Kování

Z Encyklopedie knihy

Zadní deska vazby opatřená masivními mosaznými nárožnicemi deltoidního tvaru, zdobenými prořezáváním. Ostré hroty liliovitého zakončení jsou vytrčeny ke středu desky, kde bylo původně kruhové středové kování. Antifonář. Před 1477. Olomouc, Vědecká knihovna, M IV 6,
Knižní vazba rozměrného kancionálu (66 x 43 cm). Přední deska s pokryvem ze světlé usně se slepotiskovou výzdobou, kterou chrání vedle masivního středového kování a nárožnic i hranové kování. Franusův graduál. Kolem 1505. Hradec Králové, Muzeum východních Čech, Hr 6, přední deska vazby
Pozdně gotická vazba obřího Lobkovického graduálu (vysokého ve hřbetu cca 70 cm) s masivním litým kováním: uprostřed obou desek kruhové kování s Beránkem Božím a rostlinnými motivy, v rozích deltoidní prolamované kování. Desky jsou navíc opatřeny hranovým kováním. Národní knihovna ČR, sign. XXIII.A.1, přední deska

Kovové prvky připevňované především do rohů a doprostřed obou desek knižní vazby. Knihy, které byly ve středověku zpravidla pokládány naplocho, se tak nedotýkaly podložky přímo pokryvem desek, ale z jejich plochy vyvýšeným kováním. Zejména pergamenové kodexy byly podstatně těžší než obdobně velké knihy novověké. Kování tak chránilo desky i jeho pokryv před poškozením. Bylo vyráběno z odlévaného kovu anebo z kovových plechů. Vedle ochranné funkce ale záhy převzalo i funkci výzdobnou. Podle stylu i techniky výzdoby tak lze upřesňovat dataci vazeb. Kování ovšem nemusí pocházet ze stejné doby jako samotná vazba. Nejednou původní kování odpadlo a v rámci oprav svazku bylo nahrazeno mladším. Někdy se setkáváme naopak s původním kováním znovu aplikovaným na mladší převazbě. Knihvazači si kování sami nevyráběli, ale kupovali je od specializovaných pasířů, kovářů, odlévačů či jiných kovořemeslníků. Kování se uplatnilo na vazbách s dřevěnými deskami. Zejména po polovině 16. století, kdy začala dominovat lepenka jako materiál desek, se z vazeb postupně vytrácelo. Užívalo se především na velkoformátových rukopisech, opatřovaných i nadále deskami ze dřeva (liturgické kodexy, kancionály, městské knihy aj.). V 1. pol. 18. století se přistoupilo k hromadnému odstraňování původního kování, neboť interiérové barokní knihovny byly zahlceny vzrůstajícím přílivem knih a často trpěly nedostatkem místa. Změnilo se také uspořádání svazků v knihovních sálech, do regálových skříní byly umísťovány svisle, neboť v rámci jednotlivých pododdělení se přihlíželo k těsnému formátovému stavění knih. Pokud nebylo kování důkladně odstraněno, při manipulaci svazku na knihovním regálu zpravidla docházelo k odření a poškrábání pokryvu od zbytků hřebů a kovových trnů, které zůstávaly nevyjmuty z dřevěných desek okolních svazků. Dnes však velká část rukopisů a inkunábulí je uložena v krabicích z archivní lepenky, které dalšímu odírání již zabraňují. Kování (angl. book furniture nebo fittings, fr. ferrure nebo cabochons, něm. Buchbeschlag) na vazbách 13., 14. i počátku 15. století mělo nejčastěji podobu pukel kulovitého, puklicovitého, talířovitého, knoflíkovitého, kuželovitého či kbelíčkovitého tvaru, které zajišťovaly, aby se deska přímo nedotýkala podkladu. Vyvinuly se ze hřebů s většími hlavami vbíjených do desek. Pukly byly vyráběny z mosazi, bronzu či železa, ale setkáváme se i s puklami dřevěnými či kostěnými. Směrem k desce se mírně rozšiřují. Mohou být ozdobně vykrajovány a profilovány, jemně zdobeny rýhováním, fasetováním, tepáním či rytím. Na každé desce bývalo zpravidla pět pukel – v každém rohu a uprostřed. Z pukel se ve vrcholné gotice vyvinulo nárožní a středové kování, které dominovalo na pozdně gotických vazbách a bylo užíváno ještě na renesančních vazbách zhruba do poloviny 16. století. Nárožnice mívaly nejčastěji deltoidní tvar s ostrým hrotem vytrčeným směrem ke středu desky. Na desku se hřebíčky uchycovalo také středové kování, zpravidla čtvercového, kosočtverečného či kruhového tvaru. Ze základny nárožnic i středového kování vystupovala pukla, která opětně chránila pokryv, aby se přímo nedotýkal podkladu. Nárožní a středové kování mělo buďto masivnější podobu odlévanou z mosazi či bronzu anebo lehčí podobu vystřihávanou z mosazného či měděného plechu a zdobenou prosekáváním, vykrajováním, rytím, a tepáním. Velikost nárožnic a středového kování korespondovala s velikostí desek. Na objemných kodexech bývalo těžké a mohutné odlévané kování, jehož pukly vystupovaly poměrně vysoko nad vlastní základnu. Setkáváme se s ním ještě na rozměrných graduálech a kancionálech z 16. a počátku 17. století. Lité, perforované a bohatě ornamentované kování vytvářelo zajímavou plastickou výzdobu desek a dodávalo jim honosný vzhled. Pro zvýšení efektu bývalo kování podkládáno barevnými látkami. Ke kování patří též hranové kování, kovové rámečky titulových štítků a také řetězy, jimiž byly knihy připoutány k čtenářským pultům (libri catenati).

Vazba rozměrného premonstrátského misálu z doby kolem 1460 (vysokého ve hřbetu cca 54 cm) se silnými deskami, opatřenými masivními deltoidními nárožnicemi a kulatým středovým kováním. Ze základny kování vystupují vysoké pukly a težký pergamenový kodex se tak nedotýká podkladu přímo deskami. Národní knihovna ČR, sign. Teplá Ms. E 9

Lit.: ADLER, G.: Handbuch Buchverschluss und Buchbeschlag. Wiesbaden 2010, s. 38–59; ĎUROVIČ, M. a kol.: Restaurování a konzervování archiválií a knih. Praha – Litomyšl 2002, s. 375–377; HELWIG, H.: Einführung in die Einbandkunde. Stuttgart 1970, s. 36–37; JÄCKEL, K.: Alte Techniken des Buchbinderhandwerks in der modernen Schriftgutrestaurierung. Schließen und Beschläge. Bibliotheksforum Bayern 13, 1985, s. 272–290; NUSKA, B.: Česká gotická vazba. In: Česká kniha v proměnách staletí (ed. M. Bohatcová). Praha 1990, s. 102. NUSKA, B.: Typologie českých renesančních vazeb. Terminologie, slohové určování a datování materiálu. Historická knižní vazba 1964–1965, s. 55; PETERSEN, D.-E.: Mittelalterliche Bucheinbände der Herzog August Bibliothek. Wolfenbüttel 1975, s. 9; SOJKOVÁ, K.: Kovové prvky v knižní vazbě. Terminologie, vývoj, výroba, restaurování a konzervace. Pardubice 2011; 

Autor hesla: Jan.novotny, Kamil.boldan