Atribuce

Z Encyklopedie knihy

Atribuce (z lat. attribuere = přidělovat) přiřazení zamlčených skutečností či nejistých informací údajům správným či alespoň pravděpodobným. Běžně se přiřazovací proces týká anonymu čili neznámého původce, jímž vedle autora textu mohou být i výrobci (tiskař, ilustrátor, knihvazač). S určením některého z nich pak obvykle souvisí poodhalení dalšího bibliograficky relevantního údaje, a to datace tisku a místa tisku (místa vydání). Metoda procesu musí být natolik přesná a spolehlivá, aby dosazený údaj neodporoval faktům zjevným z kontextu publikace i odjinud. Za úspěšnou atribuci se proto pokládá stanovení alespoň hypotetického spisovatele, ateliéru, tiskárny apod. Ačkoli atribuce žádá maximální sčetlost historického materiálu i co nejširší využití sekundární literatury, nevede nutně jen k jednoznačným závěrům a leckdy končí negativním výsledkem.

K určení anonymního spisovatele nejednou poslouží rámcové části (např. slovní aprobace, facultas, imprimatur či vizuální akrostich). Leccos může napovědět vlastní text a jeho jazykový, stylistický, tematický a kompoziční rozbor. Často je zapotřebí sáhnout též k materiálům archivní povahy (záznamy o cenzuře, nakladatelské a knihkupecké nabídky, konsignace, korespondence apod.). Anonymního výrobce a dobu vzniku lze v případě starších projevů knihtisku atribuovat dle typologie tiskařského materiálu a způsobu i uspořádání sazby. Nezastupitelnou oporou při určení tiskaře je také signet, devíza, charakteristická formulace explicitu, individuální užití dekoru apod. Práce se štočky, ať už nesignovanými anebo signatur dodatečně zbavenými, je obtížnější. Štočky totiž kolovaly nejen v originální podobě, ale také v kopiích a často byly jako obecný majetek adaptovány, takže původní verzi rekonstruovat nelze. Poměrně optimističtější situace panuje při atribuci umělecky pojednané nesignované knižní vazby. Přestože se knihařské nářadí vyrábělo od 16. století sériově, způsob jeho užití v kompozici nejednou vykazuje rysy charakteristické pro konkrétní dílnu. Stejně tak se individuálně řemeslně vypracovával blok. Cenným zdrojem k identifikaci prvotisků a starých tisků jsou přirozeně také provenienční údaje.

Jak pečlivé studium vlastního textu nahradí zdánlivě nemožné dohledání spisovatele, ukazuje kupříkladu nedatovaná kramářská píseň z přelomu 18. a 19. století. Na titulní straně nečteme nic jiného nežli lakonický název Truchlivý příběh. Až jeho 24. strofa je sdílnější, neboť přiznává, že „skladatel této písničky || jest z panství kolínského, || ze vsi Zesan Jan Pokorný, || tak jest příjmení jeho, || on skládal tu písničku || ve vsi Novém Městečku, || jest on tam ve službě, || pastýřem na věky věků amen“.

Skutečnost, že autorská atribuce starší literatury je založena také na náhodě, dokládá anonymní dílko Pobožné rozmlouvání křesťanského člověka s Pánem Ježíšem Kristem na kříži umučeném pro spasení všech věřících (Praha 1617). Za jeho autora je dle podpisu dedikace považován utrakvista Bartoloměj Kožlanský. Náhodné srovnání s autorsky nezpochybnitelnou skladbou Adama Klemense Rozmlouvání křesťanského člověka s Pánem Jezu Kristem na kříži pro spasení všech věřících roztaženém (Praha 1597) však prokazuje, že oba texty jsou identické a že jejich jediným původcem je utrakvista Klemens. Kožlanskému můžeme napříště přiznat pouze nakladatelskou spoluúčast na novém vydání, při němž bylo z komerčních důvodů jméno původního pisatele zamlčeno, název lehce pozměněn a dedikace aktualizována.


Lit.: DOKOUPIL, Vl.: Předlohy Konáčových Knížek srdečných. Listy filologické 109, 1986, s. 175-182; KOPECKÝ, M.: Předloha obrozenské „Anéžky“. Jižní Morava 2, 1974, s. 128-133; KRÁLÍK, O.: Atribuce děl starší literatury. Acta Universitatis Palackianae Olomucensis, fac. philosophica 47, philologica 25. Praha 1968, s. 77-89; ŠKARKA, A.: Fridrich Bridel nový a neznámý. Praha 1969; TICHÁ, Zd.: Básnická škola Hynka z Poděbrad. Česká literatura 2, 1963, s. 125-135; VAŠÁK, P.: Metody určování autorství. Praha 1980; VAŠÁK, P. (a kol.): Textologie. Teorie a ediční praxe. Praha 1993; VOBR, J.: Tiskařské určení některých raných humanistických bohemik. Strahovská knihovna, sborník Památníku národního písemnictví 20-21. Praha 1985-1986, s. 41-52; VOIT, P.: K dataci „Života mistra Jeronýma“ od Petra z Mladoňovic (Knihopis 7042). Česká bibliografie 23, 1987, s. 221-226.

Autor hesla: Petr Voit.
Zdroj: Petr Voit, Encyklopedie knihy: starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století, Praha 2006.