Bajka

Z Encyklopedie knihy

Aorgův tisk tzv. Prostějovského sborníku (Prostějov 1556–1557). Aesopus: Ezopa mudrce život s fabulemi anebo s básněmi jeho [ed. Jan Albín z Bělé-Vrchbělský] (Prostějov, Kašpar Aorg 1556–1557). Titulní strana s typickým vyobrazením Ezopa. Repro: Truhlář 1901.
Bajka (lat. fabula = smyšlený příběh, řec. apolog = mravoučná alegorie, angl. a fr. fable, něm. Fabel) žánr drobné epiky uplatňující se ve sbírce (angl. book of fables, fr. fablier, něm. Fabelbuch), nebo formou izolovaného exempla především v kontextu didaktické a mravněvýchovné literatury. Krátké veršované nebo prozaické vyprávění je charakteristické jednoduchým alegorickým příběhem směřujícím k obecně platnému poučení. Proto se bajka stala vítanou součástí dětské literatury.

Pod vlivem středověkých fyziologů zdomácněla v evropských literaturách především témata zvířat, personifikujících určité typy lidského charakteru (odtud podoba s parabolou). Tato tradice má ovšem hlubší kořeny u řeckého otroka Ezopa (Aisópa) ze 6. století př. Kr., jehož bajky přeložil do latiny před rokem 50 Phaedrus. K adaptátorům 4.-5. století patřili Takřečený Romulus a Avianus, z přelomu 11. a 12. století Petrus Alphonsi. Humanistickou překladatelskou tradici rozvíjeli Poggius Johannes Franciscus (známější jako Poggio Bracciolini), Rinucius, Laurentius Valla, Heinrich Steinhöwel, Sebastian Brant aj. Od 6. století př. Kr. se nejprve ústní tradicí a později opisy a tisky šířila také anekdotická vyprávění o Ezopově životě, často spojovaná s bajkami do jednoho vydavatelského celku.

Prvotisky Ezopova života i Fabulí byly pořizovány od počátku 70. let 15. století. K nejstarším přímo datovaným vydáním patří latinské z Milána 1474. Samostatný německý překlad vyšel 1477/78 v Augsburku, řecký v Miláně okolo 1478, anglický 1484 ve Westminsteru, český v Praze 1488?, francouzský okolo 1493 v Paříži. Do konce 15. století je dnes známo na 150 různých vydání. První český překlad je pořízen z latinské verze vydané Antonem Sorgem v Augsburku ca 1480. Nový český překlad pořídil v Praze humanista Jan Albín z Bělé nazývaný též Jan Akron Albín Vrchbělský, ale tisk pod názvem Ezopa mudrce život s fabulemi anebo s básněmi jeho byl realizován u Kašpara Aorga nákladem Jana Günthera v Prostějově 1556-1557 (odtud získal označení Prostějovský sborník). Moravská tradice ve vydávání Ezopa přetrvala až do 17. století.
Vyobrazení Ezopa od Mistra ulmského Boccaccia (Ulm ca 1476–1477). Aesopus: Vita et fabulae (Ulm, Johann Zainer st.. ca 1476–1477). Rub titulního listu. Repro: Schramm 1923.
Ezopské látky plnily funkce knížek lidového čtení a sloužily také školním potřebám, např. Manuel Álvarez De institutione grammatica libri III. (Roma 1572), odkud se pak dlouho šířily i v národních úpravách jako Principia seu Rudimenta grammatices (Praha 1763). Ukázky bajek zaplňovaly též stránky kalendářů, např. Stanisław Wonomirski Nový a starý kalendář na rok 1763 (Bratislava 1762?). Další přepracování, opírající se o německé předlohy, přinesly Ezopovy básně spolu s jeho životem v ilustrované edici Václava Matěje Krameria (Praha 1791). Tytéž ilustrace využil ještě Václav Rodomil Kramerius do další verze, která se nazývala Obnovený Ezop nebo nové Ezopové bájky podle rozličných básnířů sebrané a vypracované spolu s přiloženým vypsáním Ezopova života (Praha 1815). Překlady z němčiny pořizovali také František Jan Tomsa (Praha 1777), Ignác Šislera (1816) a Josef Chmela (1818).
Bajka o lvu a krkavci v Directoriu (Strasbourg ca 1489) a v Konáčově Pravidle (Praha 1528). Vlevo Johannes de Capua: Directorium humanae vitae, lat. (Strasbourg?, Johann Prüss st. ca 1489). Fol. d4a. Královská kanonie premonstrátů na Strahově – Strahovská knihovna (Praha), sign. S LXXXI d 11. Vpravo Johannes de Capua: Pravidlo lidského života jinak Podobenstvie starých mudrcuo (Praha, Mikuláš Konáč z Hodiškova 1528). Fol. E3a. Královská kanonie premonstrátů na Strahově – Strahovská knihovna (Praha), sign. DR I 20.
Bajka o lvu a krkavci v Directoriu (Strasbourg ca 1489) a v Konáčově Pravidle (Praha 1528). Vlevo Johannes de Capua: Directorium humanae vitae, lat. (Strasbourg?, Johann Prüss st. ca 1489). Fol. d4a. Královská kanonie premonstrátů na Strahově – Strahovská knihovna (Praha), sign. S LXXXI d 11. Vpravo Johannes de Capua: Pravidlo lidského života jinak Podobenstvie starých mudrcuo (Praha, Mikuláš Konáč z Hodiškova 1528). Fol. E3a. Královská kanonie premonstrátů na Strahově – Strahovská knihovna (Praha), sign. DR I 20.

