Knihovna cisterciáckého kláštera ve Vyšším Brodě

Z Encyklopedie knihy

Dějiny kláštera

Cisterciácký klášter Vyšší Brod (Altovadum, Hohenfurt) byl založen roku 1259 Vokem I. z Rožmberka jako rodový klášter a nekropole rodu; koncem 13. stol. zde byli pohřbeni i páni z Krumlova a Záviš z Falkenštejna. V únoru 1612 zde byl pochován poslední Rožmberk Petr Vok.

Do Vyššího Brodu přišli mniši z hornorakouského Wilheringu. S tímto svým mateřským klášterem patří Vyšší Brod do větve cisterciáků, která má svůj původ ve východofrancouzském klášteru Morimond. Mezi druhou polovinou 13. století a třetí čtvrtinou 14. století byl ve Vyšším Brodě vybudován konvent s klášterním kostelem Nanebevzetí Panny Marie. Velkým příznivcem kláštera byl Petr I. z Rožmberka († 1347), který mj. inicioval slavný cyklus devíti deskových obrazů o životě Kristově, jejichž autorem je tzv. Mistr vyšebrodský. Konvent byl zprvu pouze německý, až od konce 14. stol. se zde objevují i Češi. Ve středověku dosáhl klášter největšího hospodářského a kulturního rozkvětu na přelomu 14. a 15. století za vlády opata Oty IV. z Vyhnanic (1387–1415). Klášter vlastnil dvě městečka (Vyšší Brod, Hořice na Šumavě) a přes 70 vsí. V roce 1422 byl sice dobyt husity, ale zřejmě nebyl příliš poškozen. Patronátní právo nad klášterem měli po Rožmbercích Eggenberkové a Schwarzenberkové. Zvláště v 17. a 18. století docházelo k četným sporům mezi klášterem a patronátní vrchností. Od 18. stol. do první poloviny 20. století měl klášter 60–70 členů, převážně německých. Významnou osobností byl opat Leopold Wackarž/Vackář (1810–1901, ve funkci od 1857), který kultivoval duchovní život konventu a dal provést rozsáhlé stavební úpravy kláštera. V letech 1891–1900 byl generálním opatem cisterciáckého řádu, v červnu 1897 se ve Vyšším Brodě konala generální kapitula řádu. Opat Tecelin Jaksch (1885–1954, opatem od 1925) byl loajální k Československé republice, před záborem pohraničí dal odvézt do Prahy obrazy Mistra vyšebrodského. V listopadu 1938 byl nacisty zatčen a vězněn, pak internován do Předklášteří u Tišnova. V dubnu 1941 byl vyšebrodský klášter obsazen gestapem, zrušen a později sloužil jako skladiště uměleckých předmětů pro plánované „Vůdcovo muzeum“ v Linci. V roce 1945 se značná část konventu vrátila, ale již v letech 1945–1946 byla většina německých mnichů vyhnána do Rakouska. Opat Jaksch odešel v červenci 1946 ilegálně do Rakouska a ustavil roku 1959 v cisterciáckém klášteře Rein u Štýrského Hradce exilovou komunitu, která fungovala až do roku 1991 (klášter Rein-Hohenfurt). V dubnu 1950 byl klášter komunistickou bezpečností přepaden a řeholníci odvlečeni do pracovního tábora. Po zabrání kláštera byly některé umělecké památky odvezeny do státních institucí, klášterní archiv do Státního oblastního archivu v Třeboni. Knihovna byla ponechána v historických sálech kláštera a spravována Státní vědeckou knihovnou v Českých Budějovicích. V roce 1990 byl klášter obnoven a v druhém desetiletí 21. století mu byla restituována část jeho nemovitého majetku a umělecké památky.

Knihovní fond

Vyšebrodská knihovna je po Strahovu a Teplé třetí největší klášterní knihovnou v Čechách. Historický knižní fond se odhaduje na 70 tisíc svazků. Obsahuje okolo 1840 rukopisů a asi 360 prvotisků. Fond se dochoval se víceméně neporušený, začátkem 20. století však klášter prodal některé rukopisy a některé prvotisky byly odcizeny zřejmě v období 2. světové války. Od roku 1990 se buduje prostorově oddělená knihovna moderní literatury pro duchovní potřeby kláštera.

