Konduktus

Z Encyklopedie knihy

Conductus (lat., používáno též v německé a anglické jazykové oblasti), conduit (franc.)

Konduktus se jako hudební termín objevuje ve 12. století. V souladu s významem latinského slova conductus = průvod se tehdy pod tímto pojmem rozuměla jednohlasá latinská píseň prováděná při liturgii před čtením (lektor přicházel na vyhrazené místo), v duchovních hrách, ale i mimo liturgii, např. v procesí. Později došlo k významovému posunu a jako konduktus byla označována latinská píseň, většinou strofická, s širší škálou textů od duchovních témat po politická nebo kritická.

Vícehlasý konduktus je založený na spodním hlase, do kterého byla umístěna nově vytvořená melodie (tedy ne gregoriánský chorál) a k němuž se přidávaly další hlasy: duplum, triplum či quadruplum. Rytmus je modální, v souvisle otextovaných částech stejný ve všech hlasech (conductus simplex). Pokud měla skladba melismatické části, u nichž se předpokládá účast hudebních nástrojů, pak se hovořilo o kaudách (conductus cum cauda). Velký rozkvět konduktu přinesla epocha Notre-Dame ve 13. století. Vliv konduktu na vývoj moteta a vícehlasé písně je patrný také z českých pramenů (např. Jistebnického kancionálu nebo rkp. Vyšší Brod 42): jednalo se především o homorytmický průběh hlasů a jejich modální rytmus. Kondukty spjaté s českým prostředím byly často dvoudílné. Jako i jiné hudební formy také konduktus přejímal nové prvky a přetvářel se, některé konduktové písně se zúžily na jednohlas, některé byly přeloženy do češtiny a tradovaly se ještě v 16. století (např. Když se ten čas vyplnil, doložené v několika literátských kancionálech). 

Lit.: ČERNÝ, J.: Vícehlasé písně konduktového typu v českých pramenech 15. století. In: Miscellanea musicologica, tomus XXXI, Praha 1984, s. 39–142. FISCHER, K. v.: Starší a novější stylové prvky v české hudbě 14. – 16. století. In: Hudební věda, roč. 8, č. 3, 1971, 442–447. PERZ, M.: Organum, conductus und mittelalterliche Motette in Polen. Quellen und Probleme. In: Kongressbericht Kopenhagen 1972, Kopenhagen 1974.

Autor hesla: Dagmar.stefancova