Interpunkční znaky (rukopisná kniha)

Z Encyklopedie knihy

Interpunkční znaky (též interpunkční znaménka; členicí znaménka) jsou pomocné grafické znaky, které v písemném projevu vyjadřují strukturu a organizaci textu. Při hlasitém čtení a běžné mluvě se projevují intonací a přestávkami v řeči a při běžném čtení textu se nevyslovují, nejsou náhradou slov, jako je tomu např. u číslic, matematických značek a podobně. Nejstarším a nejčastěji užívaným znakem je tečka, umístěná v různé výši nad základní linkou dle významu. S vývojem písma přibyly  šikmé čáry, případně kombinace obojího. Vedle interpunkčních znamének se používají také další způsoby rozčlenění textu (velká nebo barevně zvýrazněná písmena, odstupy řádek, členění textu, zvláštní znaménka). V českém prostředí se setkáváme s tečkou nad základní linkou v nejstarší vrstvě rukopisů (například v Kodexu Vyšehradském). Nejstarší používání otazníku spojujeme především s hudebními texty. Jak tečka, tak i znaménko tvarově připomínající vykřičník se vyskytují v Budyšínském rukopise Kosmovy kroniky. Dělení slov na konci řádky označené vlasovým tahem se objevuje od 11. století, ve zdvojené podobě od 14. století. Dvojtečka po dlouhou dobu fungovala jako znak užívání v systému zkratek. Teprve v 16. století se objevily kulaté a hranaté závorky a na konci téhož století středník. Tradičně bývá spojován s humanistickým písmem. V 16. století v souvislosti s rozvojem knihtisku se formuje složitější a jednotnější systém, sestávající z tečky (ukončující souvětí), dvojtečky (členící na menší celky) a čárky (oddělující jednotlivé věty souvětí, několikanásobné větné členy apod.), po případě dalších, méně často užívaných znamének.


Lit.: ALLEN, R.: Puctuation. Oxford 2002; BISCHOFF, B.: Paläographie des römischen Altertums und des abendländischen Mittelalters. 4. Verl., Berlin 2009, s. 224-229; LLAMAS POMBO, E.: Réflexions méthodologiques pour l´étude de la ponctuation médiévale. In: Systémes graphiques de manuscrits médiévaux et incunables français, ponctuation, segmentation, graphies. Lavrentiev, A. (ed.) Chambér, 2007, s. 11-49; LOWE, E. A.: The oldest omission signs in latin manuscripts, their origin and signifikance. In: Miscellanea G. Mercati 6, 1946, s. 36; MAREAU-MARÉCHAL, J.: J.: Recherches sur la ponctuation. In: Scriptorium 22, 1968, s. 56-66; PARKES, M. B.: Pause and Effect: An Introduction to the History of Punctuation in the West. University of California Press, 1993; PÁTKOVÁ, H.: Česká středověká paleografie. České Budějovice 2008, s. 148-149; ŠLOSAR, D.: Průřez vývojem staročeské interpunkce. In: Listy filologické 89, 1966, s. 164-170; TRUSS, L.: Eats, Shoots & Leaves: The Zero Tolerance Approach to Punctuation. Profile Books 2003; WINGO, E. O.: Latin Punctuation in the Classical Age. The Hague 1972.

Autor hesla: Renata.modrakova