Gregoriánský chorál

Z Encyklopedie knihy

S historií starší než dva tisíce let představuje jednohlasý bohoslužebný zpěv křesťanské církve nejstarší dochovanou vrstvu evropské hudby. Jako gregoriánský chorál se označuje jeho nejznámější část spojená s římskokatolickou liturgií.

Prvotní křesťanská církev zařazovala do bohoslužby zpěvy (nikoliv hru na hudební nástroje), které po hudební stránce čerpaly inspiraci v synagogální hudbě židovské a v hudbě pohanských národů Blízkého Východu, jazykově převládala řečtina. Při expanzi křesťanství do dalších středomořských zemí a později celé Evropy se bohoslužebný zpěv vždy ocital v interakci s místní kulturou a přebíral její vlivy. Tak se vytvořily lokální typy chorálního zpěvu, např. starořímský, ambroziánský, beneventský, galikánský a mozarabský v západním ritu, nebo antiochijský a koptský ve východním ritu. Od poloviny 3. století proniká do liturgie latina. Pestrost se netýkala jen hudební stránky bohoslužeb, ale liturgie jako celku, takže nebylo divu, že se časem prosadila myšlenka zavést v křesťanském světě jednotnou podobu bohoslužby.

O procesu sjednocení liturgie a vzniku tzv. gregoriánského chorálu existují různé teorie. Podle jedné z nich v tom sehrála důležitou roli franská říše. Příklon franských králů k Římu byl za Karla Velikého (768–814) stvrzen i pořizováním opisů římských liturgických knih s prvními záznamy melodií. K vytvoření souboru bohoslužebných zpěvů, který dnes nazýváme gregoriánským chorálem, přispěla také místní galikánská (keltská) tradice. Název gregoriánský odkazuje k papeži Řehořovi Velkému († 604), jehož podíl na reformě chorálu je rozporován, ne však jeho zásluhy ohledně liturgické reformy a reorganizace římské Scholy cantorum.

Vzhledem k dlouhé existenci liturgického zpěvu západokřesťanských církví je při zkoumání gregoriánského chorálu možné zohlednit mnoho hledisek. Jedním z nich je sledování různých zpěvů v rámci ordinaria a propria missae a v officiu, tedy jednotlivé formy jako Kyrie eleison, Gloria, Credo, Sanctus, Agnus Dei, Ite, missa est (mešní ordinarium) nebo introitus, graduale, sekvence, Alleluia, tractus, offertorium, communio (mešní proprium). Officium divinum („hodinkové officium“, pořad modliteb během dne) obsahuje zpívané hymny, žalmy, antifony i responsoria. Jiným hlediskem může být vliv chorálu na hudbu v daném regionu, na vznik písní, na chorál v národním jazyce, vícehlasé kompozice atd. Zkoumají se hudebně paleografické otázky, způsob interpretace gregoriánského chorálu a v neposlední řadě i kulturní hodnota rukopisných knih, do nichž byl chorál zapisován a často doprovázen knižní malbou.

Do střední Evropy byl jednohlasý křesťanský zpěv importován nejprve díky britské a iroskotské misii, v 9. století zesílil vliv kněží z franské říše a misie Konstantina a Metoděje v témže století k nám přinesla liturgii ve slovanském jazyce. Pro další život chorálu v českých zemích měly zásadní význam benediktinské kláštery, následované cisterciáky, dominikány, augustiniány, františkány a dalšími řeholemi. Souvislost s gregoriánskými předlohami nezapře husitský a utrakvistický chorál v češtině, přičemž např. mešní zpěvy a zpěvy hodinkového officia v Jistebnickém kancionálu (cca 20. léta 15. století) lze v celoevropském kontextu pokládat za první pokus o vytvoření liturgie v národním jazyce.

Lit.: APEL, W.: Gregorian chant, Bloomington 1958; STÄBLEIN, B.: Schriftbild der einstimmigen Musik. Musikgeschichte in Bildern, III/4, Leipzig 1975; AUGUSTONI, L. – GÖSCHL, J. B.: Einführung in der Interpretation des Gregorianischen Chorals, Band 1-2 (Grundlagen, Äesthetik), Bosse Musik Paperback, 1987, 1992; KOHLHASE, Th. – PAUCKER, G. M.: Bibliographie gregorianischer Choral. Beiträge zur Gregorianik, IX–X, Regensburg 1990; HILEY, D.: The Western Plainchant, New York 1993; EMERSON, J. A. – BELLINGHAM, J. – HILEY, D. et al.: heslo Plainchant, in: New Grove Dictionary, Vol. 19, s. 825–886, 2001–2002.

Autor hesla: Dagmar.stefancova