Filigrán

Z Encyklopedie knihy

Filigrán (z lat. filum = nit, granum = zrno, angl. watermark, fr. filigrane, něm. Wasserzeichen, čes. též průsvitka, nesprávně vodní značka, vodotisk, vodoznak) původně nitkovitý ornament francouzské knižní miniaturní malby, v nauce o papíru průhledem proti světlu patrná výrobní značka papírny. Motivicky je obvykle shodná s papírnickou obchodní značkou. Studiem a klasifikací filigránů se zabývá poměrně autonomní paleografická disciplína zvaná filigranologie (něm. Wasserzeichenforschung). Jeden z nejznámějších představitelů tohoto oboru, Švýcar Charles Moise Briquet (1839-1918), shromáždil ve svém katalogu na 16.000 reprodukcí filigránů z 13. až 16. století. Modernější Piccardův přehled obsahuje 82.000 filigránů celé Evropy let 1300-1650.

Pravý filigrán se vyrábí dvěma způsoby. Takzvaný filigrán průsvitný (průsvitka) vznikal zeslabením vrstvy papíroviny v těch místech, do nichž byla na osnovu síta ruční čerpací formy či na egutér papírenského stroje vpletena (naletována) drátěná podoba značky. Pro holandské a anglické ruční papíry veržé je typická průsvitka s indigovým podbarvením (od 18. století s ultramarinem či berlínskou modří). Papírovina totiž při odvodňování a lisování přijala v prohlubních drátěné značky více pigmentové přísady nežli na zbytku archu, a kresba filigránu tak získala vyraznější barevný odstín. Jednoduché reliéfy z měděného drátu pořizoval v minulosti přímo formař čili řemeslník vyrábějící a opravující papírenská síta. Výtvarně složitější filigrány vyráběl zlatník. Filigrán byl zpočátku vplétán jen do jedné poloviny síta, později doprostřed. Intaktně se proto jeví jen u folia, největšího knižního formátu, zatímco v menších složkách nežli dvoulistových jsou na různých místech listů patrná pouhá torza.

Filigrány v podobě panovnické koruny (Německo, první třetina 16. století). Repro: Briquet 1991.

Nejstarší průsvitné značky užívaly italské papírny po polovině 13. století (Boloňa 1282, Čechy poprvé 1387, nejstarší pražská původní značka 1524). K nejčastějším motivům patří erb a znak (zvláště v 16. století), dále had, hlava (jednorožce, jelena, vola či lidská s čepicí, korunou nebo rolničkami), hrozen, klíč, klobouk, kolo, kruhy, květ lilie, lev, nůžky, písmena (zakončená korunou, čtyřlístkem, křížem), pohár, poštovní trubka, ruka, srdce, váhy, věž, zvon apod. Již na přelomu 13. a 14. století je kresba doprovázena písmenem, které většinou poukazuje k místu původu, např. A=Augsburk, K=Kremsmünster, M=Milano (význam písmene P, které do roku 1600 provází více než 460 typů filigránů, je dosud neznámý). Od 17. století přicházejí také světské figury v soudobých oděvech, postavy svatých aj. Filigrány nabývají na dekorativnosti a zvětšují se. Na přelomu 18. a 19. století původní výtvarný ráz značek mizí a nastupují pouhé iniciály papírníkova jména, název města a letopočet (ten se jako doplněk filigránů udržuje již od počátku 16. století a přetrval zhruba po rok 1870). Jako novinka přichází klasifikace jakosti papíru (F=fein, HF=halbfein, N: 1, N: 2 atd.). Filigrány se přejímaly a napodobovaly, např. medvěda jako mluvící znamení papírny v Bernu (1466) převzal ve 20. letech 16. století Štrasburk a později Augsburk i Curych. Ve srovnání s tiskařskými signety však alespoň v cizině požívaly větší právní ochrany, která plynula z městských či národních papírenských řádů (nejstarší řád ve francouzském městě Troyes 1538, na Moravě 1754 a v Čechách 1756).