Obsahové zhodnocení středověké vyšebrodské knihovny je limitováno absencí moderního popisu jednotlivých rukopisů. Existující katalog z roku 1891 obsahuje 204 pergamenových rukopisů (mezi nimiž ale přibližně pětinu tvoří listiny, zlomky a rukopisy novověké) a zhruba stovku středověkých papírových kodexů. Významnou část pergamenových rukopisů tvoří kodexy liturgické, dále bible a její výklady, kázání a literatura teologická, zastoupeno je rovněž církevní právo, hagiografie, historiografie a další obory. U papírových rukopisů je tematický záběr ještě širší, dochovány jsou kromě výše uvedených rozsáhlejších skupin mj. texty gramatické a rétorické včetně formulářových sbírek, texty antické a humanistické, soubor dokumentů pocházejících z kostnického koncilu, lékařské recepty a další. Naprostá většina středověkých kodexů je samozřejmě latinská, v rukopisech 13. století jsou ale již zastoupeny i texty německé a od 14. století rovněž české. 

Zakládající vyšebrodská komunita si přinesla z kláštera ve Wilheringu rukopisné knihy potřebné pro duchovní život konventu. Koncem 13. stol. vznikl nejstarší soupis vyšebrodských knih, který zaznamenává asi 45 rukopisných svazků (je dochován v kod. LXXVII). Kromě benediktinského řádového pravidla soupis uvádí díla sv. Bernarda, některé biblické texty, graduály a antifonáře. Z počátku 14. stol. pochází pětisvazková, bohatě iluminovaná latinská bible (kod. CLV–CLIX). Vytvořili ji zřejmě příslušníci slavné písařské a iluminátorské dílny hornorakouského kláštera Sankt Florian přímo ve Vyšším Brodě. Bohatě iluminovaný právní rukopis Decretum Gratiani (kod. CXXXVII) pochází z Bologně z první poloviny 14. stol. V průběhu 14. a 15. století klášter získal resp. dal opsat řadu rukopisů, např. misály pro své venkovské fary, ale i soudobou teologickou literaturu a historickou literaturu, mj. základní spisy Petra Lombarda, Petra Comestora, některá díla Mikuláše z Lyry, Jeana Gersona, Baroloměje z Pisy, Matouše z Krakova, dále díla Martina z Opavy, Eneáše Sylvia, Vavřince z Březové apod. Je zde též nejstarší dochovaný rukopis Života sv. Jeronýma v německém překladu Jana ze Středy (kod. 81) a unikátně dochované a dosud neprozkoumané Ordo in die Commemorationis omnium fidelium defunctorum téhož autora (kod. VIII); najdeme zde i Petrarkovo dílo De vita solitaria (v kod. CXLVI). Velké zásluhy o literární rozkvět kláštera měl opat Ota IV., který je v několika rukopisech jmenován jako jejich vlastník nebo iniciátor. Od jeho doby je doložena klášterní škola a skriptorium. Významným písařem Otovy doby byl mnich Přibík, který napsal při nejmenším čtyři kodexy (kod. 22 – nedatovaný, kod. 104 v roce 1404, kod. 42 v roce 1410, kod. 80 v roce 1411). Vynikající literární památkou je obsáhlý rukopis 42. Obsahuje latinská čtení k svátkům církevního roku (zvláště k Vánocům, Velikonocům a svátkům Panny Marie a českých patronů), několik desítek latinských většinou notovaných antifon a duchovních písní a sedm českých náboženských písní, včetně unikátně dochované skladby Otep myrry. V 15. a na počátku 16. století se o rozvoj knihovny zasloužili opati Tomáš II. Hohenfurter z Welsu (1463–1493) a Kryštof Knoll (1507–1528), kteří dali opisovat rukopisy a získávali pro klášter první tištěné knihy. Z poloviny 15. století pochází německý písňový sborník (kod. 8b). U některých kodexů vyšebrodské knihovny nemůžeme vždy jednoznačně doložit, kdy se jednotlivé svazky staly její součástí, u některých jsou dochovány vlastnické záznamy klášterů v Tennenbachu, Reichenbachu i dalších, u některých je zapsáno věnovací distichon Václava z Rovného pro kaplanskou knihovnu v Českém Krumlově.

