Cyrilice

Z Encyklopedie knihy

Haasův tisk rusko-české gramatiky (Praha 1805). Puchmajer, Antonín Jaroslav: Pravopis rusko-český … Pravopis rusko-českij [azb.] (Praha, Bohumil Haase st. 1805). Pag. 24–25 s pasáží o skloňování. Ruskojazyčný text je tištěn graždankou neboli azbukou. Královská kanonie premonstrátů na Strahově – Strahovská knihovna (Praha), sign. FK III 59/2.

Cyrilice (angl. cyrilic alphabet, fr. alphabet cyrillique, něm. Kyrillische Schrift) slovanské nespojité písmo vzniklé v 10. století patrně v okruhu žáků sv. Cyrila (Konstantina) na území Makedonie či Bulharska úpravou řecké majuskule a některých hebrejských liter. Kresba předlohových písem propůjčila cyrilici ráz oficiálního nápisového písma. Stejně jako hlaholice nemá ani cyrilské písmo zvláštní znaky pro číslovky a dle řeckého systému užívá v této funkci litery opatřené nadřádkovou vodorovnou čárou (titlou). Takto označené písmeno A (azь) mělo hodnotu 1, B (buky) číselnou platnost na rozdíl od hlaholice nemělo, V (vědě) = 2, G (glagol’i) = 3, D (dobro) = 4, E (jestь) = 5 atd.

Nejstarší, vertikální typ s pravidelným duktem se nazývá ustav (rus. též ustavnoje pismo). Dle rukopisné verze ustavu bylo v 15. století řezáno i první cyrilské tiskové písmo, užívané krakovským Sebaldem Feielem (Szwajpoltem Fiolem) či cetyňským mnichem Makarijem. Pro sazbu liturgických textů slouží ustav dodnes. Méně slavnostní a mírně nakloněná podoba ustavu vzniklá na přelomu 12. a 13. století se nazývá poloustav. Dle rukopisného poloustavu vzniklo běžné textové (chlebové) tiskové písmo. Jedna z jeho modifikací, takzvaný „jevangelskij šrift”, se nazývala dle knihy, v níž byla poprvé Petrem Timofejevem 1575 použita. Kurzivní forma poloustavu, vyvinutá v polovině 13. století, nese přiléhavé označení skoropis (brzopis). Katolické tiskárny 16. století v Bosně a některé benátské dílny (Franjo Ratkov Micalović 1512 a Giorgio Rusconi 1500-1527) užívaly bosančicu, speciální modifikaci cyrilského skoropisu a hlaholice. Mezi 10.-12. století jsou cyrilicí fixovány texty staroslověnské (umělý jazyk vzniklý na bulharsko-makedonské bázi), do 18. století (a v oblasti náboženské i déle) texty církevněslovanské. Cyrilské písmo je základem dnešních písem ruského, bulharského, srbského aj. (z neslovanských národů ho užívalo až do 1860 Rumunsko). Poněvadž archaická a graficky poměrně složitá cyrilice zpomalovala koncem 17. století proces vydělování světské literatury ze sféry duchovní a jako písmo ruských překladů ze západních literatur byla zcela neudržitelná, Petr I. Veliký v lednu 1708 vyhlásil její reformu. Spojením dosavadního poloustavu, moskevského okrouhlého skoropisu a nizozemské antikvy přechodového typu vznikla takzvaná graždanka (graždanskij šrift neboli azbuka), jejíž litery paralelním zavedením arabských a římských číslic pozbyly původních číselných významů. Matrice připravil již roku 1707 písmař moskevské Tiskárny „Pečatnyj dvor“ Michail Jefremov. Prvním textem tištěným graždankou byl překlad německé učebnice Anthona Ernsta Burckharda von Birckenstein Geometria slavenski zemlemerie (Moskva 1708). Od roku 1710 se na území Ruska graždanským písmem sázely již všechny texty světského charakteru, zatímco cyrilice zůstala povolena jen sféře duchovní. V 18. století byla graždanka zavedena na Ukrajinu, počátkem 20. století také do Černé Hory, Srbska, Makedonie a na historické území Běloruska.


Bibl.: BYKOVA, T. A.-GUREVIČ, M. M.: Opisanije izdanij graždanskoj pečati 1708-janvar 1725 g. Moskva-Leningrad 1955.

Lit.: ČEREPNIN, L. V.: Russkaja paleografija. Moskva 1956; ČERVENÝ, J.: Styky P. J. Šafaříka-bibliofila s knihtiskárnou a písmolijnou. Typografia 33, 1926, s. 145-151; DOSTÁL, A.: K ediční technice staroslovanských textů. Slavia 19, 1949-1950, s. 28-53; KÉKI, B.: 5000 let písma. Praha 1984; KURZ, J.: Učebnice jazyka staroslověnského. Praha 1969; ROMMEL, P.: Studie zur Formfindung für eine lateinisch/kyrillische Schrift. Gutenberg-Jahrbuch 1997, s. 232-253; SOKOLOVÁ, Fr.: Cyrilské tisky. Výstava z fondů Státní knihovny ČSR pořádaná k 400. výročí úmrtí Ivana Fjodorova (listopad 1982). Praha 1982; VAJS, J.: Rukověť hlaholské paleografie. Praha 1932.

Autor hesla: Petr Voit.
Zdroj: Petr Voit, Encyklopedie knihy: starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století, Praha 2006.