Gotická vazba

Z Encyklopedie knihy

Jednoduchá gotická vazba. Dřevěné desky s nezdobeným pokryvem z původně světlé vepřovice. Uprostřed a v rozích desek rozměrné železné pukly ve tvaru pětilisté růže, erbovního symbolu Rožmberků. Český Krumlov, konec 14. stol. Vita s. Francisci. Praha, Uměleckoprůmyslové museum v Praze, inv. č. 5818/B

Jedná se o vazby vzniklé od druhé poloviny 13. století až do první čtvrtiny 16. století (v českých zemích nastupují nově koncipované renesanční vazby až od dvacátých let 16. století,  ale kupř. v Itálii se prosadily již ve druhé polovině 15. století). Gotickou vazbu charakterizuje cihlovitý a masivní knižní korpus, který předurčují oproti románským vazbám sice již vylehčené, ale stále poměrně silné desky (obvykle 5 až 10 mm) z dubového, později častěji i bukového dřeva. Na vnějších hranách bývají  nezkosené či jen mírně sražené, u hřbetu poněkud zakulacené. Nepřesahují přední ořízku, ale jejich horní a dolní okraj již zpravidla býval o málo větší než blok knihy. Hřbet bývá plochý či častěji již mírně zaoblený, s mohutnými a vystupujícími vazy. Knižní blok začal být častěji ořezáván až od druhé poloviny 15. století (se zaváděním knihařského hoblíku). Zatím nevhloubená ořízka byla barvena spíše jen ojediněle – nejčastěji světle žlutou či nazelenalou barvou.

Pokryvy gotických vazeb zůstávaly ve 14. století povětšinou nezdobené či opatřené jen tlačenými linkami. Hojně se uplatňovaly pokryvy z jirchy, nalepované na desky měkčí a hrubší spodní stranou směrem vzhůru, či jelenicové a skopovicové semiše. Bývaly mořeny do různých barevných odstínů, nejčastěji do modré, zelené a především do různých odstínů červené barvy (v rukopisech je dochováno mnoho receptů na přípravu vhodných barev). Barvy dnes bývají již vybledlé a původní odstín patrný jen na nezarovnávaných záložkách pokryvů na přídeštích. Jak ale dokládají četná vyobrazení knih na deskové a knižní malbě, měly gotické knižní vazby často barevnější podobu, než jakou mají dnes. Přispívaly k ní i hojné textilní pokryvy (samet, hedvábí), uplatňované nejvíce na různých modlitebních knihách či na liturgických rukopisech, dodnes však jen málo dochované. Po znovuzavedení slepotiskové výzdoby v 15. století mírně „ochlupené“ pokryvy rychle ustupují tmavě hnědým třísločiněným usním, především teletinám, které byly pevnější a hladší a více se hodily pro tlačenou výzdobu. Na rozdíl od románských vazeb byl pokryv ke hřbetu knižního bloku přilepen. Hřbet se zakližoval a do mezivazí se jako výztuhy vlepovaly pergamenové pruhy pocházejícími často ze starších rozřezaných rukopisů. Blok gotické vazby tak zpravidla nebylo možné zcela rozevírat. Přídeští již bývala povětšinou vylepována pergamenem a později papírem.

Knižní vazba plzeňského původu. Desky s pokryvem ze světlé usně se slepotiskovou výzdobou jsou opatřeny kováním z mosazného plechu, zdobeným prosekáváním a rytím a umístěným na zeleném a červeném podkladě. Středové kování ve tvaru nakoso postavené čtyřlisté rosety. Kolem 1473. Guido de Baysio, Rosarium decretorum, tisk Štrasburk c. 1473. Plzeň, Západočeské muzeum, 503 C 1, přední deska vazby 
Desky s pokryvem z třísločiněné usně zdobeným slepotiskem jsou opatřeny mosazným prosekávaným a tepaným kováním s vegetativními motivy (deltoidní nárožnice a středové kování ve tvaru nakoso položeného čtverce na zeleném podkladu). Kolem 1500. Alvernus, Opera, tisk Norimberk c. 1497, Plzeň, Západočeské muzeum, 502 F 5, přední deska vazby

Zejména po polovině 15. století byla velká část knižních vazeb zdobena nenáročnou slepotiskovou technikou. I v českých zemích narostl v souvislosti s masivním importem povětšinou ještě nesvázaných raných tisků od sedmdesátých let skokově počet knihvazačských dílen. Knihvazači často spolupracovali s tiskaři a na místním trhu nabízely jejich tituly ve svázané podobě. Gotické kolky, které byly základem výzdoby, nejčastěji obsahovaly různé rosety, květy, kytice, lístky apod. Hojně do nich byly vyryty symboly evangelistů, fantaskní zvířata (různí draci, jednorožci, baziliškové apod.), ale stejně tak reálná zvířata (zajíc, pes, jelen, opice). Naopak lidské postavy se na nich objevují zpravidla jen v rámci nějakého náboženského výjevu. Některé motivy kolků byly typické pro určité regiony. V Čechách byly vedle dvouocasého lva oblíbené kolky s mořskou pannou. Slepotisková výzdoba byla utvářena v rámové kompozici. Linkami vymezený rám byl zpravidla vyplněn otisky několika se střídajících kolků či k sobě kladených obdélníkových kolků s listovým úponkem, které vytvářely iluzivní pás. Od konce 15. století začala být výzdoba rámů vytvářena současně zaváděnými válečky s úponky či obloukovými motivy. Vnitřní pole bývá nejprve rozčleněno linkami – nejčastěji  diagonálně mřížováno (routováno) a vzniklá políčka hustě posázena otisky kolků, takže plocha připomíná jakousi mozaiku. Hojný je též vertikálně provlněný motiv granátového jablka, tzv. brokátový motiv, přebíraný z textilních látek. Výzdoba zadních desek bývala zpravidla chudší, někdy i ledabyleji provedena.

