsko-kosořskou, např. Martin Kuthen Kronika o založení Země české (Praha 1539) a Paolo Giovio Kníha o věcech a způsobích národu tureckého (Praha 1540). Od roku 1551 sází latinská slova antikvou také pražský tiskař Bartoloměj Netolický. V Čechách mimo Prahu byla novinka poprvé zjištěna jako písmo latinské dedikace Erasmova díla Evangelium Ježíše Krista … podle sepsání svatého Matouše (Litoměřice 1542, Ondřej Dušík).

Prvenství antikvy jakožto tiskového písma textů v národním jazyce náleží mezi všemi domácími tiskárnami opět Náměšti. Grammatika česká v dvojí stránce, ortographia předkem … etymologia potom Beneše Optáta, Petra Gzela a Václava Filomata (Náměšť/O. 1533) má antikvou benátského typu a spřežkovým pravopisem provedeny české nadpisy kapitol, živá záhlaví a marginálie. V díle Nový testament … od Erazma Roterodámského přehlédnutý (Náměšť/O. 1533) přichází antikva v česky tištěných sumách evangelií a epištol. Je tak nepochybné, že humanistickému tiskovému písmu byl při sazbě českého textu zpočátku přiřknut jen ráz vyznačovací. Tomuto závěru odpovídají i další tři zjištěné doklady: předně majuskulní akrostichy několika jednolistů druhé třetiny 16. století z konvolutu Dobřenského, dále neakcentovaná antikva na části titulní strany knihy Martina Butzera Kniha o opravdové péči o duše (Litomyšl 1543, Alexandr Oujezdecký) a konečně polokurzivou v mědi rytý titul Pseudo-Bonaventurova Žaltáře B. P. Marie (Praha 1625, Pavel Sessius). Nedlouho poté, co se antikva uchytila v Náměšti, byla basilejskou dílnou Hieronyma Frobena st. poprvé užita neakcentovaná antikva nikoli jako písmo vyznačovací, nýbrž textové. Stalo se tak zcela symptomaticky při sazbě českých slov ve slovníku humanisty Zikmunda Hrubého z Jelení Lexicon symphonum (Basel 1537). Bez akcentů přichází antikva též v zahraničním vydání Komenského díla Kancionál, to jest Kniha žalmů a písní duchovních (Amsterdam 1659, Christoffel Cunradus). Obdobně bez akcentů byla upravena zahraniční vydání jazykově české verze modlitby Otčenáš, např. John Wilkins An essay towards a real character and a philosophical language (London 1668), Angelo Rocca Opera omnia (Roma 1719) či Bodoniho vzorník tiskového písma Oratio Dominica in CLV. linguas (Parma 1806).
Antikva u Václava Jana Tibelliho (Hradec Králové 1738). Nebeský budíček duše křesťanské (Hradec Králové, Václav Jan Tibelli 1738). Titulní strana. Repro: Muzika 1963.

Jako textové písmo byla antikva dle dnešního povědomí užita v domácí jazykově české publikaci až tiskařem Václavem Janem Tibellim. Šlo o modlitební knihu Nebeský budíček duše křesťanské (Hradec Králové 1738). Opoždění je zvláště zřetelné, pohlédneme-li na sousední Polsko, které mělo od 1594 k dispozici domácí variantu krakovského písmolijce Konrada Forstera, i když s nevalným úspěchem. Importovanou antikvou se celé polskojazyčné knihy počaly tisknout už na přelomu 60. a 70. let 17. století, např. Bazyli Jastrzębski Uwagi duchowne (Kraków 1670). Tibelliho antikva byla odlita z matric zahraniční provenience a opět postrádala diakritická znaménka (háčky poprvé nahrazovala tečka či dvojtečka dodatečně připojená nad příslušné písmeno nebo po jeho boku).

