Bernhard Christoph Breitkopf

Z Encyklopedie knihy

Bernhard Christoph Breitkopf (1695-1777) nejstarší člen významné německé rodiny tiskařů a nakladatelů. Jako rodák z Harcu pracoval po vyučení krátce v Lipsku, Halle/S. a v Jeně. Roku 1718 se v Lipsku usadil trvale a 1719 zde s pomocí rodiny, přátel a dílny pozůstalé po Johannu Kasparu Müllerovi (zemř. 1717) založil firmu, existující po různých majetkových peripetiích dodnes. K nakladatelství patřila velká tiskárna, písmolijna a továrna na výrobu hracích karet.

Syn Johann Gottlob Immanuel Breitkopf (1719-1794) studoval na univerzitě a zároveň se učil knihtiskařskému řemeslu, jehož postulát obdržel 1736. Otcovu tiskárnu a písmolijnu převzal 1745, manufakturu na hrací karty 1763 (prodána 1782) a od roku 1766 se stal podílníkem nakladatelství a knihkupectví. Firma tak změnila název na „Breitkopf & Sohn“. Na sklonku jeho života patřila k největším v Německu. Zatímco ve 40. letech bylo v činnosti pouhých 5 knihtiskařských lisů, po půlstoletí jejich počet stoupl pětkrát. Personál čítal na 130 lidí, počet sazečských kas na 400. Součást firmy tvořil nesmírně bohatý rodinný archiv hudebních, literárních i tiskařských dokumentů, který roku 1943 částečně shořel.

Všestranně vzdělaný, manuálně zručný a idealismem podněcovaný Breitkopf se do dějin písmolijectví a knihtisku zapsal jako tvůrce takřka znárodnělé fraktury nazývané přiléhavě „Breitkopffraktur“ (1750). Jak informuje jeho Nachricht von der Stempelschneiderey und Schriftgießerey (Leipzig 1777), v písmolijně provedl také několik technických zlepšení. Typografickým nototiskem se zabýval od 1754. Odlil kompletní repertoár hudebního písma včetně značek pro pauzy, klíče, ligatury apod. a tím, že každou notu sestavoval z několika segmentů (hlavička, nožka, praporec, trámec), činnost po manuální stránce pronikavě sblížil se sazbou textu. Breitkopfovou metodou bylo možno na rozdíl od starších způsobů typografického nototisku pořídit i složité vícehlasé partitury. Prvním dokladem této inovace je trojsvazkový Il trionfo della fedeltà (Leipzig 1755-1756), v jehož explicitu, napodobujícím závěrečné floskule prvotisků, čteme „inventore di questa nuova maniera di stampar la musica con carratteri separabili e mutabili è questo dramma pastorale la prima opera stampato di questa nuova guisa“. Na bázi typografického nototisku inovoval též sazbu matematických symbolů, které byly do té doby reprodukovány pouze dřevořezovým štočkem, anebo mědirytem. Analogicky postupoval při tvorbě portrétů a map, kde mu k reprodukci předlohové kresby posloužily pouhé body a různě tvarované linky. Ty pak byly sazečsky podobně jako tisková písmena sestaveny do typografické tiskové formy, jejíž reliéf, třebaže jen technicky a neosobně, odpovídal kresebnému rázu předlohy. Na rozdíl od švýcarského konkurenta Wilhelma Haase st. věnoval Breitkopf této aplikované typografii rozpravu Ueber den Druck der geographischen Karten (Leipzig 1777). Breitkopf se angažoval také jako historik knihtisku. Vedle několika časopiseckých statí o technologii písmolijectví, lipském knižním obchodu anebo o bibliografii vyšlo knižně pojednání Ueber die Geschichte der Erfindung der Buchdruckerkunst (Leipzig 1779) a částečně posthumně dvousvazkový Versuch über den Ursprung der Spielkarten, die Einführung des Leinenpapiers und den Anfang der Holzschneidekunst in Europa (Leipzig 1784-1801).

Johann Gottlob Immanuel Breitkopf měl dva syny, Bernharda Theodora (1749-1820) a Christopha Gottloba (1750-1800). Ti ve firmě pracovali již od roku 1766. Bernhard se však 1777 vystěhoval do Ruska (v Petrohradu od 1781 provozoval vlastní tiskárnu a knihkupectví), takže firmu fakticky převzal 1793-1794 jen Christoph. Poněvadž byl orientován spíše umělecky nežli obchodně, na řízení sám nestačil a již o rok později (1795) musel přijmout jako společníka přítele Gottfrieda Christopa Härtla (1762-1827). Jeho příchodem byla firma přejmenována na „Breitkopf & Härtel“ a část tiskárny a nakladatelství s nově založenou litografickou dílnou (1805) se specializovala na nototiskovou literaturu. Firma zaměstnávala 120 dělníků, v provozu bylo 24 lisů (z toho 4 na nototisk) a sazárna měla k dispozici 400 druhů tiskového písma. Tento potenciál z ní činil jednu z největších evropských manufaktur své doby. Okolo Härtla se formoval redakční kruh prvního specializovaného časopisu svého druhu Allgemeine musikalische Zeitung mit Noten (Leipzig 1798-1832). Z tiskárny vycházela dodnes ceněná kritická vydání, např. Wolfgang Amadeus Mozart Werke (Leipzig 1798-1816) v 17 svazcích, Joseph Haydn Oeuvres completes (Leipzig 1800-1806) ve 12 svazcích, Jan Ladislav Dusík Oeuvres (Leipzig 1813-1817) ve 12 svazcích apod. K roku 1874 tak měla tiskárna na kontě více než 14.000 hudebních titulů.


Lit.: EISENHARDT, U.: Die kaiserliche Aufsicht über Buchdruck, Buchhandel und Presse im Heiligen Römischen Reich Deutscher Nation (1496-1806). Karlsruhe 1970; HASE, O.: Breitkopf und Härtel. Bd. 1-2. Leipzig 1917-1919; LÜLFING, H.: Johann Gottlob Immanuel Breitkopf als Historiker des Buchwesens. Festschrift für Hans Widmann zum 65. Geburtstag (hrsg. von Alfred Świerk). Stuttgart 1974, s. 126-145; WIDMANN, H.: Geschichte des Buchhandels vom Altertum bis zur Gegenwart. Teil 1-2. Wiesbaden 1975; WOLF, H.-J.: Geschichte der Druckverfahren. Historische Grundlagen, Portraits, Technologie. Elchingen 1992; WOLF, R. (ed.): Altmeister der Druckschrift. Frankfurt/M. 1940.

Lex.: EITNER 2. 182-183 = EITNER, R.: Biographisch-bibliographisches Quellen-Lexikon der Musiker und Musikgelehrten christlicher Zeitrechnung bis Mitte des neunzehnten Jahrhunderts. Bd. 1-11. Graz 1959-1960.; PAISEY, D. L.: Deutsche Buchdrucker, Buchhändler und Verleger 1701-1750. Beiträge zum Buch- und Bibliothekswesen 26. Wiesbaden 1988, s. 28.

Autor hesla: Petr Voit.
Zdroj: Petr Voit, Encyklopedie knihy: starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století, Praha 2006.