Autor

Z Encyklopedie knihy

Autor (z řec. autos = sám tvořící, lat. auctor, angl. author nebo writer, fr. auteur, něm. Autor, Urheber nebo Verfasser) v užším slova smyslu původce i adaptátor, překladatel nebo komentátor textu, v širších souvislostech knihtisku též původce obrazové složky (ilustrátor), tisku (tiskař) a vazby (knihvazač).

Literární původci prvotisků a starých tisků jsou v mnoha případech zcela neznámí. Důvodem bylo nevyhraněné vědomí tvůrčí individuality, a to i v dobách, kdy se knihtiskem rozmnožovaná díla stala již předmětem trhu. Důležitou roli zde také hrála oficiálním náboženstvím a vládní politikou vnucená anonymita, tiskařova či nakladatelova neznalost původních tvůrců nově vydávaných textů, anebo vědomá snaha po jejich potlačení. Nejstarší doklad fingovaného autorství (lat. fingere = vymýšlet) v dějinách našeho knihtisku přináší Von den heissen Bädern (Brno 1495). Drobný veršovaný popis termálních lázní složil Hans Folz, ale publikován byl s fingovaným autorstvím patrně neexistujícího Klementa von Gracz. Záměrné potlačení překladatelova jména dokládají také osudy knížky lidového čtení Duchovní kuchařka, to jest Historia o jedné služebné děvečce (Praha? 1595). Skutečnost, že Kuchařku z německého anonymu zčeštil Tobiáš Mouřenín, přiznalo pouze první vydání. Mladším edicím ze 17. a 18. století již spojení s luteránem a pobělohorským exulantem vadilo, a proto text vycházel anonymně. Spisovatelé, překladatelé a úpravci jsou v mnoha případech skryti pseudonymy. Odstranění anonymity, identifikace pseudonymu a ověření zjevného autorství je úkolem atribuce.

Od 16. století byl literární původce v publikaci nezřídka zpřítomněn portrétem. K nejstarším podobiznám tohoto typu v dějinách českého knihtisku lze počítat dřevořez Ctibora Tovačovského, jak vkleče předává králi Jiřímu z Poděbrad Kníhu … pana Stibora z Cimburka a z Tovačova (Praha 1539), nazývanou častěji dle explicitu Kníhy hádání Pravdy a Lži o kněžské zboží a panování jich. Jména literárních původců se obvykle vyskytují již na titulní straně, případně v incipitu a explicitu, anebo jsou vsunuta do cenzorova schválení (aprobace, facultas) či rámcových částí (např. prostřednictvím akrostichu). K sazbě jmen hlavních autorů bylo na titulu užíváno vyznačovací písmo (hojně též červená barva). Jména měla genitivní tvar a většinou se opticky zdůrazňovalo více křestní jméno nežli příjmení, např. R.P. ROBERTI Bellarmini Politiani e Societate Iesu De indulgentiis et iubileo libri duo (Köln/R. 1599) = Roberto BELLARMINO. Jména často provázely zkratky titulů, pracovních profesí či řádové příslušnosti. Poněvadž překlady a adaptace se stávaly součástí národních literatur automaticky, jména tlumočníků a úpravců byla do 16. století (snad jen s výjimkou biblí, nově vydávané antické literatury a právnických titulů) publikována poměrně vzácně, a to většinou až v tiskařově, anebo překladatelově předmluvě. Ještě v mladších stoletích však mnoho titulních stran obsahuje pouze lakonickou poznámku „přeloženo z cizího jazyka“ či „přeloženo z němčiny“. Zvláštnosti přicházejí u řeholních či univerzitních dizertací, jejichž autorství má korporativní ráz.

