Hymnus

Z Encyklopedie knihy

Řecký pojem hymnos s latinským ekvivalentem hymnus (chvalozpěv) se v antice užíval jak pro oslavnou báseň, tak i píseň. Nejstarší křesťanské hymny jsou doloženy na konci 3. a ve 4. století (hymnus Klementa z Alexandrie, hymnus k Nejsvětější Trojici, zachovaný na fragmentu papyru z Oxyrhynchu). Za hymnické skladby považujeme Gloria in excelsis Deo, Sanctus (části mešního ordinaria) nebo Te Deum laudamus. V užším slova smyslu hymnus znamená strofickou oslavnou báseň (píseň), často sylabickou. Východiskem strofických hymnů byla patrně syrská křesťanská tradice, rozvinutá v byzantské liturgii. Centrem pěstování hymnů, důležitým pro západní ritus, se stal Milán, přičemž milánskému biskupu sv. Ambrožovi (4. století) se připisuje i autorství některých hymnů.

Ve 4. století se začal formovat denní cyklus modliteb, rozdělených v pravidelném časovém odstupu (officium divinum). Pro tyto tzv. hodinky produkce hymnů prudce stoupla. Ačkoliv se officium pěstovalo i mimo kláštery (např. ve společenství kleriků a kanovníků), hlavní slovo v tvorbě hymnů měly mnišské řády, zejména benediktini a od 13. století františkáni. Hymny užívané v officiu a při procesích se zapisovaly do hymnářů (liber hymnarius), mohly však tvořit i oddíly v jiných liturgických knihách. Mezi nejznámější hymny patří např. Veni redemptor gentium, Vexilla regis, Veni creator Spiritus (autor Rabanus Maurus), Pange lingua gloriosi  a Adoro te devote (Tomáš Akvinský) a dále mariánské hymny (např. Sub tuum praesidium).

V českém prostředí vznikaly hymny k místním patronům, např. ke sv. Prokopu (Confessor Dei lucidus), Vojtěchu (Martir Dei), Václavovi (Dies venit victoriae) nebo Ludmile (Lux vera lucis radium). Od 14. století byly latinské texty překládány do češtiny. Terminologie mnohdy nerozlišovala mezi hymnem a duchovní písní. Zajímavým pramenem pro výzkum českých jednohlasých liturgických hymnů je tzv. Roudnický žaltář (Praha, Archiv Pražského hradu – knihovna Metropolitní kapituly u sv. Víta, sign. Cim 7) z přelomu 14. a 15. století. Kromě jednohlasých hymnů existovala jejich vícehlasá zpracování (asi od 12. století), v rukopisných pramenech se nacházejí ještě koncem 16. století (rukopis Kaplanské knihovny v Českém Krumlově č. 9).

Lit.: DREVES, G. M. – BLUME, Cl. – BANNISTER, H. M.: Analecta hymnica medii aevi, 55 sv. (pro hymny speciálně sv. 2, 4, 11–12, 14a, 16, 19, 22–23, 27, 43, 48, 50–55). Leipzig 1886–1922; OREL, D.: Svatováclavský sborník vydaný na památku 1000. výročí smrti knížete Václava svatého. II. 3. Praha 1937; ŠKARKA, A.: Nové kapitoly ze staré české hymnologie. In: Sborník filologický 12, 1940/1946, s. 37–114; MRÁČKOVÁ, V.: Hymnus a jeho tradice v pozdě středověkých Čechách. Dizertační práce, FF UK. Praha 2014; Der lateinische Hymnus im Mittelalter: Überlieferung, Äesthetik, Ausstrahlung (ed. A. Haug e. a.). Kassel/Basel 2004.

Autor hesla: Dagmar.stefancova