Období 17. století a první poloviny 18. století bylo dobou hospodářské a kulturní stagnace kláštera. O všestranný rozvoj se v polovině 18. století výrazně zasloužil jeden z nejvýznamnějších opatů v dějinách kláštera, vysoce vzdělaný a organizačně schopný Qurin Mickl (1711–1767, opatem v letech 1747–1767). Byl autorem řady teologických a filozofických spisů (většina zůstala v rukopise) a novolatinským básníkem. Založil klášterní archiv, v němž uložil i sbírku mincí, začal budovat obrazovou galerii a dal vybudovat sály klášterní knihovny (1753–1755). Velkými nákupy knih všech vědních oborů se snažil dát knihovně univerzální charakter. V době Micklovy vlády byla ustanovena funkce stálého knihovníka a započato s oborovým rozčleněním knižního fondu. V Micklově činnosti pokračoval opat Hermann Kurz (1767–1795).

Na přelomu 18. a 19. století bylo vytvořeno několik dílčích katalogů knihovny (Stephan Lichtblau a Xaver Maximilián Millauer – kod. 857 a 858). Abecední katalog celého fondu knihovny sepsal roku 1866 Benedikt Holzbauer v šesti svazcích (kod. 1537–1542). Katalog byl doplňován do roku 1937 a je dosud jedinou orientací v knižním fondu. Signatura se skládá z čísla skříně, čísla police a z označení přední či zadní řady v polici – knihy tak nemají individuální signaturu. Raphael Pavel vydal v roce 1891 soupis rukopisů; pergamenové jsou označeny římskými čísly, papírové arabskými. Dodatky a opravy k Pavlovu katalogu vytvořil v roce 1980 Bohumil Ryba. Vyšebrodské inkunábule (včetně deperdit) zachycuje Riedlův katalog prvotisků v jihočeských knihovnách z roku 1974. V době, kdy byla vyšebrodská knihovna spravována Státní vědeckou knihovnou v Českých Budějovicích, bylo signaturám rukopisů předřazeno označení 1 VB, inkunábulím 2 VB. Po obnovení kláštera se tato předřazená označení přestala užívat.

Katalogy: HOLZBAUER, B.: Catalogus bibliothecae Altovadenae. [Vyšší Brod] 1866, 6 sv., rukopis sign. 1537–1542; PAVEL, R.: Beschreibung der im Stifte Hohenfurt befindlichen Handschriften. In: Xenia Bernardina. Pars secunda. Wien 1891, s. 165–461; RYBA, B.: Rukopisy kláštera ve Vyšším Brodě: Dodatek. Sv. 1–2. (Soupisy rukopisů a starých tisků do roku 1800 z fondu Státní vědecké knihovny v Českých Budějovicích 2/1–2/2). České Budějovice 1980; RIEDL, M.: Katalog prvotisků jihočeských knihoven. Praha 1974.

