Žaltář (rukopisná kniha)

Obecně o žaltáři viz heslo Žaltář (Tištěná kniha).

Modlitba žalmů patřila a dodnes patří k pilířům chórové i privátní pobožnosti. K těmto účelům vznikaly velmi záhy rukopisné sbírky žalmů, v nichž byl původní hebrejský text žalmů přeložen do latiny, v 9. století do staroslověnštiny jakožto dalšího povoleného liturgického jazyka a následně i do národních jazyků. V českých knihovnách a institucích se zachovaly fragmenty žaltářů vzniklých mimo naše území, datované hluboko do středověku: z 8. století např. pochází latinský zlomek žaltáře bavorského původu (NK ČR III F 22), který byl vyňat z Homiliáře opatovického. Do poloviny 12. století je datován žaltář původem z rakouských zemí, dnes v KNM pod signaturou XV F 26. Nejstarší známé doklady o překladech žalmů z latiny do češtiny pocházejí z konce 13. století (glosovaný latinský žaltář KNM XIV D 13 z kláštera benediktinek u Sv. Jiří, Žaltář wittenberský z okruhu vysoké šlechty, v němž je úplný český text vepsán mezi linky latinského žaltáře) a z poloviny 14. století (Žaltář Klementinský – NK ČR XVII A 12, Žaltář tzv. kapitulní KNM I E 65). Početná produkce latinských žaltářů měla různou úroveň: od skvěle iluminovaných reprezentativních rukopisů (např. Žaltář královny Alžběty Rejčky – Rajhrad R 355, asi z roku 1323; Žaltář karlštejnské kapituly, KNM XVI A 18 z poloviny 14. stol.) až po jednoduše vypravené rukopisy.

Žaltáře neobsahují pouze žalmy, ale často také hymny, cantica nebo antifony. Ačkoliv se u společné modlitby žalmů předpokládá jejich zpěv (psalmodie) a etymologie slova poukazuje na hudební produkci (psallo = hraji na strunný nástroj, psalterium = žaltář, též hudební drnkací nástroj), mnoho žaltářů-knih bylo psáno bez notace. Gregoriánské nápěvy žalmů měly pevně daná pravidla a osm základních modů, které byly v církevním prostředí obecně známy.

Velká péče byla překladům a zhudebnění žalmů věnována v reformovaných křesťanských církvích. Zhudebněním žalmů se proslavil hugenot Claude Goudimel, který v roce 1565 vydal v Ženevě tzv. Ženevský žaltář. Do češtiny ho přebásnil bratrský duchovní Jiřík Strejc (Kralice 1587). Kromě jednohlasých vydání žaltáře bratrských i pražských (též jako součást kancionálu) existovala čtyřhlasá zhudebnění, šířená tiskem a rukopisy. České čtyřhlasé prameny žalmů mají dvě větve: 1) Karolidesův tisk z roku 1618 s nedochovanou předlohou (?) a na něj navazující rukopisy z Dačic (začátek 17. století, Městské muzeum a galerie Dačice, bez sign.) a Chrudimi (kolem 1620, Regionální muzeum Chrudim); 2) tisk z roku 1596 a na něj navazující rukopisy z Miletína (1617, Městské muzeum v Hořicích v Podkrkonoší, sign. C 90) a Rakovníku (před 1618, Muzeum TGM Rakovník, i. č. 94). 

Lit.: HORYNA, M.: Studie k dějinám hudby a hudební teorie v Českých zemích. Habilitační práce. Filozofická fakulta Masarykovy univerzity, Brno 2011; GEBAUER, J.: Žaltář Wittenberský. Edice Památky staré literatury české, č. 7. Praha 1880; PATERA, A.: Žaltář klementinský. Praha 1890; VINTR, Josef: Staročeský žalm – dvousetleté hledání srozumitelnosti a poetičnosti. In: Listy filologické, roč. CXXXV, 2012, č. 1-2, s. 43-62.