Breviář (tištěná kniha)

Z Encyklopedie knihy

(přesměrováno z Breviář)

Kerverovy Hodinky (Paris 1507). Horae beatae Mariae Virginis ad usum Romanum (Paris, Thielman Kerver st. 4. V. 1507). Fol. a8b sv. Jan Evangelista v kotli s vroucím olejem (kovoryt). Královská kanonie premonstrátů na Strahově – Strahovská knihovna (Praha), sign. AI V 49.

Breviář (z lat. brevis = krátký, breviarium = výtah z objemnějšího díla, angl. breviary, fr. bréviaire, něm. Brevier) liturgická příručka přinášející výňatky z latinských náboženských textů určených kléru ke každodenní recitaci (obdobně tvořený soubor pro laiky nazýváme hodinky). V minulosti byl breviář šířen pod různorodými názvy, např. agenda, collecta, horae canonicae, liber horarum, officium canonicum (divinum), preces canonicae. Východní církve užívají označení horologium.

Kovorytové lišty Kerverových Hodinek (Paris 1507). Horae beatae Mariae Virginis ad usum Romanum (Paris, Thielman Kerver st. 4. V. 1507). Fol. l5a dole rej zvířat, na boku Tanec Smrti (Smrt odvádí ženu-modlářku a blázna. Královská kanonie premonstrátů na Strahově – Strahovská knihovna (Praha), sign. AI V 49.

Breviář se četl povinně (odtud lat. synonymní označení officium) dvakrát v průběhu noci (matutinum a laudes), při východu slunce (hora prima), v devět hodin (hora tercia), v poledne (hora sexta), v patnáct hodin (hora nona), večer (vesperae čili nešpory) a před spaním (completorium neboli kompletář). Texty separátně vydávané jen k večerní recitaci se nazývaly nocturnale (horae nocturnae), soubory k dennímu užívání nesly název diurnale (horae diurnae). Úplný breviář obsahuje několik žánrově různorodých útvarů: úvodní kalendář pevných církevních svátků (někdy tištěn též v podobě cisiojánu), žaltář zredigovaný v 6. století sv. Benediktem, antifony a responsoria vkládaná mezi recitované či zpívané žalmy, dále hymnář zavedený do liturgie již sv. Ambrožem ve 4. století, pasáž s umělými biblickými písněmi (cantica) a konečně takřečené lekce (lectiones) čili homiletická čtení z bible, pasionálu či z vitae (životů svatých), určená pro obě noční hodiny.

Tyto texty jsou řazeny takto: Calendarium, Psalterium (prokládané antifonami a písněmi typu Te Deum laudamus), Hymnarius, Proprium de tempore (officia pro neděle, všední dny a vánoční svátky), Proprium de sanctis (officia pro svátky celého roku) a konečně Commune sanctorum (rozšiřují předešlou část o jiné významné svátky svatých). K některým breviářům byla připojována Rubrica generalis (návody pro vykonávání jednotlivých officií s ohledem na odchylky diecézí a řeholních institucí) či Officia anexa (individuální dodatky Propria de sanctis). Jednotlivé části se pojímaly buď do jediného svazku, nebo se členily na zvláštní díl „zimní“ (pars hiemalis pro období od adventu až do svatodušních svátků, respektive do velikonoc) a díl „letní“ (pars aestivalis zahrnující období mezi svatodušními svátky a adventem, někdy ovšem již od velikonoc), případně ještě na menší úseky označované jako pars vernalis (část „jarní“) a pars autumnalis („podzimní“). Oba svazky obsahovaly identické Calendarium a dle liturgického roku uspořádané Psalterium, Proprium de tempore a Proprium de sanctis a část zvanou Commune sanctorum. Byl-li breviář trojdílný, první svazek se skládal z Calendaria, Psalteria a Commune sanctorum, druhý obsahoval pars hiemalis Propria de tempore a Propria de sanctis a třetí přinášel pars aestivalis Propria de tempore a Propria de sanctis.

Příručka o křtu (Venezia 1520). Cathecuminorum liber juxta ritum curie Romane (Venezia, Gregorius de Gregoris 1520). Fol. 2b ve figurálním rámu, který je typický pro výzdobu breviářů a hodinek, umístěn dřevořez Zvěstování Panně Marii (monogram IA patří Giovannimu Andreovi Valvassorimu). Antikvariát Meissner (Praha).