Vedle ezopských bajek se v Evropě rozšířil také staroindický soubor mýtického Bidpaje (3. století). Soubor nazývaný Pančatántra (Patero nauk) byl jakýmsi zrcadlem, v němž lidsky jednající zvířata prostředkují životní moudrost a morální postoje. Bajky putovaly přes Persii (6. století) a Arábii (8. století) a po polovině 13. století je Johannes de Capua přeložil do latiny pod názvem „Directorium humanae vitae alias Parabolae antiquorum sapientium“. Nejdříve však byl zásluhou Konrada Fynera tiskem zveřejněn německý překlad nazvaný Buch der Weißheit der alten Weisen (Urach? ca 1482). Fyner, zakladatel knihtisku v Esslingenu (1473-1478) a Urachu (1481-1482), připravil ca 1482 dvě verze, jednu s 12 dřevořezy a druhou se 126 dřevořezy. Ilustračně vyspělejší je až další německé vydání (Ulm 1483), jehož perspektivně pojaté obrazy pracují s výtvarnou zkratkou a jsou silně expresivní. Latinský překlad Bidpajových bajek vytiskl poprvé až Johann Prüss st. jako Directorium humanae vitae (Strasbourg? ca 1489). V 15. století vyšel ještě překlad španělský (Zaragoza 1494). Česká verze v překladu a tisku Mikuláše Konáče z Hodiškova nesla název Pravidlo lidského života jinak Podobenstvie starých mudrcuo (Praha 1528). Konáčem užité ilustrace jsou zjednodušené a většinou zrcadlově obrácené kopie obrázků některého z mladších německých vydání. Ačkoli Bidpajovy bajky patřily v renesanční Evropě k nejoblíbenější četbě, další, dvoudílné české vydání Pančatántry bylo pořízeno až o několik století později v novém překladu Františka Třebovského (pseud. Františka Matouše Klácela) pod prostým názvem Bájky Bidpajovy (Olomouc 1846-1850).

