Knižní desky (restaurování)

Z Encyklopedie knihy

Masivní dřevěné desky (ang. boards, fr. plat, něm. Deckel) opatřené sponami chránily pevně stažený knižní blok středověký kodexů proti vnějším vlivům a nevhodné manipulaci. Tenké prkénkové desky byly štípány převážně z kmene buku, méně již dubu, jilmu nebo kaštanu. U středověkého kodexu bývají desky zarovnány s knižním blokem a mírně zaobleny na hranách. U hlavy a paty mají zaříznuté rohy s bočním otvorem pro provlečení kapitálkového vazu.

Dřevěné desky bývají v důsledku nešetrného zacházení, násilného zakolíčkování vazů při nasazování a zatloukání kovových hřebů prasklé. Oddělené části desek se slepují dohromady kostním klihem, pro zpevnění lepeného místa se používá spojovacích kolíčků tzv. týble, které se vkládají do předvrtaných otvorů v hraně desek, nebo silnějších dřevěných dýh ve tvaru motýlků nebo mašliček vyřezaných v příčném směru vláken dřeva. Motýlky se vkládají do profilů vydlabaných do 2/3 původního materiálu, a to z obou stran desky. Časté poškození desek bývá způsobeno červotočem, který vytvoří v deskách chodby s výletovými otvory. Při pokročilém napadení dřevokazným hmyzem dochází k výraznému úbytku materiálu, dřevěné desky získávají porézní houbovitou strukturu, ztrácí tvrdost a pevnost. V tomto případě lze přistoupit k tzv. petrifikaci desek, otvory se zaplní polymerním akrylátovým tmelem, který uvnitř hmoty stmelí jemné piliny po hmyzu. V případě chybějících částí se desky doplňují radiálně řezaným dřevem, na otlučené rohy, otvory po hmyzu a vyrovnání nerovností se aplikuje tmel připravený z bukových pilin a kostního klihu. Zmíněné restaurátorské postupy využívají tradičních přírodních materiálů, nevýhodou bývá zásah do hmoty desek při vrtání a vydlabávání původního materiálu, který je z etického hlediska diskutabilní. V současnosti se uplatňují také transparentní dvousložkové epoxidové pryskyřice, jejichž výhodou je vysoká pevnost spoje bez narušení originálu, akceptuje se však použití nepůvodních syntetických materiálů.

Dřevěné desky jsou v renesanci nahrazovány lepenkovými, které knižní vazbu odlehčují. Lepenka na desky se vyráběla několika způsoby. Zpočátku se papír použitý jako makulatura slepoval ve více vrstvách tzv. kašírováním. Při ruční výrobě se několik silnějších archů papíru naskládalo na sebe a ještě za mokra se tlakem v ručním papírenském lisu spojily a vytvořily vrstvenou lepenku. Měkká lepenka se vyráběla nabíráním většího množství hrubší papírové drti na zvláštní čerpací formy. Lepenkové desky se plně využívají u menších formátů, pro které se od konce 16. století vedle lepenky uplatňují také tenké desky ze štípané dýhy, která byla kvůli své křehkosti podlepována ručním papírem.

Otlučené hrany lepenkových desek (v případě kašírovaný desek rozvrstvené) se slepují stejně jako u papírových listů škrobovými lepidly anebo deriváty celulózy rozpuštěnými ve vodě. Pro doplňování chybějících částí se aplikují postupy odvozené z výroby lepenky. Chybějící materiál v rozích a na hranách se nahrazuje kašírovanými proužky natrhaného ručního i silnějšího japonského papíru a papírovou hmotou.

Lit.: ĎUROVIČ, M. (a kol.): Restaurování a konzervování archiválií a knih. Praha 2002; ZUMAN, F. – VYKYDAL, M. – KORDA, J.: Papír: historie řemesla a výrobní techniky. Praha 1983.

Autor hesla: Jan.novotny