Bílá menzurální notace

Z Encyklopedie knihy

Mladší systém menzurální notace vznikl v polovině 15. století. Proti staršímu typu černé menzurální notace se v něm používaly základní tvary not s prázdnými (dutými) hlavičkami, které měly kvadratický, rhombický, později i trojúhelníkový nebo kapkovitý tvar, až se ustálil dnešní tvar oválný.  Noty nejvyšších hodnot (maxima, longa) se objevují již jen výjimečně, naopak na druhém konci posloupnosti hodnot přibývá jako nejkratší nota semifusa. Základní metrickou jednotkou polyfonie 16. století byla semibrevis. Podstatnou roli sehrála pevná časová jednotka, tzv. tactus, k němuž se vztahovaly proporce i tempové relace. Taktová čára v dnešním smyslu (související s akcentem) a tedy i takt se vytvářejí až na přelomu 16. a 17. století v souvislosti s velkým rozvojem instrumentální hudby. Poslední stadium bílé menzurální notace je předstupněm současné moderní notace.

Bílá menzurální notace se do českého prostředí dostala prostřednictvím rukopisů a tisků cizí provenience. Nejstarším známým dokladem jejího použití u nás je tzv. Vyšehradský sborník (Národní archiv č. 376, starší signatura V Cc4) z poloviny 15. století. V mnoha notovaných rukopisech se zároveň vyskytuje jak černá, tak bílá menzurální notace (např. Franusův kancionál, rukopisy NK VI C 20a, VI B 24, NK 59 R 5116 – Speciálník pražský a další), tato situace se mění po polovině 16. století. Velké rozdíly jsou mezi kaligraficky psanými notami – prací profesionálních notopisců (např. Kutnohorský kodex, NM-ČMH AZ 33) a zběžně psanými rukopisy, např. hlasovými knížkami typu NM-ČMH AZ 37. Způsob uspořádání jednotlivých hlasů v rukopisu (např. „partiturově“ pod sebou, nebo postupně za sebou na jedné straně či na dvou stranách rozevřeného kodexu), případně vytváření hlasových knih menšího rozměru pouze pro jednu pěveckou skupinu (např. soprán, alt atd.), to vše mělo vliv i na velikost a úpravu notového zápisu.

Lit.: ADAMOVÁ, S.: Vyšehradský sborník V Cc4 jako hymnologický pramen. Magisterská diplomová práce, Filozofická fakulta Masarykovy univerzity, Brno 2008; APEL, W.: Die Notation der polyphonen Musik. Leipzig 1962; OREL, D.: Kancionál Franusův. Praha 1922; PLOCEK, V.: Teorie a dějiny notace. In: Hudební věda II., Praha 1988.

Autor hesla: Dagmar.stefancova