Ezopovy bajky (Praha? 1488?). Aesopus: Bajky. Vita et fabulae secundum Henricum Steinhöwel, boh. (Praha?, Tiskař Pražské bible? 1488?). Fol. [b5b] dřevořez Ezopa přinášejícího hostům, sedícím za stolem, mísu s pokrmem. Štoček byl zde na rozdíl od fol. [b5a] otištěn korektně. Královská kanonie premonstrátů na Strahově – Strahovská knihovna (Praha), sign. DO VI 9 (snímek laskavě zapůjčil digitální fotoarchiv pražské Nadace pro dějiny kultury ve střední Evropě).
Silná středověká tradice tohoto literárního útvaru byla v Čechách rozvíjena také Konáčovým překladem apokryfního Zrcadla múdrosti svatého Crhy biskupa (Praha 1516), jehož skutečným autorem je sicilský dominikán 14. století Boniohannes Messanensis. V opisech šířená Nova rada Smila Flašky z Pardubic (1394) ovlivnila dílo moravského církevního hodnostáře Jana Dubravia Theriobulia … de regiis praeceptis (poprvé Nürnberg 1520 a počtvrté Herborn 1626). U Hanse Pekka byla snad za Mantuánovy autorské spoluúčasti tištěna též anonymní Rada zhovadilých zvieřat a ptactva k člověku (Plzeň 1528). Autorem hebrejské parafráze indických a arabských bajek je Berachja ben Natronaj ha-Nakdan. Jeho text ze 14. století pod názvem Mišle šualim. Parabolae vulpium (Praha 1652 a 1661) přeložil a k vydání v pražské Tiskárně jezuitské připravil jezuita Melchior Hanel. Úplné české překlady cizojazyčných svodů bajek přicházely poměrně pozdě. Některé jednotliviny z Contes et nouvelles en vers Jeana de Lafontaina (Amsterdam, správně Paris 1762) adaptoval do almanachů prostřednictvím polských klasicistů Franciszka Kniaźnina, Franciszka Karpińského a Ignace Krasického básník Antonín Jaroslav Puchmajer (jeho jméno je spjato i s vydáním staročeské bajky O lišce a džbánu v prvním svazku Sebrání básní a zpěvů v Praze 1795). Kompletní překlad Lafontainových bajek vyšel česky až 1875. Lessingův normativní soubor Fabeln drey Bücher, nebst Abhandlungen mit dieser Dichtungsart verwandten Inhalts (Berlin 1759) se do české literatury vřadil překladem Dominika Františka Kinského (Brno 1816). Pod vlivem Lessingovým vydal původní Bájky Vincenc Zahradník (Praha 1832). Inspiraci ve Smilově Nové Radě nalezl Karel Alois Vinařický. Jeho skladby publikované pod pseudonymem Slánský se nazývají Sněmy zvířat (Praha 1841 a 1863 rozmnožené vydání).
Oudryho ilustrace k Lafontainovým bajkám (Paris 1755–1759). Lafontaine, Jean de: Fables choisies mises en vers (Paris, Charles – Antoine Jombert 1755–1759). Díl první (1755), tabule u pag. 106 s vyobrazením k bajce o vlku a čápovi (kreslíř Oudry signován vlevo dole). Antikvariát Meissner (Praha).
Žánr bajky patří do současnosti po celé Evropě k nejilustrovanějším. Není proto náhoda, že soubor bajek je také nejstarším ilustrovaným prvotiskem, o němž dnes víme. Vyšel z pera německého dominikána poloviny 14. století Ulricha Bonera a nazývá se Der Edelstein (Bamberg 1461). Tiskař Albrecht Pfister ho opatřil na svou dobu neuvěřitelně rozsáhlým cyklem 203 obrysových dřevořezů takřečeného Mistra Bonerova Edelsteinu. Pro konstituování knižní ilustrace je důležitá také ezopská latinsko-německá verze Vita et fabulae (Ulm ca 1476-1477) z ulmské dílny Johanna Zainera st. Tisk edičně připravil humanistický překladatel a adaptátor Heinrich Steinhöwel a ilustrace vytvořil takřečený Mistr ulmského Boccaccia, jenž se v úvodním obrazu pokusil snad vůbec poprvé o charakteristiku hlavní postavy výtvarnou zkratkou. Na rub prvního listu byl otištěn štoček s malým, leč robustním starcem, jehož hrb a znetvořený obličej kontrastuje s párem bystrých očí. Okolo lehce karikovaného Ezopa jakoby ve vzduchoprázdnu plují zkratkovitě naznačené motivy jednotlivých bajek. Ulmský Ezop tak inicioval výtvarný topos titulního a později frontispisového obrazu