Kromě průsvitného filigránu rozeznáváme ještě nepravý čili stínovaný filigrán (stíněnka). Ten se poprvé uplatnil roku 1793 na francouzských papírových platidlech čili asignátech (lat. assignare = značit), vyráběných z hladkého velinového papíru. Velinová čerpací forma měla obzvláště jemně tkané kovové síto, do něhož byla filigránová kresba vtlačena ocelovým razidlem. V prohloubených místech vrstva papíroviny zesílila a vytvořila méně průsvitný, spíše jen stínový obraz značky. V nové době vznikají převážně jen nepravé filigrány. Uplatňuje se především suchý slepotisk, při němž značku vytváří kovová raznice vtlačovaná do papíroviny. Jiný způsob spočívá v otisku štočku na hotový papír. K tomu se užívají vodoznakové pasty (olej či fermež s přídavkem pryskyřic), jejichž působením potištěná místa zprůsvitní. Za nepravý filigrán bývá označována i značka způsobená reliéfním pryžovým moletovým válečkem (fr. molette = měkký, jemný), který bývá umístěn mezi lisovou a sušící část papírenského stroje.

Intaktně zachované či spolehlivě rekonstruované filigrány lze zvláště u starších tištěných památek využít ke korekci datace (doba papírenské výroby je terminus post quem pro tiskařské práce). Modelovými ukázkami zapojení filigranologie do inkunábulistiky jsou do té doby vleklé kauzy okolo údajného Gutenbergova tisku Missale speciale z let ca 1445 (dnes kladen do basilejské dílny Hanse Kocha ca 1473) nebo diskuse okolo vročení Balbova slovníku Catholicon, který se též dlouho pokládal za Gutenbergovu práci z roku 1460 (nyní kladen do období ca 1469). U nás tak daleko filigranologický průzkum nejstarších prvotisků ještě nepostoupil. Z prvního náčrtu Zdeňka Václava Tobolky (1910) vyplynulo, že nejstarší čeští tiskaři byli nuceni vzhledem k malým kapacitám papíren odebírat papír z několika míst současně. Dokazují to kupříkladu Missale Pragense (Plzeň? 1479), jehož papír má deset různých filigránů, Kronika trojánská Guida de Columny (Plzeň? po 1476) devět, Nový zákon se signetem (Plzeň? po 1476) osm a neilustrovaný Pasionál Jacoba de Voragine (Plzeň? po 1476) sedm filigránů. Po Tobolkovi se průsvitkami papírů Tiskaře Arnoštových Statut zabýval jen Pravoslav Kneidl (1976). Vcelku nahodilým studiem se snažil prokázat, že filigrán Kroniky trojánské patří spíše do 60. nežli 70. let a že Tiskařem užívaný papír pochází vesměs z týchž zdrojů, na které byla napojena i bamberská dílna Albrechta Pfistera.


Bibl.: BRIQUET, Ch. M.: Les filigranes. Dictionnaire historique des marques du papier [1282-1600]. Vol. 1-4. Paris 1907 (repr. např. Leipzig 1923, Hildesheim-Zürich-New York 1991, Leipzig 2000); CHURCHILL, W. A.: Watermarks in paper in Holland, England, France etc., in the XVII and XVIII centuries and their interconnaction. Amsterdam 1965; LABARRE, E. J.-SIMMONS, J. S. G. (edd.): Monumenta chartae papyraceae historiam illustrantia or Collection of works and documents illustrating the history of paper. Vol. 1 Heawood, Ed.: Watermarks mainly of the 17th and 18th centuries (4078 watermarks listed), Vol. 2 Briquet Album. A miscellaneous of watermarks supplementing Briquet’s Les Filigranes, by various paper scholars, Vol. 3 Zonghi’s Watermarks (1887 watermarks), Vol. 4 Briquet’s Opuscula. The complete works without „Les Filigranes“, Vol. 5 [Labarre, E. J.] The Nostitz papers. Notes on watermarks found in the German imperial archives of the 17/18th centuries (766 watermarks), Vol. 6 Shorter, Al. H.: Paper-mills and paper-makers in England 1495-1800 (217 watermarks), Vol. 7 Tschudin, W. Fr.: The ancient paper-mills of Basle and their marks (430 watermarks), Vol. 8 Eineder, G.: The ancient paper-mills of the former Austro-Hungarian empire and their watermarks (1871 watermarks), Vol. 9 Učastkina, Z. V.: A history of Russian hand paper-mills and their watermarks (815 watermarks), Vol. 10 Lindt, J.: The paper-mills of Berne and their watermarks 1465-1859 (787 watermarks), Vol. 11 Tromonin’s Watermark Album. A facsim. of the Moscow 1844 edition. With additional material by S. A. Klepikov (1827 watermarks), Vol. 12/1-2 Valls i Subirra, Ö.: Paper and watermarks in Catalonia. English and Spanish texts (1827 watermarks), Vol. 13 Mosin, V.: Anchor watermarks (2847 watermarks), Vol. 14 Fiskaa, H. M.-Nordstrand, O. K.: Paper and watermarks in Norway and Denmark (462 watermarks). Hilversum-Amsterdam 1950-1978; PICCARD, G.: Wasserzeichen [1300-1650]. 17 Teile in 25 Bd.: Bd. 1 (Krone), 2 (Ochsenkopf, 1-3), 3 (Turm), 4 (Buchstabe P, 1-3), 5 (Waage), 6 (Anker), 7 (Horn), 8 (Schlüssel), 9 (Werkzeug und Waffe, 1-2), 10 (Fabeltiere), 11 (Kreuz), 12 (Blatt, Blume, Baum), 13 (Lilie), 14 (Frucht), 15 Vierfüßler, 1-3), 16 (Dreiberg, 1-2), 17 (Hand und Handschuh). Stuttgart 1961-1995; SINIARSKA-CZAPLICKA, J.: Filigrany papierni położonych na obszarze Rzeczypospolitej Polskiej od początku XVI do połowy XVIII wieku. Wrocław 1969.

