Dekor

Z Encyklopedie knihy

Dekor (z lat. decus = ozdoba, decere = slušet, angl. decoration, fr. décoration, něm. Dekor) souhrnné označení typografických prvků odvozených z ornamentu. Plnily estetické funkce, rytmizovaly sazbu a napomáhaly prostorovému rozvrhu textu i zrakové orientaci. Nižší formy dekoru, jejichž tvarosloví se nijak výrazně neodklánělo od podob známých ze středověkých rukopisů, fungovaly v počátcích knihtisku většinou jen jako výplně řádků (ozdůbky, rubrika) a od 16. století se často stávaly segmentem náročnější ornamentální kreace (např. různé druhy linek skládaných do pásů). Vyšší formy dekoru (zejména titulní lišta, rám a bordura, iniciála, viněta, vlys a konečně i erb nebo signet) prosadila renesanční výtvarná konstrukce knihy. Vyznačovaly se již dvojím posláním, a to vizuálním i vrcholně estetickým. Umělecky a ideově propracovanější dekor mohl dokonce úspěšně působit jako svébytný obrazový prvek (žánrové scény hudební, lovecké či milostné ve vinětách i vlysech jižních a západních sousedů).

Typografie raného 16. století ustálila pravidla užívání dekoru a podtrhla jeho individualitu. Kupříkladu vlysu přiřkla funkci výhradní ozdoby záhlaví a signetu vyhradila místo na titulní straně. Titulní bordura s figurální či zoomorfní tematikou pozitivně navozovala vztah k celému dílu, iniciála substituovala textovou ilustraci a signet nahradil titulní dřevořez. Viněta se konvenčně otiskovala především na titulní straně, ale běžně sloužila také jako variabilní zábrana proti horroru vacui. Zatímco její arabeskové či jiné ornamentální výplně byly z časového a ideového hlediska bezpříznakové, kalich s hostií či emblém IHS na vinětě poskytoval již relevantní informaci o myšlenkovém potenciálu knihy. Stylový vývoj knižního dekoru probíhal s malým zpožděním za architekturou, malířstvím a uměleckým řemeslem (řezbářstvím, štukatérstvím). Zatímco manýristická a barokní kniha estetický význam dekoru přeceňovala, od 18. století nastal útlum. Význam dekoru znovu vzrostl se společenskou objednávkou akcidenčních tisků počátkem 19. století.

Péče o grafickou a výtvarnou syntézu dekoru, tiskového písma, ilustrací a případně i knižní vazby je patrná již na nejstarších tiscích velkých zahraničních tiskáren 15. století. Byl-li tedy dekorační aparát vytvořen za součinnosti ilustrátora a vydavatele pro konkrétní publikaci nově, existovala alespoň minimální možnost syntézy všech prvků typografie. Tyto postupy však nebyly vždy samozřejmostí. Dekor má totiž na rozdíl od ilustrace mnohem autonomnější charakter, je snáze opakovatelný a přenosný. Pragmatické oživování starších štočků těžilo z poměrně vágního vztahu k původnosti, a stalo se tak dlouhodobým průvodním jevem, ba pravidlem staršího knihtisku. Ačkoli opakovaná resuscitace zaleželých tiskových forem většinou porušila stylovou jednotu knihy a vracela ji etapám již minulým, čtenářský zájem o výtvarně zpracovaný text nebyl těmito postupy dotčen. Nenáročnost některých vrstev publika přicházela komerčně činným tiskařům dokonce vhod, poněvadž nenutila k příliš rychlé a časté obměně dekoračního repertoáru. Zvláště menší, merkantilně založené tiskárny žily z neorganických výpůjček a ekonomické aspekty výroby preferovaly před hledáním grafické a výtvarné rovnováhy. Dřevěné štočky a řidčeji i kovové desky byly chápány jako obecný majetek, který migroval v originální podobě i prostřednictvím adaptací či kopií bez signatur a monogramů tvůrců.

Na rozdíl od ilustrátorů, jejichž snaha po anonymitě postupem 16. století slábla, zůstávají řemeslní výrobci českého a moravského dekoru zahaleni monogramy, jejichž počet s přibývajícími staletími naopak sílí (16. století: FF, HL, IH, IP, ME, MSP, PPB, RS; 17. století: AH, CH, CS, D CH, D SS, GS, HI, HR, ICH, IGH, IK, IP, WHI; 18. století: CFM, DH, F, FF, FG, FP, G, H, IH, IL, IM S, IBG, IS, LI, MH, MS, S, SM, TS, W). Knižní dekor byl umělecky i řemeslně zcela zrovnoprávněn s ilustrací až během 18. století, kdy se na štočcích českých a moravských tiskáren vedle plejády monogramů poprvé objevují také úplné signatury tvůrců z Vídně (Karl Carmigohl, Josef Gerstner, F. Girsch, Gritner, J. Selzam).


Lit.: BIALOSTOCKI, J.: Stil und Ikonographie. Studien und Kunstwissenschaft. Dresden 1966; DIEHL, R.: Buchschmuck. Reallexikon zur Deutschen Kunstgeschichte. Stuttgart 1950; JIRÁT, V.: Odraz obrozenské kultury v knižní výzdobě. Český bibliofil 12/2, 1940, s. 60-67; KOHÚT, L.: Kapitoly z výtvarných dejín knihy. Bratislava 1970; KOHÚT, L.: Typografická úprava knihy. Martin 1960; KRISTELLER, P.: Die lombardische Graphik der Renaissance. Berlin 1913; ROSENFELD, H.: Der Buchschmuck als typographisches Problem bei Gutenberg und den Druckern des 16. bis 18. Jahrhunderts. Gutenberg-Jahrbuch 1971, s. 308-317; STRAKA, C.: Typografická úprava tisků příležitostných koncem 16. stol. Ročenka českých knihtiskařů 8, 1925, s. 26-45.

Autor hesla: Petr Voit.
Zdroj: Petr Voit, Encyklopedie knihy: starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století, Praha 2006.