Ještě před vynalezením knihtisku začaly být do předních desek pomocí jednotlivých kovových liter vytlačovány tituly děl, někdy i sentence, jména knihvazačů či majitelů. Z orientálních vazeb nově ve druhé polovině 15. století přejímaná technika zlacení byla ještě vzácná a častěji se užívala právě pro tituly vyrážené do předních desek.

Slepotisk v průběhu druhé poloviny 15. století vytlačil náročnou techniky řezby v kůži, uplatňovanou od poslední třetiny 14. století především v německých a českých zemích. Řezby do usně nezhotovovali běžní knihvazači, ale specializovaní řezáči kůže. Někteří z nich působili jako kočovní umělci a přijímali zakázky od objednavatelů v různých regionech. Zručnému řemeslníku poskytovala tato technika široké kompoziční možnosti a mohl s její pomocí vytvářet živá scénická vyobrazení. Druhá polovina 15. století přinášela oblibu levnějších polokožených vazeb, jejichž usňový pokryv sahal zhruba jen do čtvrtiny či třetiny desek a zbytek jejich plochy zůstával holý. Poměrně hojně byly po celé 14. a 15. století zhotovovány měkké vazby s deskami tvořenými pergamenem a hřbetní výztuhou z rohoviny či dřevěné destičky. Tento typ levných a nenáročných vazeb byl užívaný zejména pro studijní texty v prostředí středověkých univerzit či pro méně významné úřední rukopisy. Zcela se nevytrácejí ani nákladné vazby zdobené zlatnickým způsobem. Navazují na zavedené schéma plasticky pojatého vnitřního pole a pozlaceného, stříbrného či měděného rámu, zdobeného prořezáváním, rytím a tepáním. Uplatňují se hlavně na bohoslužebných knihách, ale ve srovnání s románským a předrománským obdobím na ně nebývají tak často aplikovány další drahocenné materiály.

Přední deska knižní vazby s pokryvem z červeně mořené usně, opatřená masivním mosazným kováním (kulaté středové kování a obloučkovitě vykrajované nárožnice). Dochována jedna ze dvou deskových dírkových spon. Právní kodex Jana z Gelnhausenu. Poč. 15. stol. Jihlava, Státní okresní archiv, rkp. 3, přední deska vazby

Charakteristickým znakem gotického knižního korpusu bylo masivní a bohatě zdobené kování. Těžké gotické knihy byly na police pokládány zpravidla na plocho a desky a jejich pokryvy tak chránily z plochy vystupující pukly a později rozměrnější nárožní a středové kování. Lesklý kov (nejčastěji mosaz) pěkně kontrastoval s barvou pokryvu. Tyto ochranné prvky korespondovaly se značnými náklady na výrobu knihy.

Od 13. a zejména 14. století se vedle klášterních knihvazačů dostávali do popředí laičtí řemeslníci, pracující hlavně ve velkých městech, kde mohli očekávat dostatek zakázek. Měšťanské knihvazačské dílny ovšem ani v pozdním středověku zcela nevytlačily klášterní dílny. Ještě na přelomu 15. a 16. století provozovala řada klášterů své vlastní dílny.

Lit.: ADLER, G.: Handbuch Buchverschluss und Buchbeschlag. Wiesbaden 2010, s. 70–126; ČERNÝ, P.: Pozdně gotická knižní vazba na Moravě a ve Slezsku. In: Od gotiky k renesanci. Výtvarná kultura Moravy a Slezska 1400–1550. II. Brno (edd. I. Hlobil, M. Perůtka). Brno 1999, s. 512–519; ĎUROVIČ, M. a kol.: Restaurování a konzervování archiválií a knih. Praha – Litomyšl 2002, s. 358–376; HÄRTEL, H.: Zwischen einfachem Dekor und kostbarer Makulatur. Mittelalterliche Bucheinbände aus Hildesheim. In: Schätze im Himmel. Bücher auf Erden. Mittelalterliche Handschriften aus Hildesheim (ed. Monika E. Müller). Wolfenbüttel 2010, s. 215–218; HAMANOVÁ, P.: Z dějin knižní vazby od nejstarších dob do konce 19. století. Praha 1959, s. 26–32; HELWIG, H.: Einführung in die Einbandkunde. Stuttgart 1970, s. 82–87; KARPP-JACOTTET, S. – SCHAEFER, H.: Das Gewand des Buches. Historische Bucheinbände aus den Beständen der Universitätsbibliothek Leipzig und des Deutschen Buch- und Schriftmuseums der Deutschen Bücherei. Leipzig 2003, s. 64; KYRISS, E.: Bookbindings in the Libraries of Prague. In: Studies in Bibliography. Papers of the Bibliographical Society of the University of Virginia 3, 1950–1951, s. 105–130; NUSKA, B.: Česká gotická vazba. In: Česká kniha v proměnách staletí (ed. M. Bohatcová). Praha 1990, s. 101–107; NUSKA, B.: Typologie českých renesančních vazeb. Terminologie, slohové určování a datování materiálu. Historická knižní vazba 1964–1965, s. 23–24; PEARSON, D.: English Bookbindings Styles 1450–1800. A Handbook. London 2005, s. 41–50; PETERSEN, D.–E.: Mittelalterliche Bucheinbände der Herzog August Bibliothek. Wolfenbüttel 1975, s. 18–19, 38–40; SZIRMAY, J. A.: The Archaelogy of Medieval Bookbinding. Aldershot 1999, s. 173–284.

Autor hesla: Kamil.boldan