Interpunkce

Z Encyklopedie knihy

Pod pojmem interpunkce rozumíme systém oddělování slov pomocí bodů (grafických značek), tzv. interpunkčních znamének. Ta slouží jako pomocné grafické znaky, které v písemném projevu vyjadřují strukturu a organizaci textu; při čtení a v mluvě se projevují intonací a přestávkami v řeči a při běžném čtení textu se nevyslovují, nejsou náhradou slov, jako je tomu například u číslic, matematických značek a podobně. Lze ji také chápat jako praxi aktivního užívání konkrétních bodů a grafických znamének v textu, aby bylo usnadněno čtení a porozumění textu. Pravidla interpunkce jsou variovány dle jazyka, lokace a času a neustále se proměňují a vyvíjejí.

První systémy interpunkce byly sylabické (čínské a májské písmo). Nejstarším známým dokumentem užívajícím interpunkci je stéla z Meshy (9. st. př. Kr.). V řeckých písemných záznamech se interpunkce vyskytuje především ve formě bodů (bod položený nahoře, uprostřed a dole dle významu), a to zejména v dramatických textech. Římané používali velice zjednodušenou formu. Po celý středověk se interpunkce objevuje nedůsledně. Nejstarší středověké formy staví na rytmickém členění textu pro přednes nebo předčítání, než na gramatických a syntaktických strukturách. Vyskytuje se také častěji v textech, které byly určeny k přednesu nebo předčítání (především biblické, liturgické a literární texty). V listinách a úředních knihách je po celý středověk spíše vzácná. Vedle interpunkčních znamének se používají další formy členění písma (velká, barevně zvýrazněná písmena, zvláštní grafické symboly).

V latinských rukopisech se interpunkce objevuje od 2. století po Kristu. K jejímu rozsáhlejšímu rozvoji došlo v 7.-8. století v irských a anglo-saských textech, do kterých byla vkládána řada nových grafických znaků. Mnohé karolinské školy 9. století využívaly systém založený na kombinaci výše položené značky pro kratší pauzu a níže položené značky pro delší interval. Vernakulární texty samy o sobě se staly vhodným prostorem pro rozvoj interpunkce, a to zejména od 14. a 15. století. S masivním rozvojem knihtisku zejména v 16. století se formovala interpunkce jako ustálený systém, sestávající se z tečky (na konci věty), dvojtečky (členící text na menší části) a čárky (oddělující věty, slova, větné členy atd.). Počátky tohoto moderního systému jsou hledány především u Alda Manutia a jeho vnuka. V současnosti je v latinském kulturním okruhu užíván více méně ustálený systém , rozvíjející se jen o nové grafické znaky v souvislosti s rozvojem virtuálního prostředí.


Lit.: ALLEN, R.: Puctuation. Oxford 2002; BISCHOFF, B.: Paläographie des römischen Altertums und des abendländischen Mittelalters. 4. Verl., Berlin 2009, s. 224-229; LLAMAS POMBO, E.: Réflexions méthodologiques pour l´étude de la ponctuation médiévale. In: Systémes graphiques de manuscrits médiévaux et incunables français, ponctuation, segmentation, graphies. Lavrentiev, A. (ed.) Chambér, 2007, s. 11-49; LOWE, E. A.: The oldest omission signs in latin manuscripts, their origin and signifikance. In: Miscellanea G. Mercati 6, 1946, s. 36; MAREAU-MARÉCHAL, J.: J.: Recherches sur la ponctuation. In: Scriptorium 22, 1968, s. 56-66; PARKES, M. B.: Pause and Effect: An Introduction to the History of Punctuation in the West. University of California Press, 1993; PÁTKOVÁ, H.: Česká středověká paleografie. České Budějovice 2008, s. 148-149; ŠLOSAR, D.: Průřez vývojem staročeské interpunkce. In: Listy filologické 89, 1966, s. 164-170; TRUSS, L.: Eats, Shoots & Leaves: The Zero Tolerance Approach to Punctuation. Profile Books 2003; WINGO, E. O.: Latin Punctuation in the Classical Age. The Hague 1972.

Autor hesla: Renata.modrakova