Apokryf

Z Encyklopedie knihy

Apokryf (z řec. apokrypto = skrývám, angl. apocryphal, fr. apocryphe, něm. Apokryph) knihy Starého a Nového zákona vzniklé mezi 2. stoletím př. Kr. a 6. stoletím po Kr. většinou jako doplňky či nápodoby hebrejských, aramejských a řeckých biblických textů. I když nesměřovaly proti církevnímu učení, rané synody (např. roku 90 v Jabně) neuznaly jejich pravost a nepojaly je mezi schválené texty bible (na tridentském koncilu 1546 a synodu jeruzalémském 1672 některé apokryfy za svaté a kanonické ovšem prohlášeny byly).

Počet a výběr apokryfů je velmi proměnlivý. Ve smyslu katolické věrouky jsou apokryfy Starého zákona nazývány též knihy deuterokanonické (řec. deuteros = druhý na rozdíl od protokanonických knih, z řec. protos = první). Protestanté apokryfy za součást starozákonního kánonu nepokládají a užívají zde označení pseudografy, případně pseudoepigrafy (toto zamítavé stanovisko neopustily ani biblické společnosti 19. století). Ke starozákonním dějepisným apokryfům řadíme Třetí knihu Ezdrášovu a Třetí knihu Makabejských, k naučným Modlitbu krále Manassesa, Žalm 151, Testament dvanácti patriarchů a Čtvrtou knihu Makabejských, k prorockým Knihu Henochovu, Nanebevzetí Mojžíšovo, Apokalypsu Baruchovu, Čtvrtou knihu Ezdrášovu, Nanebevstoupení Izaiášovo, Apokalypsu Mojžíšovu a čtení o Adamovi a Evě a Sibylliny věštby. Novozákonní apokryfy tvoří evangelia Jakuba, Tomáše, Petra a Nikodéma, dále evangelium podle Hebrejských, evangelium podle Egypťanů, evangelia o dětství Spasitelově, o narození Panny Marie, o životě tesaře Josefa aj. K apokryfním listům apoštolským patří List Pána Ježíše Krista k Abgarovi, Kázání Petrovo, Podání Matějovo, třetí List sv. Pavla ke Korintským, List sv. Pavla k Laodicenským aj. Mezi apokryfní apokalypsy náleží Apokalypsa Petrova, dvě Pavlovy, Janova, Tomášova, Bartolomějova, Zachariášova atd.

V 15. a 16. století byly některé apokryfní knihy tištěny v rámci kompletních biblí, nebo Nového zákona. Např. Epištolu sv. Pavla k Laodicenským najdeme poprvé již v takřečeném Dlabačově Novém zákonu (Plzeň? po 1476) a v obou prvotiskových Biblích českých (Praha 1488 a Kutná Hora 1489). Čtvrtá kniha Ezdrášova byla pojata do benátské Bible české (Venezia 1506) a Třetí kniha Makabejských i Putování sv. Pavla jsou už v první Melantrichově Bibli české (Praha 1549). Z německých biblí počátku 16. století obsahujících některé apokryfy lze jmenovat mnohá vydání (Strasbourg 1524, 1529, 1532 atd., Zürich 1524-1529, 1539 atd., Frankfurt/M. 1534 atd. atd.). Soubor apokryfů obsahovala septuaginta i polygloty vydávané v zahraničí od počátku 16. století. Zároveň byla pořizována první samostatně tištěná souborná vydání: na německém území poprvé jako Libri apud Hebraeos inter canonicos non recepti (Strasbourg 1522) a v překladu do národního jazyka poprvé jako Diss seinnd die Bücher, die bey den alten unnder biblische Geschrifft nit gezelt seind (Augsburg 1529). O málo mladší Lutherův překlad se nazývá Apocrypha, das sind Bücher, so nicht der Heiligen Schrifft gleich gehalten und doch nützlich und gut zu lesen sind (Magdeburg 1535).