Lit.: BENEDICT, A.: Das Leben des heil. Hieronymus in der Übersetzung des Bischofs Johannes VIII. von Olmütz. Prag 1880; BERNT, A.: Der Hohenfurter deutsche Psalter des 14. Jahrhunderts. Mitteilungen des Vereins für Geschichte der Deutschen in Böhmen 39, 1901, s. 155–170; BOK, V.: Literaturpflege im Kloster Vyšší Brod/Hohenfurt vom 13. bis zum 15. Jahrhundert. In: Zisterziensisches Schreiben im Mittelalter. Das Skriptorium der Reiner Mönche. (věd. red. A. Schwob a K. Kranich-Hofbauer). Bern – Berlin – Frankfurt a. Main – Wien 2005, s. 179–191; ČECHURA, J.: Počátky vyšebrodského kláštera. Jihočeský sborník historický, 1981, s. 4–16; DREVES, G. M. (vyd.): Cantiones Bohemicae. Leiche, Lieder und Rufe des 13., 14. und 15. Jahrhunderts. Nach Handschriften aus Prag, Jistebnicz, Witingau, Hohenfurt und Tegernsee. Analecta hymnica medii aevi 1. Leipzig 1886. Reprint Frankfurt a. M. 1961; FIALOVÁ, A. – HEJNIC, J.: Manuálník vyšebrodského převora Jana Staicze z první poloviny 15. století. Studie o rukopisech 15, 1976, s. 39–68; FRIEDL, A.: Iluminované rukopisy vyšebrodské. České Budějovice 1965; GAŽI, M.: Výzdoba knihovny a letního refektáře ve vyšebrodském klášteře druhé poloviny 18. století. Památky jižních Čech 7, 2016, s. 115–135; GOTTSMICH, S.: Hohenfurt. Zur Geschichte seines Stiftes und seiner Pfarreien. Cistercienser-Chronik 76, 1969, s. 27–139; HLAVÁČEK, I.: Zisterziensische Bibliotheken Böhmens in der vorhussitischen Zeit (Mitte des 12. Jh.-1420), in: Mediaevalia Augiensia. Forschungen zur Geschichte des Mittelalters, Stuttgart 2001, s. 375–406, zejm. s. 394–396; HLINOMAZ, M.: Knihovna Cisterciáckého opatství Vyšší Brod. In: Problematika historických a vzácných knižních fondů Čech, Moravy a Slezska. Sborník z 5. odborné konference Olomouc, 10.–11. října 1995. Olomouc 1996, s. 100–102; HORYNA, M.: Ad noticiam iam musice artis intrare volentibus. Christo igitur Domino moduracionibus psallere volentibus. Dva středověké chorální traktáty z klášterní knihovny ve Vyšším Brodě. Praha 2005; CHARVÁTOVÁ, K.: Dějiny cisterckého řádu v Čechách 1142–1420. 2. Kláštery založené ve 13. a 14. století. Praha 2002, s. 9–80; KAINDL, D.: Geschichte des Zisterzienserstiftes Hohenfurt in Böhmen. [Budweis] 1930. Komentovaný a doplněný překlad: Hlinomaz, M.: Dějiny kláštera Vyšší Brod v Čechách. Libice nad Cidlinou 2008: MILLAUER, X. M.: Fragmente aus dem Nekrolog des Zisterzienser-Stiftes Hohenfurt. Prag 1819; NUSKA, B.: Vazby z knihovny vyšebrodského kláštera (Stručná zpráva o materiálu). Strahovská knihovna 5–6, 1970–1971, s. 227–235; PANGERL, M.: Urkundenbuch des Cistercienserstiftes B. Mariae V. zu Hohenfurt in Böhmen. Wien 1865; PAVEL, J.: Bývalý cisterciácký klášter Vyšší Brod, Český Krumlov 1971; PAVEL, R.: Führer durch die sehenswerten Räumlichkeiten des Stiftes Hohenfurth. Graz 1882; PAVEL, R.: Gelehrte, Schriftsteller, Künstler und Kunsthandwerker des Stiftes Hohenfurth. In: Xenia Bernardina. Pars tertia. Beiträge zur Geschichte der Cistercienser-Stifte. Wien 1891, s. 346–371; PEŠINA, J.: Mistr vyšebrodského cyklu. Praha 1982. Průvodce po rukopisných fondech v České republice 4. Rukopisné fondy centrálních a církevních knihoven v České republice, redaktor svazku Marie Tošnerová, Praha 2004, s. 229–230; ROTHE, H. (vyd.): Die Hohenfurther Liederhandschrift (H 42) von 1410. Facsimileausgabe. Mit einleitenden Abhandlungen von L. Vacha, F. Schäfer und G. Massenkeil. Köln – Weimar 1984; RYBA, B.: Die Hohenfurter Fragmente der Glossae Salomonis. Studie o rukopisech 13, 1974, s. 19–25; ŘÍHA, D. M.: Základní fond středověkých rukopisů v cisterciáckém klášteře ve Vyšším Brodě. Bakalářská práce. Univerzita Karlova, Katolická teologická fakulta, Ústav dějin křesťanského umění. Praha 2007; SCHERER, W.: Hohenfurter Benediktinerregel. Zeitschrift für deutsches Altertum 16, 1873, s. 224-279; ŠPINAR, J.: Vyšší Brod. In: FABIAN, B.: Handbuch deutscher historischer Buchbestände in Europa. 3: Tschechische Republik: Böhmen, Mähren. Hildesheim 1998, s. 332–337; VLČEK, P. – SOMMER, P. – FOLTÝN, D.: Encyklopedie českých klášterů. Praha 1997.