Antikva měla mimo sféru latiny ještě na počátku 70. let 18. století jistý výjimečný a slavnostní ráz. Dokládá to iniciativa Jana Karla Hraby při vydávání prestižního alba portrétů. Aby textově-obrazové album snáze proniklo za hranice, František Martin Pelcl latinskou Voigtovu verzi (Effigies) paralelně překládal do němčiny a poté pokračoval pod společným názvem Abbildungen böhmischer und mährischer Gelehrten und Künstler (Praha 1773-1782). Germánský nádech patrioticky pojatých Abbildungen však přitom sdostatek mizel díky humanistickému písmu, užitému namísto obvyklého švabachu (v dedikacích Hraba užil polokurzivu a v hlavním textu vertikálu). Další projevy antikvové sazby souvisejí se státní reformou nižšího školství roku 1774. Jedním z cílů reformy bylo vytlačit psané písmo novogotické písmem humanistickým. Důležitou roli přitom dlouhodobě plnila Tiskárna normální školy. Antikvu počala využívat hned od roku 1775 hlavně ve slabikářích, např. Slabikář obsahující v sobě způsob, jak se dítky mají učiti písmeny znáti (Praha 1775), a v metodických publikacích jako Díl druhý Knihy ke čtení pro sedlské školy (Praha 1780). Nešla však cestou Tibelliho úprav. Přidržela se ještě spřežkového pravopisu, a tím své novátorství ve srovnání s diakritizovanou formou novogotického písma paradoxně posouvala zpět do historie. Obrat ve vývoji antikvové sazby nastal až příchodem Františka Jana Tomsy roku 1786. Tomsa v Tiskárně již předtím publikoval návrh pravopisné reformy Uvedení k české dobropísebnosti (Praha 1782?, 1784), v níž vyjma spřežky ‚ch‘ každé hlásce přiřadil jediný znak.

Tomsovy progresivní snahy o odbourání spřežek nebyly přijaty ani písmaři, ani tiskárnami nijak příznivě. Antikva bez akcentů importovaná z cizích písmolijen (Leopold Johann Kaliwoda, Johann Thomas von Trattner st.) postupně se reformujícímu pravopisu nevyhovovala a taktéž dodatečné úpravy matric neuspokojovaly, jak vidíme na dvoulistových veršovaných oslavách sepsaných Tomsou: Aloisii, dceři hraběcí Kristiána Klama-Galase a Karoliny, manželky jeho (Praha 1798), Karolině Klamové-Galašové hraběnce (Praha 1798) a Terezii, Alžbětě a Apollonii, hraběnkám Wratislavkám z Mitrovic (Praha 1798). Pořídit originální verzi českého tiskového písma se pokoušela od roku 1794 první pražská písmolijna Václava Jana Krabata. Zakázka ovšem po třech letech pokusů ztroskotala právě na písmařsky neuspokojivé kvalitě akcentů. Po dvouleté přípravě uspěl až 1799-1800 vídeňský rytec a písmolijec Jan Jiří Mansfeld. V Tiskárně normální školy byly jeho písmem snad vůbec poprvé vysazeny některé části knížky Slabikář obsahující v sobě způsob, jak se dítky mají učiti písmeny znáti (Praha 1801). Nákladem Tiskárny byl učiněn první a hned vynikající pokus použít písmo u Františka Aloise Jeřábka k sazbě Nejedlého překladu Homérovy Iliady (Praha 1802). Později bylo písmo užito v četných pasážích Tomsova pojednání Über die Bedeutung, Abwandlung und Gebrauch der čechischen Zeitwörter (Praha 1804), nebo v Dobrovského učebnici Ausführliches Lehrgebäude der böhmischen Sprache (Praha 1809) aj. V tomtéž roce, kdy vznikla památná česká verze Iliady, neznámá tiskárna, snad dědicové Jana Karla Hraby, užila k výrobě čtvrtého svazku Nových básní (Praha 1802) vedle tradičních novogotických písem také antikvové razítko, jímž se na titulní straně manifestovalo, i když s neadekvátní ortografií, jméno pořadatele almanachu Antonína Jaroslava Puchmajera. V této souvislosti stojí za zmínku, že antikvu při sazbě oslavného spisku Antonína Jaroslava Puchmajera a Josefa Liboslava Zieglera Freuden-Hymne der … Stadt Hohenmauth bey beglüchter Durchreisse Franz des IIten und Maria Theresia (Pardubice 1804?) užil tou dobou asi jediný mimopražský tiskař, a to Ignác Václav Dekrt. Zatímco požadavek antikvové sazby českých textů odborná veřejnost motivovala filologicky a vlastenecky (všeslovansky), výrobci museli brát v úvahu i jeho hospodářské aspekty. Nejen mimopražským, ale i některým pražským dílnám jednorázový nákup moderního písmového materiálu znemožňovaly nízké zisky. Nadto ještě, jak bylo často po právu oponováno, nešlo jen o sazební prostředky, nýbrž o hloubkovou obměnu veškerého knižního dekoru, morfologicky dosud uzpůsobeného kresbě novogotických písem. Tiskaři se také hájili tím, že písmový obraz švabachu nebo fraktury je ve srovnání s humanistickým písmem úspornější, a výroba tudíž levnější. Většího respektu jistě zasluhovaly obavy o přijetí nového písma tradicionalisticky založeným venkovským čtenářem. Proto se ještě po více než 50 let jazykově české modlitby, kalendáře a jiné typy knížek lidového čtení včetně původní dramatické literatury setrvačně tiskly novogotickým písmem, např. Jan Nepomuk Josef Rulík Historie turecká (Praha 1809-1810), Václav Kliment Klicpera Božena, činohra v pěti jednáních (Hradec Králové 1820), František Jaromír Rubeš Harfenice (Praha 1844), Velmi rozmanitá historie o krásné a spanilé Heleně (Znojmo 1847), Josef Zimmermann Vlastimila, anebo Švédové v Čechách (Praha 1852) apod. Ačkoli pro českou naučnou literaturu byla antikva prvně užita již v Jungmanově Slovesnosti (Praha 1820) a ačkoli i Josef Kajetán Tyl šíření tohoto písma označil 1833 v časopise Jindy a nyní za vlasteneckou povinnost každého tiskaře, je symptomatické, že právě Katalog českých knih od l. 1774 až do konce roku 1839 Antonína Hansgirga (Praha 1840) nechal ještě Jan Spurný vysadit osvědčenou frakturou. Snad nejstarší mimopražskou jazykově českou publikací sázenou z antikvového písma je Zeměpis pro dítky Antonína Šanty (Litomyšl 1847). Připravila ji litomyšlská dílna Františka Bergera, činná mezi léty 1847-1852. Při sazbě jazykově české bible byla antikva užita poprvé až v Bellmannově dílně u dvousvazkového vydání Inocence Antonína Frencla a Jana Nepomuka Desoldy (Praha 1860-1864).

