Kancionál (rukopisná kniha)

Z Encyklopedie knihy

Cantionale, cantionarium, cantuale (lat.), hymnbook (angl..), Gesangbuch (něm.), livre de chant (franc.)

Pojem kancionál je odvozen od latinského slova cantio (= píseň) a rozumí se pod ním kompaktní soubor písní, většinou duchovních; minimální počet písní v souboru není stanoven a je třeba zvážit individuálně, zda lze nebo nelze o kancionálu hovořit. Za „skrytý“, bibliograficky nesamostatný kancionál je proto možné pokládat též část jiné knihy, např. graduálu nebo usuálu, která obsahuje písně. Jistým předobrazem kancionálů byly latinské hymnáře, které někdy zahrnovaly překlady hymnů do národních řečí. Typ mešní knihy kombinující graduál a kancionál byl v českém katolickém i utrakvistickém prostředí běžně užíván již v 15. století. Skrytý kancionál obsahují např. Vyšebrodský rukopis z roku 1410 (Vyšší Brod, Knihovna Cisterciáckého opatství, VB 42), Jistebnický kancionál (KNM II C 7), rukopisy NK VI B 20 a NK VI B 20a (tzv. Rackův sborník), z roku 1505 Franusův kancionál (Muzeum východních Čech, Hradec Králové, Hr 06 [II A 6]), graduál Martina bakaláře z Vyskytné z roku 1512 (KNM XIII A 2) a mnoho dalších pramenů. Převažují latinské písně (cantiones), pouze v Jistebnickém kancionálu a v tzv. Roudnickém sborníku z 2. poloviny 15. století (SOA Litoměřice) jsou zapsány i písně s českými texty. Ani Kolínský kancionál (cca 1512–1517, Regionální muzeum v Kolíně, CZ KOLm 80/88), který bývá označován za jeden z prvních samostatných rukopisných kancionálů z území Čech, není „jen“ kancionálem, ale spíš kancionálem-usuálem. Trend zahrnovat skrytý kancionál do rozměrného rukopisu (vesměs graduálu), určeného pro literátská bratrstva, vrcholil v 1. polovině 16. století. V pozdější době se prosazovala praxe řadit písně do jednotlivých oficií a nikoliv zvlášť do samostatného oddílu. Z těchto důvodů terminologie často kolísá a rukopisy s oddíly písní jsou nazývány kancionálem i graduálem, případně jako kodex (Kodex Franus) nebo sborník (Vyšehradský sborník, kde jsou však písně roztroušeny v ostatním repertoáru). V názvech českých kancionálů často figuruje pojem „písně“ s upřesňujícími adjektivy (duchovní, vajroční, zbožné, chval božských atd.).

Kancionál může být nenotovaný i notovaný, často s pouhým notovým incipitem nebo odkazem na konkrétní nápěv či obecnou notu. Rukopisné kancionály vznikaly i po rozšíření knihtisku (viz heslo Kancionál [tištěná kniha]) a byly uzpůsobeny individuálním potřebám či požadavkům majitele – jednotlivce, komunity nebo bratrstva. To se týkalo např. i velikosti nebo výtvarné stránky rukopisu. Z konfesijního hlediska sehrála v produkci kancionálů hlavní roli reformace. Zpěvníky odrážely učení dané církve, ale zároveň obsahovaly mnoho písní, které se tradovaly napříč různými vyznáními; řazení písní obvykle sledovalo svátky podle církevního roku (de tempore), k němu přistupovaly další tematické okruhy. Velký význam měly utrakvistické písně Václava Miřínského, kancionály bratrské a kancionály moravských luteránů (např. zpěvníky Jakuba Kunvaldského a Tobiáše Závorky Lipenského). Opisy přispívaly k šíření repertoáru: příkladem rukopisného kompilátu z běžné utrakvistické produkce může být tzv. lounská rukopisná verze Kancionálu Jakuba Kunvaldského (Okresní archiv Louny, I G 11).

Z prostředí utrakvistických literátských bratrstev pocházejí kancionály latinské (např. kancionál z Muzea východních Čech, Hradec Králové, II A 19), avšak zejména české, opět z Hradce Králové, Teplic, Tábora, Prahy, Poličky aj. Svébytnou kapitolu představují rukopisné vícehlasé kancionály z konce 16. a počátku 17. století: např. Chlumecký kancionál (stálý depozit města Chlumec nad Cidlinou v NM-ČMH, bez sign.), Benešovský kancionál (Archiv hl. města Prahy, sign. 8429) či Kancionál sedlčanský-Kopidlanského (CZ Pnm AZ 34). Jiné vícehlasé prameny, tentokrát z okruhu školského (rukopisy Prachatický, Miletínský), sice občas v literatuře figurují jako „kancionály“, ale jejich obsah je širší. Ke školskému prostředí se hlásí opisy čtyřhlasého žaltáře (Goudimelovo hudební zpracování, překlad textů Jiří Strejc). K hymnografickým pramenům z Moravy z 16. století patří graduály-kancionály z Dačic a Příboru, ze 17. století rukopisy z Tištína, Bzence, Otrokovic, Zlína, Bojkovic, Klabíkovy kancionály, z 18. století zpěvník Martina Pomykala, Raškovy kancionály a mnoho dalších.

Lit.: BAŤOVÁ, E.: Kolínský kancionál z roku 1517 a bratrský zpěv na počátku 16. století. Praha 2011; FREI, J.: Struktura a funkce písňového oddílu Jistebnického kancionálu. In: Litera Nigro scripta manet. In honorem Jaromír Černý. Ed. J. Baťa a kol. Praha 2009, s. 33-41; JIREČEK, J.: Hymnologia bohemica. 1878; KONRÁD, K.: Dějiny posvátného zpěvu staročeského od XV. věku do zrušení literátských bratrstev. Praha 1893; KOUBA, J.: Kancionály Václava Miřínského. In: Miscellanea musicologica, roč. VIII, 1959, s. 1-148; KOUBA, J.: Nejstarší písňové tisky do roku 1550. In: Miscellanea musicologica, roč. XXXII, 1988, s. 21-92; KOUBA, J.: Poznámky k české hymnologii. KOUBA, J.: Slovník staročeských hymnografů. Praha 2017; SMÉKALOVÁ, K.: České kancionály 1. poloviny 16. století – techniky a typy redakčních úprav jejich obsahů. Magisterská diplomová práce, Filozofická fakulta Masarykovy univerzity. Brno 2009; SMYČKOVÁ, K.: Vytváření písňového kánonu v rukopisných kancionálech 17. a 18. století. Disertační práce, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, Praha 2015.

Autor hesla: Dagmar.stefancova