Breviář (rukopisná kniha)

Z Encyklopedie knihy

(čes. též brevíř, lat. breviarium, breviarius, directorium, ordo, angl. breviary, něm. Brevier, franc. bréviaire)

Breviář je hlavní liturgickou knihou officia římskokatolické církve (analogickou misálu pro mši), jehož uspořádání a historii se věnuje podrobné heslo Breviář (tištěná kniha). Latinské slovo „breviarium“ (od adjektiva brevis = krátký) původně znamenalo souhrn textů k jednotlivým hodinkám, soustředěných do jednoho svazku, další vývoj však ukázal, že objem modliteb k officiu vyžaduje už jen z praktických důvodů rozdělení breviáře na několik částí, buď podle liturgického roku, nebo podle obsahu (např. žaltářhymny, lekcionář, antifonář). Zatímco breviář užíval klérus, obdobnou a méně obsáhlou příručkou pro laiky byly tzv. knihy hodinek, většinou bohatě iluminované. Ve výběru textů se v breviářích silně projevovala různá místní a řádová specifika, opakovaně se proto volalo po redakci breviáře a jeho sjednocení (Breviarium secundum usum Romanae curiae kolem 1200, potridentský tištěný breviář Pia V. Breviarium Pianum v roce 1568 aj.). Podobně jako jiné liturgické knihy mají breviáře oddíly de tempore, de sanctis a Commune sanctorum, přičemž vyloučeny nejsou ani různé dodatky (např. litanie, cantica, Te Deum laudamus).

Nejedná se o liturgickou knihu primárně notovanou, ačkoliv obsahuje i texty, které se zpívaly; z tohoto hlediska můžeme odlišit breviáře notované a nenotované. U některých textů se předpokládala znalost nápěvu zpaměti, pomůcku pro zpěváky představovaly také tonáře – přehledy žalmových nápěvů pro osm modů aplikovaných v gregoriánské psalmodii.

Rukopisné breviáře jsou doloženy od 10. – 11. století. K nejstarším pramenům tohoto typu na našem území patří např. částečně notovaný benediktinský breviář z Rajhradu R 387 (letní část – od Letnic do konce církevního roku), který před polovinou 12. století vznikl ve skriptoriu v Hradisku u Olomouce, nebo neumovaný breviář NK ČR VI E 4c z kláštera benediktinek u sv. Jiří v Praze z poloviny 12. století. Co do obsahu náleží mezi nenotované breviáře i známý Liber viaticus Jana ze Středy (KNM XIII A 12) z let 1353–1364. V dalším z významných rukopisů – Jistebnickém kancionálu (KNM II C 7) – je jedna část věnována hodinkovému officiu z hlavních svátků propria de tempore, a to v překladu do češtiny; oddíl vykazuje rysy breviáře, antifonáře či antifonáře s lekcemi. V českých a moravských fondech a sbírkách se zachovaly četné zlomky rukopisných breviářů, některé datované až do 10. století. 

Lit.: Analecta hymnica medii aevi (2, 4, 11, 12, 14, 16, 19, 22, 23); HAVEL, Dalibor: Nejstarší latinské rukopisy a zlomky v Čechách a na Moravě. Habilitační práce, Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, Brno 2012. HOLETON, D. R. – VLHOVÁ-WÖRNER, H. (eds.): Jistebnický kancionál. Kritická edice, 1. svazek. Praha 2005; POKORNÝ, F.: Breviarium Pragense rukopisu M I 719 Státní vědecké knihovny v Olomouci. In: Studie o rukopisech 10, 1971, s. 257-277;  SEIFERTOVÁ, T.: Neumovaný breviář Pu VI.E.4c z kláštera sv. Jiří. Diplomová práce, FF UK, Praha 2011. SZENDREI, J.: Breviarium notatum strigoniense (s. XIII.), Budapest 1998.

Autor hesla: Dagmar.stefancova