Lit.: FLODR, M.: Filigranologie. Úvod do studia filigránů. Brno 1974; FLODR, M.: Literarische Quellen zur Mühlengeschichte und Filigranologie von Böhmen, Mähren und den schlesischen Randgebieten. Papiergeschichte 21, 1971, s. 57-72 a 22, 1972, s. 1-12; GERARDY, Th.: Datieren mit Hilfe von Wasserzeichen. Bückeburg 1964; GERARDY, Th.: Papier- und Wasserzeichenforschung. Ein Handbuch für die Praxis. Stuttgart 1985; HERDEG, W.: Art in the Watermark. Kunst im Wasserzeichen. L'art du filigrane. Zürich 1952; HLAVÁČEK, I.-KAŠPAR, J.-NOVÝ, R.: Vademecum pomocných věd historických. Praha 1997; KNEIDL, P.: Kronika trojánská a nejstarší prvotisky vytištěné v Čechách. Strahovská knihovna, sborník Památníku národního písemnictví 11. Praha 1976, s. 160-188; KORDA, J.: Papírenská encyklopedie. Praha 1992; SCHMIDT, Fr. (ed.): Papiergeschichte. Papierhistorische Beiträge Wolfgang Schlieder zum 70. Geburtstag. Im Auftrag des deutschen Arbeitskreises für Papiergeschichte und des Leipziger Arbeitskreises zur Geschichte des Buchwesens. Wiesbaden 1996; SCHNEIDER, H.: Das Wasserzeichen. Zürich 1997; TOBOLKA, Zd. V.: Český slovník bibliografický. Sv. 1. České prvotisky (až do roku 1500). Praha 1910; WEISS, W.: Historische Wasserzeichen. Leipzig 1988; WEISS, W.: Thüringer Papiermühlen und ihre Wasserzeichen. Weimar 1953; WEISS, W.: Das Wasserzeichen im alten handgeschöpften Velinpapier. Gutenberg-Jahrbuch 1961, s. 11-17; ZUMAN, Fr.: České filigrány XVI. století. Památky archeologické 33, 1923, s. 277-286; ZUMAN, Fr.: České filigrány XVII. století. Památky archeologické 35-36, 1929-1930, s. 442-463 a 268-270; ZUMAN, Fr.: České filigrány XVIII. století. Rozpravy ČSAV, tř. 1, č. 78. Praha 1932; ZUMAN, Fr.: České filigrány z první polovice XIX. století. Rozpravy ČSAV, tř. 1, č. 81. Praha 1934; ZUMAN, Fr.: Filigrán mimoňský a hamerský. Památky archeologické 33, 1923, s. 158-160; ZUMAN, Fr.: Filigrány, jejich vývoj a význam. Časopis Národního muzea 113, 1939, s. 88-117.

Lex.: WEISS, K. Th.: Handbuch der Wasserzeichenkunde. Leipzig 1983.

Autor hesla: Petr Voit.
Zdroj: Petr Voit, Encyklopedie knihy: starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století, Praha 2006.