Knižní vazba (restaurování)

Z Encyklopedie knihy

Na knižní vazbu (angl. bookbinding, fr. reliure, něm. Bucheinband) můžeme nahlížet z mnoha hledisek. Kniha jako artefakt doprovází člověka po staletí, prostřednictvím psacích látek jsou v ní zachyceny důležité poznatky z vnímání okolního světa, kromě funkce vzdělávací je využívána pro zábavní, propagační a reprezentační účely, svým obsahem a vnější podobou vypovídá také o svém majiteli. V průběhu vývoje lidstva se měnila i hmotná podoba knihy. V honosných středověkých kodexech jsou soustředěny veškeré soudobé znalosti výroby a řemeslného zpracování materiálů – technologie koželužské, pergamenické, papírnické, truhlářské, kovolitecké a kovotepecké, zlatnické, sklářské, řezbářské, barvířské, tkalcovské, tiskařské, písařské, malířské a v neposlední řadě i knihvazačské. Informace zaznamenané na psacím materiálu byly pro rychlý, přehledný a pohodlný přístup sešity do kompaktního knižního bloku, který byl opatřen ochranou vazbou. Podoba knižní vazby se postupně vyvíjela, podle charakteristických konstrukčních, ochranných a zdobných prvků i řemeslného provedení lze svazek přiřadit k určitému slohovému období, a často i ke konkrétní knihařské dílně.

Z hlediska použitých materiálů, konstrukce vazby (angl. binding construction) a umělecko-řemeslného ztvárnění tak můžeme určit, zdali se jedná o vazbu původní, historickou převazbu nebo jen částečnou opravu se zachováním původní struktury šití, novodobou převazbu 19.-20. století nebo vazbu restaurovanou. Konstrukce vazby se někdy metaforicky označuje jako organismus vazby, k čemuž přispívá i uplatnění organických materiálů. Pokud se dochoval pouze samotný knižní blok, nebo jen jeho torzo anebo pouze volné listy ve složkách, pak můžeme ošetřený blok knihy uložit buď do ochranného obalu, nebo přistoupit ke zhotovení tzv. konzervační vazby. V praxi jsou nejčastěji aplikovány dva základní typy – měkká pergamenová vazba podle Christophera Clarksona a čtvrtinová konzervační vazba podle prof. J. A. Szirmaie. Struktura první konzervační vazby vychází z měkké obálkové vazby s hranovými přehyby na předních kantách, druhá byla vyvinuta v 50. letech v Anglii. Konstrukce obou typů umožňuje snadné otevírání bloku, používá se minimálního množství lepidel, takže lze vazby snadno odstranit a knižní blok podle potřeby rozebrat. Ochrannou konzervační vazbu lze uplatnit také v případě nefunkční novodobé převazby, u které při listování dochází k poškozování knižního bloku, avšak eticky přijatelnějším řešením je rekonstrukce původní vazby. Pro knižní blok se v případě nefunkční novodobé převazby, fragmentárně dochované nebo zcela chybějící vazby vytváří nová podoba funkční historické vazby, podle zachovalých vazeb multiplikátů, u rukopisů pak podle vazeb ze stejného období, regionu a obsahového zaměření. Domnělou podobu rekonstruované vazby určuje technologické provedení soudobých vazeb, kromě obsahového hlediska se přihlíží k nejčetněji dochovaným konstrukčním prvkům, které jsou pro stanovené období charakteristické, uplatňují se materiály a způsob zpracování podobné kvality jako původní. Umělecko-řemeslná výzdoba se nenapodobuje, ani neprovádí.

Intenzita konzervačního a restaurátorského zásahu se odvíjí od stavu dochování exempláře (rozsahu poškození knižní vazby, stupně degradace materiálů), jeho jedinečnosti a autentičnosti, dále umělecké, řemeslné, historické a muzeální hodnoty. Základní konzervační zákroky spočívají v desinfekci plísní napadených svazků, mechanickém očištění vazeb od prachu a nečistot, ve zhotovení ochranných obalů na míru nebo v selektivním tukování vazebních usní. Při restaurování knižní vazby se často postupuje metodou in situ (tj. bez rozebrání knižního bloku), důraz se klade na maximální zachování původní vazebné struktury (např. struktury šití, způsobu nasazení desek). Restaurovány takto bývají poškození převážně mechanické povahy v místech spojení desek s knižním blokem, kdy v důsledku násilného otevírání, degradace a smršťování materiálů, snížené flexibility hřbetu způsobené aplikací druhotných přelepů a nátěrů, ale i nevhodné technologie a špatného knihařského zpracování dochází k prasknutí vazů, přelepů hřbetu a potahového materiálu v místě ohybu tzv. drážky. Dalším častým poškozením jsou potrhané hlavice. Při násilném vyjímání svazku z regálu slouží přečnívající potahový materiál zejména u hlavy knihy spolu s kapitálkem jako opora pro vysunutí natěsnaného svazku, při silném úchopu obvykle potah praská v drážkách. Další poničení potahu a desek vznikají v místech hran a rohů v důsledku hrubého zacházení.