Dle liturgie a jejího jazyka rozeznáváme breviář hlaholský, mozarabský, řecký a římský. Ten byl v průběhu staletí modifikován různými specifiky řeholních společenství a správních jednotek (diecézí). Nejstarší Breviarium Romanum bylo tištěno pro potřebu františkánů (Turin ca 1474 a Venezia 1474) a augustiniánů (Köln/R. 1475). Nejstarší diecézní breviář má Francie pod názvem Breviarium Parisiense (Paris 1479-1480), dále Španělsko Breviarium Ilerdense (Lérida 1479), Polsko Breviarium Vratislaviense (Speyer ca 1485) a Breviarium Cracoviense (Nürnberg? 1494?), Švédsko Breviarium Strengense (Strängnäs 1495) atd. Různorodá skladba římského breviáře se ustálila až v 16. století, kdy tiskem vyšlo závazné Breviarium Romanum ex decreto sacrosancti concilii Tridentini restitutum, Pii V. pont. max. jussu editum (Roma 1568). Navazující závazná vydání byla připravena za pontifikátu Klementa VIII. (Roma 1602), Pavla V. (Roma 1612), Urbana VIII. (Roma 1632) a Lva XIII. (Regensburg 1886).

První, a to neilustrované Breviarium Olomucense (Venezia 1484) vytiskli v kapitálovém společenství tři tehdy v Benátkách usazení tiskaři Andreas Corvus, Martinus Burciensis a Konrad Stahel. Jiné vydání na objednávku olomoucké diecéze pořídili Johann Grüninger ve Štrasburku 1499 a Johann Singriener ve Vídni 1517 (pod názvem Diurnale). Nejstarší Breviarium Pragense (Nürnberg 1492) vyšlo z dílny Georga Stuchse, který tu dvakrát otiskl Wolgemutovu menší verzi vyobrazení čtyř českých patronů (sv. Vojtěcha, Zikmunda, Víta a Václava). Další edice pořídil Stuchs v letech 1502 a 1509. Na ně navázal Peter Liechtenstein v Benátkách 1517 (jeho vydání obsahuje 8 velkých a 346 menších dřevořezů). Na domácím teritoriu byly tištěny pouze příručky pro dvě řádová společenství, a to Breviarium Praemonstratense (Louka/D. 1597) a Breviarium Benedictinum (Praha 1685). Neúspěšným snahám několika pražských arcibiskupů o zavedení jednotného římského breviáře dokázal čelit až Mauric Gustav hrabě z Manderscheidu. Z jeho podnětu bylo u Johanna Thomase von Trattnera tištěno první Breviarium Romanum (Wien-Praha-Terst 1757). Toto vydání patrně nestačilo pokrýt velkou poptávku, a proto nechal Antonín Petr Příchovský z Příchovic přetisknout v Praze 1772 alespoň arcidiecézní pražský breviář z Benátek 1517. Této obnovené edice se užívalo až do nástupu kardinála Schwarzenberga (1849-1885), který definitivně zavedl breviář římský.


Bibl.: ALES, A.: Bibliothèque liturgique. Description des livres de liturgie imprimés aux XVe et XVIe siècles faisant partie de la bibliothèque de S.A.R. Mgr. Charles-Louis de Bourbon. Paris 1878 (repr. New York 1970); AMIET, R.: Missels et bréviaires imprimés (supplément aux catalogues de Weale et Bohatta). Paris 1990; BOHATTA, H.: Bibliographie der Breviere 1501-1850. 2. unveränderte Auflage. Stuttgart 1963; RICCI, S.: Livres de liturgie imprimés aux XVe et XVIe siècles faisant partie de la bibliothèque de son altesse royale le duc Robert de Parme. Paris-Milan 1932.

Lit.: BOHATTA, H.: Liturgische Drucke und liturgische Drucker. Wien (b. r.); KUBÍČEK, A.: Dva staré breviáře olomoucké. Sborník historického kroužku 2, 1901, s. 218 a 3, 1902, s. 18; KUBÍČEK, A.: Starý breviář německého řádu. Brno 1902; LANCKOROŃSKA, M.: Die christlich-humanistische Symbolsprache und deren Bedeutung in zwei Gebetbüchern des frühen 16. Jahrhunderts. Gebetbuch Kaiser Maximilians I. und Breviarium Grimani. Baden-Baden-Strasbourg 1958; MALINA, B.: Dějiny římského breviáře. Sv. 1-2. Praha 1939; THIEL, E. J.: Die liturgischen Bücher des Mittelalters. Börsenblatt für den Deutschen Buchhandel (Frankfurter Ausgabe) 23, 1967, s. 2379-2395; VRCHOTKA, J.: Diurnale Misnense. Unikát ze sbírek Knihovny Národního muzea v Praze, signatura St 68 F 3. Sborník Národního muzea v Praze C 22/4. Praha 1977, s. 81-87.

Autor hesla: Petr Voit.
Zdroj: Petr Voit, Encyklopedie knihy: starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století, Praha 2006.