Ezopa. Topos byl postupem času, jak vidíme kupř. na frontispisu slavné Trillerovy adaptace (Hamburg 1740), obohacován alegoricky ztvárněnými ženskými postavami Pravdy a Lži, postavou Morálky a antickými múzami. Nejstarší česky tištěný Ezop 1488? z dílny takřečeného Tiskaře Pražské bible je zachován bohužel pouze v unikátním (korekturním?) dvoulistovém zlomku se dvěma dřevořezy. Pokud lze z tak malého vzorku soudit, jde o amatérské kopie nikoli latinské, ale německé verze Ezopa, která vyšla ca 1480 s nápodobami ulmských dřevořezů z augsburské dílny Antona Sorga. Odhlédneme-li od dřevořezu Měsíce ve vimperské minuci na rok 1485, který má charakter spíše standardního dekoru nežli ilustrace, fragment Ezopa je zároveň dokladem prvních českých ilustrací. Další ilustrace ulmského typu užil u nás až Kašpar Aorg v Prostějovském sborníku 1556-1557. Do sborníku bylo zařazeno 127 anonymních ilustrací, které poměrně věrně napodobují dřevořezy Steinhöwelova-Brantova vydání Esopus Leben und Fabeln (poprvé Freiburg/B. 1531, přetištěno tamtéž 1535 a 1545). Titulní dřevořez těchto tří německých edicí čerpá z pojetí Ulmského Ezopa a nese spojitý monogram „B+K 1531“, který Nagler I. 1915 připsal basilejskému kreslíři a malíři Benediktu Knupovi (též Kumpt). Od téhož umělce pochází i 333 textových ilustrací. Jak svědčí vřezané letopočty 1555 a 1556 na jejich moravských kopiích, nové štočky vznikly zřejmě přímo pro Aorgův sborník. Dost možná, že jejich původcem byl norimberský dřevořezáč Wolfgang Strauch (zemř. 1572). Některé štočky pak byly přebírány i do mladších vydání realizovaných v Olomouci 1584, ca 1600, 1609, 1613 a 1639. Ještě během 19. století s původními vřezanými letopočty posloužily ve Škarniclově edici Život, skutky a řeči netvorného Ezopa (Skalica 1879).
Hollarova ilustrace ezopských bajek (London 1665). Aesopus: The fables paraphras’d in verse, ed. John Ogilby (London, Thomas Roycroft 1665). Kolorovaná leptaná rytina u přidané Avianovy bajky nazvané Těžko je přirození změniti. Antikvariát Meissner (Praha).
Ke světovému repertoáru alegorické ilustrace náleží také doprovod Egidia Sadelera ml. k anonymnímu veršovanému dílu Theatrum morum. Artliche Gesprach der Thier mit wahren Historien zu Lehr (Praha 1608). Sadeler angažovaný tiskařem Pavlem Sessiem se opřel o starší antverpské vzory a větší část ze 139 půlstranných ilustrací Theatra dle nich zrcadlově přeryl. Čechy se připojily, byť zprostředkovaně, ke světové bajkařské ilustraci ještě v 17. století Václav Hollar vyhotovil během londýnského pobytu 1662-1666 mědirytový doprovod k anglické parafrázi Johna Ogilbyho. První vydání neslo název The fables paraphras’d in verse (London 1665) a čítalo celkem 82 rytin, z nichž prokazatelně Hollarových bylo 58, zbylé signoval Dirck Stoop (ca 1618-1681). Hollar byl v mnoha případech při zpodobňování zvířecích aktérů silně ovlivněn staršími vzory (mimo jiné Sadelerem) a vlastní invenci směřoval jen do přepracování krajin či podob interiérů. I tak se ovšem ve výtvarné transpozici ezopských syžetů projevil jako nesmírně vnímavý pozorovatel detailů živočišné i rostlinné říše a zároveň jako mistrovský rytec s mnohokrát již osvědčeným smyslem pro drobnokresbu a detail. Ačkoli následujícího léta 1666 vyšlo v Londýně jiné vydání bajek ilustrované Francisem Barlowem (1626-1702), již roku 1668 byla Ogilbyho parafráze editována znovu, tentokráte ve dvou dílech a s bohatším obrazovým doprovodem. Nad evropský standard vynikají čtyřdílné Lafontainovy Fables choisies mises en vers (Paris 1755-1759) s 277 dřevořezovými vinětami a 275 obrazy pořízenými dle raně rokokových kreseb Jeana Baptisty Oudryho. Oudryho předlohy zde rytecky reprodukovali Laurent Cars, Charles Nicolas Cochin ml. a jiní.



