Italská loutnová tabulatura

Z Encyklopedie knihy

Loutna patřila v 16. – 17. století k velmi populárním hudebním nástrojům. Skladatelé pro tento strunný drnkací nástroj komponovali nové skladby a upravovali mnoho děl starších. Speciální notační systém, loutnová tabulatura, nezobrazoval tóny, ale hmaty, tj. polohu prstů na hmatníku.

V italské loutnové tabulatuře představovalo šest vodorovných čar šest strun natažených na hmatníku a laděných v kvartách a tercii, přičemž nahoře se nacházela struna nejhlubší. Na „struny“ (linky) byla umístěna čísla, vyjadřující polohu prstů na příslušné struně. Rytmus byl zachycen nad nejvyšší vodorovnou čarou znaky přejatými z menzurální notace a svislé čáry oddělovaly jednotlivé takty. Nejstarší tisky notované tímto způsobem vyšly v Benátkách u Ottavia Petrucciho (Intabulatura de lauto I.–IV., 1507–1508). Velmi podobně byla řešena španělská loutnová tabulatura, kde se linka znázorňující nejhlubší strunu nacházela na nejspodnější pozici.

Mezi prameny notované italskou loutnovou tabulaturou a uložené v Čechách, nikoliv však zde vzniklé, patří sborník CZ-Pnm IV G 18 z let 1623 – cca 1637.

Lit.: APEL, W.: Die Notation der polyphonen Musik. Leipzig 1962; BOETTICHER, W.: Handschriftlich überlieferte Lauten- und Gitarrentabulaturen. Répertoire Internationale des Sources Musicales, B/VII, München 1978. RYBARIČ, R.: Vývoj európskeho notopisu. Bratislava 1982. ŠTUDENT, M.: Loutnové a kytarové památky ve fondech Národního muzea v Praze. Sources of Lute- and Guitar Music in the Holdings of the National Museum in Prague. Musicalia VIII (2016), č. 1–2, s. 99–113 (česká verze), s. 114–129 (anglická verze). TICHOTA, J.: Francouzská loutnová hudba v Čechách. Miscellanea musicologica XXV. – XXVI., Praha 1973, s. 7–62. WOLF, H.: Handbuch der Notationskunde II, Leipzig 1919. 

Autor hesla: Dagmar.stefancova