Pozvolný přechod od švabachu a fraktury k antikvě nebyl pouze manifestem společensko-politických snah, ale také imanentním, leč pevně neuchopitelným mezníkem ve vývoji českého knihtisku, který od počátku 19. století opouštěl dosavadní vzory typografie německy mluvících zemí. Dalšímu šíření antikvy napomohlo výrazné přebudování Haasovy písmolijny, která nový písmový materiál systematicky uváděla na domácí trh od roku 1840. Nedlouho potom vyšla první učebnice českého humanistického písma Malý písař čili Praktické navedení k prvopočátečnému psaní (Praha 1841), jejíž autor, pražský pedagog Jan Vlastimír Svoboda, vyslovil odvážný požadavek vyučovat nejprve písmu latinskému (humanistickému) a teprve potom do výuky zavádět německé (novogotické) písmo. Roku 1849 byla dokončena reforma pravopisu a o čtyři léta později vstoupilo v platnost úřední nařízení tisknout české učebnice výhradně již jen antikvou.



Lit.: HLAVÁČEK, I.-KAŠPAR, J.-NOVÝ, R.: Vademecum pomocných věd historických. Praha 1997; JUDA, M.: Pismo drukowane w Polsce XV-XVIII wieku. Lublin 2001; KABÁT, K.: Odklon českých knihtiskařů od gotických písem. Typografia 45, 1938, s. 174-176; KABÁT, K.: Sazba a tisk češtiny písmem latinkovým. Typografia 33, 1926, s. 103-107; KABÁT, K.: Významná účast knihtiskárny Státního nakladatelství na vytvoření knihy české. In: Knižní kultura doby staré i nové (red. Antonín Dolenský). Praha 1926, s. 218-224; KAISER, Vl.: Klasifikace tiskového písma z hlediska pomocných věd historických. Sborník archivních prací 32, 2, 1982, s. 446-479; KAŠPAR, J.: Uvedení humanistického písma do češtiny. Archivní časopis 24, 1974, s. 25-35; KAŠPAR, J.: Školní písmo v Čechách v letech 1774-1930. Sborník Národního muzea v Praze C 17/3. Praha 1972, s. 57-86; MENHART, O.: Snahy o český výraz v písmě. Typografia 45, 1938, s. 176-180; MICHOVSKÝ, V.: Už 130 let se u nás tisknou učebnice latinkou. Typografia 86, 1983, s. 252-254; MUZIKA, Fr.: Krásné písmo ve vývoji latinky. Sv. 1-2. Praha 1963; NEŠVERA, R. K.: Zásluhy Františka Jana Tomsy o český knihtisk. Sborník Národního technického muzea 1. Praha 1955, s. 72-82; NUSKA, B.: Počátky české renesanční knižní vazby. Umění 10, 1962, s. 469-493.

Autor hesla: Petr Voit.
Zdroj: Petr Voit, Encyklopedie knihy: starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století, Praha 2006.