Nezískal-li spisovatel či ilustrátor vlastní privilegium na šíření a ochranu díla, stal se tvůrčí akt po splacení autorského honoráře majetkem tiskaře nebo nakladatele. Poněvadž však hledisko původnosti bylo účelově modifikováno zejména komerčními a vzdělavatelskými zřeteli, na texty či ilustrační materiál se přesto pohlíželo jako na nadnárodní majetek. Klasickým příkladem, spadajícím již na práh knihtisku, jsou latinské verše Bohuslava Hasištejnského z Lobkovic přetištěné pod jménem německého humanisty Conrada Celtise do Ars versificandi et carminum (Leipzig? ca 1486). S uměleckou a zvláště pak řemeslnou tvorbou se zacházelo volně, takže mnohá vydání, jakkoli chráněná, mají dokonce formu patisku a plagiátu (řec. plagion = úskok, lat. plagiatus = loupež). Plagiátem nazýváme dílo, které vzniklo přisvojením formálních a obsahových složek práce cizího autora a je komerčně vydávané za původní tvůrčí akt. Za plagiát však neoznačujeme ta slovesná díla, jejichž tematické shody nepřesáhly rámec tvůrčích postupů běžných pro literární život minulých staletí (citát, imitace, narážka, parafráze, reminiscence, variace, výpůjčka a adaptace). V knižní ilustraci, jejíž počátky byly vůbec založeny na záměrných nápodobách starších originálů a jejich částí, se označení plagiát nebo padělek čili falzum (lat. falsus = podvodný) užívá velmi zdrženlivě. O plagiátorství lze totiž uvažovat až v době, kdy se počal vytvářet pocit vlastnictví k duševnímu majetku, tedy zhruba od renesance a zvláště pak od 18. století, kdy myšlenkovou a ekonomickou ochranu autorství zajistilo postupně přijímané autorské právo.

Literární historie užívá v souvislosti s autorstvím také pojmy apokryf, mystifikace a podvrh. Nejstarší mystifikace v dějinách českého knihtisku souvisí s Konáčovým překladem a tiskem Zrcadla múdrosti svatého Crhy biskupa (Praha 1516). Autorství Zrcadla se až do konce 19. století připisovalo několika původcům, totiž soluňskému apoštolu sv. Cyrilovi, sv. Cyrilovi z Jeruzaléma (tak u Konáče) a sv. Cyrilovi z Alexandrie. Teprve moderní bádání odhalilo, že jde o bezděčnou mystifikaci Jana ze Středy a že skutečným původcem je sicilský dominikán Boniohannes Messanensis ze 14. století. Jiný případ, související s „doplňkem“ Wunschwitzova exempláře Paprockého Zrcadla 1593, popsal nedávno Petr Mašek. Naopak označení podvrh se užívá v souvislosti s padělanými doklady o nejstarší vzdělanosti jednotlivých národů. Tyto podvrhy nemají komerční cíl, nýbrž funkce kulturotvorné, psychologické a nacionální. V dějinách evropských literatur prosluli zejména skotský básník James Macpherson, který do Fragments of ancient poetry (Edinburgh 1760) zařadil vlastní Ossianovy zpěvy a prezentoval je jako památky 3. století, dále Angličan Thomas Chatterton s knihou Poems supposed to have been written at Bristol in the fifteenth century by Th. Rowley, priest (London 1782) nebo srbský archeolog Stefan Verković s dílem Drevnjaja bolgarskaja pěsnja ob Orfejě (Moskva 1867) aj.