Bibl.: METZNER, W.-RAABE, P. (edd.): Das illustrierte Fabelbuch. Bd. 1 (Timm, R.: Spiegel kultureller Wandlungen), Bd. 2 (Bodemann, U.: Katalog illustrierter Fabelausgaben 1461-1990). Hamburg-Frankfurt/M.-Berlin (1998).

Lit.: BODEMANN, U. (ed.): Fabula docet. Illustrierte Fabelbücher aus sechs Jahrhunderten. Wolfenbüttel 1983 (Ausstellungskataloge der Herzog August Bibliothek, 41); DODERER, Kl.: Fabeln. Formen, Figuren, Lehren. Zürich-Freiburg/Br. 1970; GEISSLER, F.: Die Inkunabeln des Directorium vitae humanae. Beiträge zur Inkunabelkunde (dritte Folge), 1, 1965, s. 7-47; GUTER, J.: Fünfhundert Jahre Fabelillustration. Das Antiquariat 22, 1972, s. 31-37, 41-47 a 89-93; HARMS, W.: Daniel Wilhelm Trillers Auffassung von der Fabel im Titelblatt und in Rahmentexten seiner „Neuen Aesopischen Fabeln“ von 1740. In: Text und Bild (hrsg. von Christel Meier und Uwe Ruberg). Wiesbaden 1980, s. 732-746; HAVEL, R. (ed.): V. R. Kramerius, Obnovený Ezop aneb Nové Ezopovy bájky. Praha 1986; KNEIDL, P. (ed.): Ezopa Život s fabulemi 1488. Praha 1978; KOPECKÝ, M.: Kleinepik des tschechischen Humanismus. In: Studien zum Humanismus in den böhmischen Ländern, Teil I (hrsg. von H.-B. Harder-H. Rothe). Köln-Wien 1988, s. 425-440; KOPECKÝ, M. (ed.): M. Konáče z Hodiškova Pravidlo lidského života. Praha 1961; KOPECKÝ, M.: Pokrokové tendence v české literatuře od konce husitství do Bílé hory. Opera Universitatis Purkynianae Brunensis, facultas philosophica 224. Brno 1979; KUNZE, H.: Geschichte der Buchillustration in Deutschland. Das 15. Jahrhundert. Textband. Frankfurt/M.-Leipzig 1975; KUNZE, H.: Geschichte der Buchillustration in Deutschland. Das 16. und 17. Jahrhundert. Textband. Frankfurt/M. -Leipzig 1993; KÜSTER, Chr. L.: Illustrierte Aesop-Ausgaben des 15. und 16. Jahrhunderts. Teil 1-2. Hamburg 1970; MARDERSTEIG, G.: Italienische illustrierte Ausgaben der Fabeln des Äsop. Gutenberg-Jahrbuch 1977, s. 234-243; NOVOTNÝ, M. (ed.): Ezop Václava Hollara. Praha 1936; PETRŮ, E.-KOLÁŘOVÁ, J. (edd.): Ezopovy bajky. Katonova dvojverší. Rada otce synovi. Brno 1999; PRAG um 1600. Kunst und Kultur am Hofe Rudolfs II. Essen 1988; ŠEFČÁKOVÁ, E.: Dřevořezy prostějovské a olomoucké tiskárny Jana Günthera. In: Od gotiky k renesanci. Výtvarná kultura Moravy a Slezska 1400-1550. Sv. 3 Olomoucko (ed. I. Hlobil-M. Perůtka). Olomouc 1999, s. 538-541; TRUHLÁŘ, A.: Jana Albína Ezopovy fabule a Brantovy rozprávky. Sbírka pramenův ku poznání literárního života v Čechách, na Moravě a v Slezsku, skup. první, ř. II, č. 3. Praha 1901; VOLAVKOVÁ, H.: Hollarovy ilustrace k Ezopovým bajkám. In: Cestami umění. Sborník k poctě šedesátých narozenin Antonína Matějčka. Praha 1949, s. 146-151.

Lex.: MOCNÁ, D.-PETERKA, J. (a kol.): Encyklopedie literárních žánrů. Praha 2004, s. 32-37; VLAŠÍN, Š. (red.): Slovník literární teorie. Praha 1977, s. 40.

Autor hesla: Petr Voit.
Zdroj: Petr Voit, Encyklopedie knihy: starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století, Praha 2006.