Číslování listů, sloupců a stran

Z Encyklopedie knihy

Číslování listů, sloupců a stran (angl. numbering, fr. numérotage, něm. Numerierung) čtenářské obci srozumitelná pomůcka k orientaci v textu. Text lze číslovat s ohledem na dvoulist čili aperturu, na jediný list (lat. folio, angl. leaf, fr. feuillet, něm. Blatt), stránku (lat. pagina, angl. a fr. page, něm. Seite), anebo sloupec (lat. columna, angl. column, fr. colonne, něm. Kolumne či Spalte). Číslovaný text byl v leckterých exemplářích rozmnožen o dodatečně vevázané, a tudíž od původu nečíslované prázdné listy (angl. interleaves, fr. feuilles intercalaires, něm. Zwischenblätter). Tato interfoliace (angl. interleaving, fr. interfoliation, něm. Durchschiessen) poskytovala prostor čtenářským poznámkám a přichází zejména u kalendářů, historií a kronik. Zjištění rozsahu textu nazýváme kolace.

Therhoernenův tisk s nejstarším číslováním listů (Köln/R. 1470). Rolewinck, Werner: Sermo in festo praesentationis beatissimae Mariae Virginis (Köln/R., Arnold Therhoernen 1470). Fol. 1a opatřené číslicí 1 v polovině pravého okraje. Královská kanonie premonstrátů na Strahově – Strahovská knihovna (Praha), sign. DM IV 3/5.

Ve středověké rukopisné knize se číslování od původu vyskytovalo zřídkakdy a do závěru 70. let 15. století nebylo ani součástí kanonizované výbavy prvotisků. Tiskárenské i knihvazačské praxi lépe vyhovovaly archové signatury a konzervativnější čtenář se spokojil s červeným značením, které dodatečně provedl rubrikátor. Jak se zdá, číslování si oblíbili nejprve němečtí sazečiKolíně/R. Listy tu nechal pročíslovat už Arnold Therhoernen při sazbě díla Wernera Rolewincka Sermo in festo praesentationis beatissimae Mariae Virginis (Köln/R. 1470), s chybami při stránkování zápasila Goetzova dílna u vydání Rolewinckova spisu Fasciculus temporum (Köln/R. non ante 1474). Tou dobou zaváděl číslování listů u Tacitova díla Opera (Venezia ca 1471-1472) i benátský tiskař Vindelinus de Spira. Ani v Německu, ani v Itálii však tato pomůcka nezdomácněla ihned, ba dokonce vzpomenuté tiskárny se k ní vracely jen sporadicky a většinu výrobků jednoduše nečíslovaly (angl. unnumbered, fr. non chifré, něm. unnumeriert). Také knihtisk v Čechách a na Moravě si číslování listů osvojoval velmi pomalu. Nejstarší doklady, totiž Missale Strigoniense (Brno 1491) a Psalterium Olomucense (Brno 1499), vytvořili Matthias Preinlein a Konrad Stahel. Po nich následuje český evangelický kancionál Piesně chval božských (Praha 1501), vzniklý prací neznámého Tiskaře Pražské bible, a Kniha nábožná, jenž slove Barlaam (Plzeň 1504) z dílny Mikuláše Bakaláře.

Začátek a konec Olomouckého žaltáře (Brno 1499). Psalterium Olomucense (Brno, Konrad Stahel 1499). Fol. 2a celostránkový zběžně kolorovaný dřevořez sv. Václava s korouhví mezi dvěma anděly přidržujícími znak olomoucké kapituly a olomouckého biskupství. Dřevořez je v pravém spodním rohu signován HF (zmenšenou kopii užil Konrad Baumgarten na odpustkovém listu 1501). Závěrečné červeno-černé fol. 84a s neúplným explicitem, který se váže na horní dřevořez, snad Stahelův signet (anděl držící znak Moravy a Brna pod nápisovou páskou s letopočtem 1499). Moravská zemská knihovna (Brno), sign. PT 3-9619 (snímek laskavě zapůjčil digitální fotoarchiv pražské Nadace pro dějiny kultury ve střední Evr

Prvotisky byly po vzoru archových signatur tradičně jen listovány (angl. foliation, fr. foliotage, něm. Foliierung). Sloužila k tomu římská čísla, umístěná do 80. let 15. století, kdy se už obecně vžívala textová záhlaví, takřka vždy uprostřed horních okrajů lichých stran (angl. a fr. recto, něm. Recto nebo Vorderseite). Poněvadž vnímání římských číslovek bylo poměrně těžkopádné, sazeči listování přesouvali do pravého horního rohu a na protilehlých místech téže stránky ho opakovali čtenářsky komfortnějšími číslovkami arabskými. Tento pracně zdvojovaný postup po roce 1500 zanikal, ale rezidua lze objevit ještě o století později. K evidenci se počala užívat jen arabská čísla, viditelně umísťovaná doprostřed horního okraje stránky, případně na pravý horní roh. Spolu s tím bylo méně pohodlné listování vytlačováno čtenářsky přijatelnějším stránkováním (angl. a fr. pagination, něm. Paginierung). Ještě zhruba do poloviny 16. století přetrvávala ovšem starší praxe opatřovat číslice návodným slovem „folio“, nebo „pagina“. Průvodní výraz „folio“ přitom nemusel být natištěn u číslice samotné, ale často až v záhlaví sudé, protilehlé strany (angl. a fr. verso, něm. Verso nebo Rückseite) čili na způsob speciální evidence apertur. Aby číslice uprostřed horního okraje vynikly, sazeči je od 17. století obklopovali tiskařskými ozdůbkami a od sazby oddělovali linkami (rohové číslování dekor nepřipouštělo). Rokoková a klasicistní kniha užívala ještě kulatých závorek či krátkých linek jako postranních pomlček, avšak od 30. let 19. století je stránkování opět bez ozdob, a to uprostřed horního, nebo spodního okraje.

