Barevný papír

Z Encyklopedie knihy

Barevný papír (angl. coloured paper, fr. papier de couleur, něm. Buntpapier) jednobarevný či vícebarevný papír s matným nebo lesklým povrchem a mnohdy i se vzorem a vystupujícím reliéfem. Po Evropě se rozšířil zejména v důsledku krize koželužského řemesla a knihvazačství po třicetileté válce, kdy bylo zapotřebí drahé usně a pergamen nahrazovat levnějším, avšak efektním pokryvem knižní vazby. Výtvarnému pojetí knihy vyhovovaly také aplikace barevného papíru na přídeští a na místě předsádek.

Cizojazyčná a zejména pak německá terminologie barevných papírů není jednotná. Některá pojmenování našla oporu v technologii výroby (Katunpapier). Jiná mají zase metaforický ráz dle vnějškového vzezření (Pfaupapier) a výjimkou není ani značná synonymičnost. Vesměs se zaměňují hlavní druhy (Kleisterpapier) a obchodní názvy jejich řemeslných variant (Sprengpapier neboli Spritzpapier). V české odborné literatuře mnohé názvoslovné ekvivalenty naopak zcela chybějí. Za třídící kritérium níže navržené nomenklatury považujeme způsob výroby a druh média čili látky prostředkující barevné efekty.

Výroba spočívá v barvení papíroviny, anebo v povrchové úpravě hotového papíru. Dokud byly k výrobě papíru užívány stoupy, barvení papíroviny nepřicházelo v úvahu, neboť protékající voda pigmenty odplavovala. Odstín papíroviny určovala pouze barva výchozích surovin (bílé, hnědé, modré či černé hadry). Pro účely knihtisku tak první, modře zabarvený bibliochrom využil Aldo Manuzio st. roku 1514 (papír bleuâtre). Ojediněle se vyskytoval též papír nazelenalý (Pierre-Augustin Caron de Beaumarchais). Umělé barvení papírové suspenze bylo praktikováno až po zavedení holandrů. Od poslední třetiny 17. století se do holandrů přidávala ovšem jen rostlinná barviva. Počátkem 18. století a zvláště pak ve 20. letech 19. století nastoupily chemické sloučeniny (ultramarin, berlínská modř, barviva na bázi chromu apod.).

Povrchová úprava užívá čtyři technologie: vzorování pomocí tiskových forem (papír katunový, papír siluetový), natírání a zalisování přídatných částic (papír brokátový, papír bronzovaný, papír velurový), natírání a zalisování dezénu (papír marokénový) a natírání, máčení a stříkání za přítomnosti média (vosku, škrobu a tragantu pro papír batikový, papír škrobový a papír tragantový). Termín „mramorovaný papír“ (angl. marbled paper, fr. papier marbré, něm. Marmorpapier) nahrazujeme v této nomenklatuře systémovým označením papír tragantový, poněvadž „mramorování“ je pouze jedním z výsledných efektů máčení papíru v tragantové suspenzi.

Povrchovou úpravu papíru natíráním prováděli již v 7. století Číňané a Japonci. Odstínům přírodních barviv byl přitom přiřazen symbolický význam, např. indigo (modrá = smutek), purpur (červená = společenské postavení), šafrán (žlutá = bohatství). Natírání se vžilo také v Persii a v Evropě zdomácnělo, jak svědčí úprava rubů hracích karet, až působením orientálních vlivů během první třetiny 15. století. Nejstarší evropský písemný dokument o jednobarevné povrchové úpravě papíru pochází z roku 1470 (receptura norimberského kláštera sv. Kateřiny). Cílem vícebarevné povrchové úpravy papíru bylo vytvoření mramorovaného vzoru. Mramorování vznikalo máčením papíru v suspenzi média (tragantu) a barvy. V Japonsku je doloženo už na přelomu 10. a 11. století, během 1438-1506 existovalo v Samarkandu. Odtud mramorování převzali Turci (proto též označení Türkisch-Marmorpapier = turecký papír). Během 16. století pronikla technologie k středoevropským knihvazačům, okolo 1600 i do papíren v Německu a ca 1640 ve Francii. V 16. století se počal paralelně uplatňovat též výrobně jednodušší a levnější papír škrobový, jehož úprava záležela v natírání barveného škrobového mazu. Všechny barevné papíry byly využívány též jako tapety (starý čínský způsob výroby tapet v Evropě obnovil Jean Papillon ml. roku 1688). S rozvojem knihtisku 18. století se možnosti povrchových úprav papíru rozrostly. Další, mnohdy velmi rafinované výrobní varianty podnítil nástup bibliofilie o sto let později. V distribuční síti se uplatnily tištěné nabídky barevných papírů s nalepenými vzorky. Tuto pomůcku snad poprvé zavedli berlínští výrobci roku 1804. Nejstarší manufaktura na výrobu barevného papíru v rakouském soustátí vznikla 1816 v Praze-Holešovicích.


Lit.: BABINGER, Fr.: Aufsätze und Abhandlungen zur Geschichte Südosteuropas und der Levante. Bd. 1-2. München 1962-1966; BOROVSKÝ, Fr. A.: Katalog der Ausstellung von Bucheinbänden und Vorsatzpapiern. Prag 1903; BRADÁČ, L.: Mramorování, papíry škrobové, natírané a jiné způsoby zpestřování papíru s ilustracemi a ukázkami. Praha 1927; COCKX-INDESTEGE, E.: Das Buntpapier im Kontext des Buches. Archives et bibliothèques de Belgique 67, 1996, s. 185-209; ENGEL, K.: Gestrichene Papiere. Bunt-, Chromo- und Kunstdruckpapiere. Wiesbaden 1958; GRÜNEBAUM, G.: Buntpapier. Geschichte-Herstellung-Verwendung. Köln/R. 1982; HAEMMERLE, Al.-HIRSCH, O.: Buntpapier. Herkommen, Geschichte, Techniken, Beziehungen zur Kunst. München 1961 (repr. 1977); HALFER, J.: Die Fortschritte der Marmorirkunst. Stuttgart 1961; HOSKINS, L.: Die Kunst der Tapete. Geschichte, Formen, Techniken. Die Geschichte der Papiertapete von den Anfängen bis zu den heutigen Produkten und den modernen Druckverfahren. Stuttgart 1994; KORDA, J.: Papírenská encyklopedie. Praha 1992; LORING, R.: Decorated book papers. Being an account of their designe and fashions. Cambridge 1952; OLLIGS, H. (ed.).: Tapeten. Ihre Geschichte bis zur Gegenwart. Bd. 1-3. Braunschweig 1969-1970; RYANTOVÁ, M.: Turecký papír v památnících. In: Pater familias. Sborník příspěvků k životnímu jubileu prof. dr. Ivana Hlaváčka (red. J. Hrdina). Praha 2002, s. 21-38; WEIGNER, L.: Barevné a pestré papíry, jich výrobní techniky a upotřebení. Praha 1909; WEISS, W.: Grünes Papier für Zwecke des Buchdrucks. Gutenberg-Jahrbuch 1976, s. 25-35; WEISS, W.: Zeittafel zur Papiergeschichte. Leipzig 1983; WOLF, H.-J.: Geschichte der Druckverfahren. Historische Grundlagen, Portraits, Technologie. Elchingen 1992.

Autor hesla: Petr Voit.
Zdroj: Petr Voit, Encyklopedie knihy: starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století, Praha 2006.