V české literatuře nacházíme několik pokusů o literární podvrhy v písňové tvorbě Václava Hanky z počátku 19. století, např. Plavba otištěná v Hromádkových Prvotinách (Praha 1816) či Nová píseň uveřejněná v prvním vydání souboru Hankových Písní (Praha 1819). Známějšími podvrhy, údajně se hlásícími do 10.-14. století, se staly Píseň vyšehradská (objevena Josefem Lindou 1816), Rukopis královédvorský (Hanka 1817), Rukopis zelenohorský (prezentován jako anonymní nález 1818) a Milostná píseň krále Václava (1819). Rukopis královédvorský vydal Hanka poprvé v antologii Starobylá skládanie díl zvláštní (Praha 1819, správně 1818 s německým překladem Aloise Vojtěcha Svobody). Úplný překlad do osmi a částečný do pěti jazyků připravil Hanka v edici Polyglotta Královédvorského rukopisu (Praha 1852). Vůbec prvním ilustrátorem byl Josef Mánes (1820-1871), účastnící se vydání Rukopisu královédvorského (Praha 1860). Rukopis zelenohorský vyšel nejprve v časopisu Krok (Praha 1821-1822). Poprvé byl ilustrován roku 1886 Mikolášem Alšem (1852-1913). Jiný typ podvrhu představuje „starobylý“ Bohdanecký rukopis Josefa Jaroslava Langera (Hradec Králové-Praha 1831), vytvořený jako neskrývaná mystifikace k parodii soudobé morálky.


Lit.: BARTL, Zd.: Soubory národních autorit, automatizace a historické fondy. In: Problematika historických a vzácných knižních fondů Čech, Moravy a Slezska 1996 (red. V. Pumprla). Brno 1997, s. 103-117; GÖPFERT, H.: Vom Autor zum Leser. Beiträge zur Geschichte des Buchwesens. München 1977; HANUŠ, J.: Padělky první romantické družiny české. Literatura česká devatenáctého století. Sv. 1. Praha 1911, s. 829-876; HELLINGA, L.-HÄRTEL, H. (edd.): Buch und Text im 15. Jahrhundert. Arbeitsgespräch in der Herzog August Bibliothek Wolfenbüttel vom 1.-3. März 1978. Hamburg 1981; HRABÁK, J.: Literární komparatistika. Praha 1976; IVANOV, M. (a kol.): Protokoly o zkoumání Rukopisů královédvorského a zelenohorského a některých dalších rukopisů Národního muzea v Praze (1967-1971). Sborník Národního muzea v Praze C 36/1-4. Praha 1991; KOPECKÝ, M.: Pokrokové tendence v české literatuře od konce husitství do Bílé hory. Opera Universitatis Purkynianae Brunensis, facultas philosophica 224. Brno 1979, s. 82 (zde literatura o sporu kolem autorství Quadripartitu-Konáčova Zrcadla); LINDEY, A.: Plagiarism and originality. London 1952; MAŠEK, P.: Podvod, nebo žert? Miscellanea oddělení rukopisů a starých tisků Národní knihovny v Praze 16. Praha 1999-2000, s. 262-266; OTRUBA, M. (ed.): Rukopisy královédvorský a zelenohorský. Dnešní stav poznání. Sborník Národního muzea v Praze C 13-14. Praha 1969; PETRŮ, E.: Zašifrovaná skutečnost. Deset otázek a odpovědí na obranu literární medievalistiky. Ostrava 1972; SCHÜLLER, S.: Fälscher, Händler und Experten. Das zweilichtige Abenteuer der Kunstfälschungen. München 1959; STEINMANN, M.: Von der Handschrift zur Druckschrift der Renaissance. In: Die Buchkultur im 15. und 16. Jahrhundert. Bd. 1 (hrsg. von B. Tiemann). Hamburg 1995, s. 203-264; ŠKARKA, A.: Literatura bez autorů a bez generací. In: Antonín Škarka, Půl tisíciletí českého písemnictví (ed. J. Lehár). Praha 1986, s. 7-12 (přetištěno z Listů filologických 72, 1948); VAŠÁK, P.: Autor, text a společnost. Praha 1986; VAŠÁK, P.: Metody určování autorství. Praha 1980; VINOGRADOV, V. V.: Problema avtorstva i teorija stilej. Moskva 1961.

Lex.: VLAŠÍN, Š. (red.): Slovník literární teorie. Praha 1977, s. 36.

Autor hesla: Petr Voit.
Zdroj: Petr Voit, Encyklopedie knihy: starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století, Praha 2006.