U těchto poškození se prasklé vazy nastavují roztřepeným motouzem nebo nitěmi provlečenými mezi složkami, přelepy a potrhaný potah se podkládají a doplňují stejným materiálem, rovněž tak otlučené hrany a rohy knižních desek. Současná konzervační etika akceptuje používání japonského papíru s vynikajícími užitnými vlastnostmi i pro kolagenní materiály, tónovaným japonským papírem (často předem opatřený lepivou vrstvou hydroxypropylcelulosy) se přelepují prasklá místa a doplňují chybějící drobné části poškozeného potahu. Podobně jako u papíru se uplatňují škrobová lepidla a deriváty celulózy rozpuštěné ve vodě anebo v alkoholu. Nutno podotknout, že z hlediska časové náročnosti se u naprosté většiny svazků bez dochovaného zavíracího mechanismu neprovádí rekonstrukce soudobých spon, pro pevné sevření knižního bloku se upřednostňuje výroba ochranné krabice typu phase box.

Lit.: ADAM, C.: Restauration des manuscrits et des livres anciens. Puteaux 1984; BRADÁČ, L.: Knihvazačství. Praha 1912; BRADÁČ, L.: Úprava vazeb knižních. Praha 1923; BRADÁČ, L.: Knižní vazba v proměnách věků. Praha 1931; CARTER, J. – BARKER, N.: ABC for Book Collectors. New Castle 2004; CLOONAN, M. V.: Early bindings in paper. A brief history of European hand-made papercovered books with a multilingual glossary. London 1991; DIEHL, E.: Bookbinding: its background and techniques: two volumes bound as ohne. New York 1980; DOLEŽAL, J.: Vazby knih. Praha 1987; ĎUROVIČ, M. (a kol.): Restaurování a konzervování archiválií a knih. Praha 2002; GNIRREP, W. K. –GUMBERT, J. P. – SZIRMAI, J. A. Kneep en Binding: een terminologie voor de beschrijving van de constructies van oude boekbanden. Hague 1993; GREENFIELD, J.: Books: their care and repair. New York 1992; CHYTIL, K.: Dějiny českého knihařství. Praha 1899; HESSEL, A.: Knižní vazba. Praha [19--]; JOHNSON, A. W.: The Practical Guide to Book Repair and Conservation. London 1988; KŘÍŽ, J.: Průmyslové knihařství. Praha 1970; KŘENEK, K. Vazebné struktury konzervačního typu: měkká vazba se hřbetní výztuhou a možnosti jejího využití pro konzervační účely. (diplomová práce UPce) Litomyšl 2015; LANGEROVÁ, J.: Výkladový slovník odborných termínů používaných při konzervování a restaurování archiválií. Praha 2015; LANGUAGE OF BINDING. Dostupné z: http://www.ligatus.org.uk/lob/ (cit. 5. 11. 2018); MARKS, P.: The British Library guide to bookbinding: history and techniques. Toronto 1998; MEDIEVAL MANUSCRIPTS: bookbinding terms, materials, methods, and models. New Haven (CT) 2013; MIDDLETON, B. C.: A history of English Craft Bookbinding Technique. New York 1963; NUSKA, B.: K morfologii historického knižního korpusu kodexového typu. In: Sborník Severočeského musea Historia 8. Liberec 1986, s. 105-119; ROBERTS, M. T. – ETHERINGTON D.: Bookbinding and the Conservation of books: a Dictionary of Descriptive Terminology. Dostupné z: http://www.cool.conservation-us.org/don/don.html (cit. 8. 11. 2018); ROŠICKÝ, V. L.: Knihařství. Praha 1894; SMITH, K. A. Non-adhesive binding 1, Books without paste or glue. Rochester (NY) 1999; SZIRMAI, J. A.: The archaeology of medieval bookbinding. Aldershot 1999; VAKRČKA, A.: Knihařství: technologie ruční vazby. Praha 1979.

Autor hesla: Jan.novotny