Archová signatura

Z Encyklopedie knihy

Arbor Johanna Andreae (Nürnberg 1510). Andreae, Johannes: Arbor consanguineitatis cum suis enigmatibus et figuris (Nürnberg, Wolfgang Huber 1510). Fol. d1a se štočkem řezaným ještě v 15. století. Antikvariát Meissner (Praha).

Archová signatura (z lat. signum = znamení, angl. a fr. signature, něm. Bogensignatur, Bogenzahl, Bogenziffer, Signatur nebo Signaturkennzeichnung) byla do tištěné knihy zavedena v první polovině 60. let 15. století. Poněvadž se po vzoru středověkých rukopisných kodexů zprvu vpisovala k samým okrajům potištěných archů (např. Albrecht Pfister), je nasnadě, že s ořezáním knižního bloku zcela, nebo částečně zmizela. Roku 1472 u německého tiskaře Johanna Koelhoffa st. tvořila již součást stránkové sazby a stejně tak ji nejpozději 1476 užíval i milánský Antonio Zarotto. Do Čech zavedl tištěné signatury velmi brzy Tiskař Arnoštových Statut v Dlabačově Novém zákoně (Plzeň? po 1476), tedy v šestém dnes známém jazykově českém prvotisku. Na Moravě byly užívány od samého počátku čili již u liturgické Agendy Olomucensis (Brno 1486).

Třetí vydání Kopernikovy Astronomie (Amsterdam 1617). Kopernik, Mikołaj: Astronomia instaurata libris sex comprehensa, qui De revolutionibus orbium coelestium inscribuntur [com. Nikolaus Müller] (Amsterdam, Willem Janssonius 1617). Dřevořezové schéma na pag. 21. Antikvariát Meissner (Praha).

Signatura je orientační značka otiskovaná na určitých místech archu s cílem propojit sazečské a knihvazačské pracovní postupy tak, aby falcování a kompletace složek odpovídaly záměru tiskárny. Signatura se spolu s kustody stala v tomto ohledu lepším vodítkem nežli číslování listů a stran. To využíval pouze sazeč při vyřazování sazby a knihvazač, přehýbal-li arch na dobře otvíratelné dvoulisty. Jakmile se však od 70. let 15. století počal formát knihy zmenšovat, složka vznikala komplikovanějším překládáním, takže číslice zůstaly v horních lomech až do sešití a ořezání knižního bloku prakticky nedostupné. Naopak lehce nahlédnutelná byla dolní část složky bez lomů. Signatura se proto sázela na pravý spodní roh, nebo střed spodního okraje lícových stran archu (vyskytoval-li se v patě text pod čarou, signatura stála nad ním). Poněvadž každou úplnou složku ve hřbetu dělil centrální lom na dvě spojité poloviny, stačilo signovat jen lícové stránky první půlky archu a stránku následující. Zbytek složky tvořil s předchozími listy skladebný celek a v případě potřeby se jednoduše dopočítal (např. kvartová složka o čtyřech listech má počáteční 2+1 list se signaturou a 1 list bez signatury, u osmilistové osmerky přicházejí první 4+1 se signaturou a 3 bez signatury). Objemnější zahraniční prvotisky, některé paleotypy, mladší atlasy a liturgické příručky bývaly na konci za posledními řádky opatřeny ještě Tabulou chartarum, z níž knihvazač zjistil kompletní škálu použitých značek. Titulní list signaturu nepotřeboval a ani samostatné přílohy vzniklé jinou technologií nežli tiskem z výšky signatury přirozeně nenesly.

Nejstarší signatury byly tak jako foliace tvořeny jen arabskými, či římskými čísly (počáteční tři listy první kvartové složky se značily 123, druhé složky 456, třetí 789 atd.). Tento způsob však nepostihoval podstatu knihvazačského problému. Jako praktičtější se ukázalo kombinovat dva prvky, totiž abecední (popřípadě grafický) a číselný. Abecední písmeno značilo pro tiskárnu arch a pro knihvazače pořadí složky v knižním bloku a číslice ukazovala pořadí listu ve složce. Antikvová abeceda poskytovala 23 liter (abcdefghiklmnopqrstvxyz), gotická a novogotická tisková písma, užívaná i pro sazbu jazykově českých textů, 24 liter (abcdefghjklmnopqrstvwxyz). Řecký text byl signován pochopitelně alfabetou, stejně tak hebrejský byl značen hebrejskými typy. Sazeči rozsáhlejších textů, jimž nepostačovaly dvě abecední sady (majuskulí a minuskulí), v signování pokračovali pomocí zdvojených, ztrojených či vícekrát opakovaných písmen. Opakovaná litera se sázela minuskulí (Aa nebo Aaa). Jiný úzus ovšem nebyl vyloučen (AA nebo aaa). Italské a francouzské tiskárny mnohdy užívaly zvláštní způsob zdvojování, totiž AA, AB, AC, AD (až AZ), poté BA, BB, BC, BD (až po BZ). Obsahuje-li exemplář pouze zdvojenou (ztrojenou) řadu signatur, většinou platí, že není dochován v úplnosti. Při vyřazení většího počtu stránek do tiskové formy musela signatura postihnout také způsob falcování archu, a tak zabezpečit správné pořadí listů ve složce. Proto k písmennému označení přibyla ještě numerická část. První stránka každého archu ovšem zůstala signována jen písmenem, poněvadž pořadová číslice zde byla vcelku zbytečná. Pro vyznačení pořadí používali sazeči 15. a 16. století převážně minuskulní římské číslice (ij, iij, iiij, v, vj, vij). Od 17. století zaznamenáváme už silný výskyt arabských, a to bez ohledu na druh písma. První složka osmerkového formátu je tedy opatřena signaturami A, Aij, Aiij, Aiiij, Av (nebo A, A2, A3, A4, A5).

Poněvadž rukopis rámcových částí knihy se dodával do tiskáren obvykle až naposledy, pragmatičtí sazeči opatřovali předmluvy, dedikace a rejstříkový aparát odlišným typem signatur, v němž numerická část zůstala zachována a písmenná část byla nahrazena typografickými ozdůbkami (hvězdičkou, kolečkem, křížkem, trojlístkem, kulatými závorkami). Došlo-li k vyčerpání tohoto repertoáru, ozdůbky se opět zdvojovaly nebo ztrojovaly. Během 18. a 19. století v souvislosti se zjednodušováním signaturové praxe ustoupily typografické ozdůbky písmenům malé abecedy, anebo z úvodních a závěrečných míst knihy mizely úplně. Změny nastaly také u vlastního textu, kde byla signována již jen první a třetí strana každého archu. První archová signatura se nazývala prima, druhá buď sekunda (dle pořadí signatur), anebo tercie (dle pořadí stránky). To přetrvalo až do poloviny 19. století, ale redukce pokročila ještě dále. Písmennou část signatury nahradila arabská číslice a namísto čísla, původně značícího pořadí listu, nastoupila hvězdička. První stránka prvního archu byla tedy signována jedničkou a třetí stránka nesla jedničku s hvězdičkou. Od 50. let 19. století ruční skládání nahradily falcovací a kompletovací stroje a stránkové signování archů ztratilo smysl úplně. Namísto toho nastoupily archové značky, tištěné v podobě černých obdelníčků na knihařských lomech archů (první arch měl značku umístěnu nejníže, druhý o stupeň výše atd.). Byly-li pak archy strojem snešeny do bloku správně, značky ve hřbetu složek vytvořily souvislou černou diagonální linku.


Autor hesla: Petr Voit.
Zdroj: Petr Voit, Encyklopedie knihy: starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století, Praha 2006.