Začátek a konec Olomouckého žaltáře (Brno 1499). Psalterium Olomucense (Brno, Konrad Stahel 1499). Fol. 2a celostránkový zběžně kolorovaný dřevořez sv. Václava s korouhví mezi dvěma anděly přidržujícími znak olomoucké kapituly a olomouckého biskupství. Dřevořez je v pravém spodním rohu signován HF (zmenšenou kopii užil Konrad Baumgarten na odpustkovém listu 1501). Závěrečné červeno-černé fol. 84a s neúplným explicitem, který se váže na horní dřevořez, snad Stahelův signet (anděl držící znak Moravy a Brna pod nápisovou páskou s letopočtem 1499). Moravská zemská knihovna (Brno), sign. PT 3-9619 (snímek laskavě zapůjčil digitální fotoarchiv pražské Nadace pro dějiny kultury ve střední Evr

Sazeči se nad sazebnicí a při vyřazování sazby dopouštěli poměrně častých chyb. Běžné omyly ve stránkování či listování způsobovala nepozornost, kupříkladu když ve stránkové sazbě vyřazené do tiskové formy hlavou dolů byly zaměněny číslice 6 a 9. Jiná příčina chybného číslování tkvěla ve špatném vyřazení počátku vlastního textu s číslicí „1“ na rubovou stranu. Sazeč se pak obvykle při sazbě jakéhokoli vyššího čísla vědomě dopustil chyby, a lichou číslici zopakoval i pro lícovou stranu textu. Omyly vznikaly také z chybných propočtů. Připravovalo-li totiž několik sazečů formy zároveň, kontinuita textu zpravidla sice neutrpěla, ale na přesazích těch archů, kde byla předloha rozdělena, číslování nemuselo vždy navazovat.

Titulní list se od počátků považoval za natolik independentní, že číslici nenesl nikdy, ale jakožto součást první složky do číslování započítáván byl. Stejné pravidlo platilo u vakátů. Naopak vnitřní titulní listy a vložené texty, např. samostatné předmluvyNovému zákonu u kompletních Biblí, se do číslování mnohdy nezahrnovaly. Tento typ nazýváme přerušované stránkování (angl. erratic numbering, fr. numérotage non suivie, něm. springende Nummern). Číslice „1“ označovala v 15. a 16. století až počátek vlastního textu, umístěného dle základního pravidla typografie vždy na líc listu. Za titulním listem následující rámcové části byly do 18. století opatřeny jen archovými signaturami. S postupným oslabováním významu dedikací a předmluv se číslování v 18. a 19. století posouvalo až sem, avšak kvůli zdůraznění jedinečnosti vlastního textu nebylo tištěno, jen se s ním mlčky počítalo (po titulním listu a osmistranné předmluvě tak natištěné stránkování zahajovala až číslice 11). Jinou možnost jak odlišit rámcové texty od vlastního díla představovalo dílčí stránkování (angl. separate pagination, fr. pagination séparée, něm. getrennte Paginierung). K tomu posloužila samostatná řada číslic, i římských (např. osmistranná předmluva paginovaná jako III-X a hlavní text 1-150), sporadicky též verzály umístěné do hlavy stránek (např. osmistranná předmluva s písmeny A-H a hlavní text opět s arabskými číslovkami 1-150). Třetí a také nejjednodušší způsob, který se během 18. století uplatňoval paralelně, záležel v průběžném číslování všech stran publikace (angl. continuous pagination, fr. pagination continue, něm. durchgehende či fortlaufende Paginierung). Forma číslování se však na rozhraní rámcových částí a vlastního textu měnila z římského na arabské (např. osmistranná předmluva značená jako III-X a hlavní text návazně 11-150). Vlastní text provedený sazbou sloupcovou mohl být stránkován, listován, nebo číslován po sloupcích. Střídala-li se v textu celostránková (jednosloupcová) sazba s textem vícesloupečným, číslování probíhalo buď kontinuálně, anebo zvlášť pro sloupce komentářového textu a zvlášť pro hlavní text. Od 19. století zaznamenáváme praxi ukončovat číslování již na předposlední straně vlastního textu, takže závěrečná strana i eventuální další, rejstříkem zaplněné listy jsou bez číslování.

Celostranné ilustrace, jejichž dřevořezové štočky byly součástí sazby, se ještě v 16. století zpravidla nepaginovaly, avšak do číslování samozřejmě spadaly. Jinak tomu bylo s mladšími přílohami, které vznikaly separátním mědirytem a do textu se vevazovaly falcem, ne vždy ovšem na totožná místa. Aby k těmto diskrepancím mezi exempláři téhož nákladu nedocházelo, tiskaři k závěru knihy přidávali soupis příloh s číslem strany, k níž měly být obrázky připojeny. Taktéž rytci doplňovali své výtvory pomocným textem, např. „Figura XV k pag. 150“. Odtud pak vedla přímá cesta k upoutávkám typu „Trup lodi pomalu klesal do hloubky … str. 98“, které byly zalamovány pod ilustrace 19. století.


Lit.: HORÁK, Fr.-WIŽĎÁLKOVÁ, B.-URBÁNKOVÁ, E.: Pravidla jmenné katalogizace starých tisků, prvotisků a rukopisů. Praha 1971; SMITH, M. M.: Printed foliation: forerunner to printed page-numbers? Gutenberg-Jahrbuch 1988, s. 54-70.

Autor hesla: Petr Voit.
Zdroj: Petr Voit, Encyklopedie knihy: starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století, Praha 2006.