První soubor apokryfů uveřejněný u nás přináší pátý svazek šestidílné Bible české neboli Kralické (Kralice 1588). Předlohou tu byla jak v Antverpách 1569-1573 u Christopha Plantina tištěná Biblia sacra hebraice, chaldaice, graece et latine zvaná též Polyglota antverpská, tak řecká Septuaginta Divinae scripturae Veteris ac Novi testamenti (Basilej 1545). Pátý díl kralické šestidílky obsahuje: Tobiáš, Modlitba krále Manassesa, Judit, Baruch, List Jeremiášův, Přídavky k proroctví Danielovu, Třetí a Čtvrté knihy Ezdrášovy, Přídavky ke Knize Ester, tři Knihy Makabejských (v katolických vydáních řazeny jako Třetí, První a Druhá kniha), Kniha moudrosti a Ecclesiasticus. V dalších kralických vydáních 1596 a 1613 doznaly apokryfy různých oprav. Biblické tisky 19. století pořízené dle kralického znění nákladem biblické společnosti apokryfy neměly vůbec. Nově byly reeditovány až k uctění stoleté památky Konstantina a Metoděje v pražské jubilejní bibli 1863.

Biblické texty označované jako apokryfní se ve středověku dočkaly silné obliby a v celé Evropě vytvořily pevnou součást latinské zábavné a zábavně naučné prózy. Pronikaly též do folklorní tradice. České překlady byly od 14. století šířeny rukopisně. Knihtisk je obnovoval bez přerušení až do 19. století formou takzvaných knížek lidového čtení. Z hlediska dějin knihtisku je zajímavý už Bakalářův počin, torzovitě dochovaný unikát Života Adama a Evy (Plzeň? ca 1498) a mnohá další zpracování této látky, např. prozaický Život Adamův aneb jinák od starodávna Solfernus od Václava Hájka z Libočan (Praha 1553) nebo pozdně humanistické přebásnění Tomáše Řešátka Adamus judicatus, hoc est Lapsus primavei parentis nostri, … To jest Pád prvních rodičův našich Adama a Evy (Praha 1613). Z dalších tištěných apokryfů lze jmenovat Kníhy Tobiášovy, v nichžto se čte o jeho příkladném životě (Praha 1538), Vidění Jiříka poustevníka (Praha 1542), Testamentové aneb Kšaftové dvanácti patriarchuov, synuov Jákobových (Praha před 1544, obsahuje i Život Josefův), Čtení Nikodémovo, v něm se vypisuje, co se dálo při umučení Krista Pána (Praha 1561?, připojena Legenda o Veronice), český překlad Tzv. protoevangelia Jakubova o životě Panny Marie zachovaný v unikátním zlomku Moravského zemského archivu (Praha 1606). Do této kategorie patří též Krameriova adaptace německé povídky Augustina Zitteho Kniha Jozefova (Praha 1784) a anonymní český překlad evangelia o Ježíšově dětství zachovaný až v mladším tisku Otázky, které Pán Ježíš Kristus, jsa v letech dvanácti, doktorům a zákonníkům v chrámě jeruzalémském předkládal (Skalica, konec 19. století).


Lit.: CHRÁSKA, P. J. (ed.): Apokryfy. Biblí české díl pátý z r. 1588. Praha 1952; GOODSPEED, E. J.: The story of the apokryphen. Chicago 1939; KOLÁR, J.-NEDVĚDOVÁ, M. (edd.): Próza českého středověku. Praha 1983; NOVOTNÝ, A.: Biblický slovník. Sv. 1-2. Praha 1992.

Lex.: MOCNÁ, D.-PETERKA, J. (a kol.): Encyklopedie literárních žánrů. Praha 2004, s. 22-25; VLAŠÍN, Š. (red.): Slovník literární teorie. Praha 1977, s. 26.

Autor hesla: Petr Voit.
Zdroj: Petr Voit, Encyklopedie knihy: starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století, Praha 2006.