Dizertace

Z Encyklopedie knihy

Meyssensova kartuš zdobící teze k řádové disertaci (Wien 1677). Fabianus a Jesu Maria: Conclusiones theologicae de Christo … et Antichristo … Studium theologicum fratrum eremitorum discalceatorum sancti Augustini Viennae Austriae (Wien, Georg Lackner 1677). Titulní strana s kartuší kreslenou a rytou Cornelisem Meyssensem (signatura vlevo dole) a tištěnou Georgem Lacknerem (signatura vpravo dole). Titulní text je do kartuše černo-zlatě vepsán (stejně tak provedeno u všech čtrnácti následujících tezí). Královská kanonie premonstrátů na Strahově – Strahovská knihovna (Praha), sign. BJ V 23/4.

Dizertace (z lat. dissertatio, angl. a fr. dissertation, něm. Dissertation) vědecko-literární obhajoba konaná jako podmínka k dosažení akademické hodnosti posluchače univerzity nebo k získání absolutoria na církevních učilištích benediktinů, cisterciáků, dominikánů, premonstrátů apod. Obhajoba se konala veřejně v latinském jazyce. Její obsah byl vymezen stručnými a poměrně stereotypními tezemi (jinak též assertiones, conclusiones, positiones, problemata, propositiones, theoremata), např. „Assertiones ex universa philosophica. 1 Logica est scientia simpliciter practica, 2 Dantur univoca, aequivoca et analoga, 3 Datur veritas de futuro contingente“ atd. Počet tezí (angl. thesis, fr. thèse, něm. Thesen) kolísal mezi osmi až padesáti a záležel na počtu disputujících i na stupni obhajoby (bakalářský stupeň, magisterský stupeň). Před vlastní rozpravou se dizertační teze vyvěšovaly na veřejných místech v podobě ohlášek čili intimací (lat. intimare = oznámit). Ústní dizertace jako způsob obhájení akademické hodnosti byly v Českých zemích zrušeny roku 1882.

Od 80. let 16. století až do druhé poloviny 19. století byly teze šířeny formou brožovaných příležitostných tisků, např. osmilistový seznam formulovaný profesorem pražské jezuitské akademie Pavlem Neukirchem De rerum naturalium principiis et causis theses philosophicae (Praha 1582) z tiskárny Jiřího Černého. Řídce nacházíme též teze vepsané do předem natištěných dekorativních rámů či kartuší. Východiskem dizertace se mohlo stát i knižně vydané latinské vědecké pojednání příslušného praesida (předsedy zkušební komise a učitele v jedné osobě), jež obsahem rezonovalo s vyhlášenými tezemi a k němuž tyto teze, určené vždy celé skupině defendentů (obhájců), byly začasté připojeny. To se dělo buď prostým přivázáním, nebo formou přítisku (exempláře s přitištěnými tezemi hodnotíme zpravidla jako vydání variantní). Poněvadž obhajoby mívaly hromadný charakter, movitější adepti si v tiskárně objednávali vlastní exempláře praesidova vědeckého spisu. Autor, název, impresum i celý text, natištěný z pochopitelných důvodů ve větším nákladu, zůstávaly beze změny. Drobně se kvůli jménu konkrétního defendenta měnilo pouze znění titulní strany. Dedikace však byly zcela odlišné. Každý defendent měl totiž za patrona (nakladatele i mecenáše obhajoby) jinou společensky výše postavenou osobu, jíž vyjadřoval povinné díky po svém (odchylné dedikace tak vytvářejí nový vydavatelský objekt neboli vydání nové, respektive vydání smíšené).

Pro názornost lze uvést příklad z vědecko-pedagogické praxe cisterciáka Eugenia Worla. Jeho dílo Minutum jurisprudentiae sacrae fragmentum (Praha 1722) se dochovalo minimálně ve třech odlišných vydáních, z nichž při obhajobě v arcibiskupském semináři vycházeli defendenti Bernard Housenka, Libor Albrecht a František Burian. Také Worlovo dílo Jus scriptum et non scriptum (Praha 1725) známe nejméně ve třech verzích. Užili je Jan Jindřich Kunkel, Tadeáš Willem a Karel Ostermayer. Přínos těchto pojednání k rozvoji exaktních věd, lékařství a právní nauky nebyl v úplnosti ještě zhodnocen. Zcela neprozkoumán však dosud zůstává inspirativní vliv na domácí knižní ilustraci 17. a 18. století, která se za vydatné finanční pomoci mecenášů právě v této oblasti kultivovala nejvýrazněji (Anton Birkhard, Jan Adriaen Gerhardt de Groos, Antonín Jan Mansfeld st., Michael Heinrich Rentz, Ignác a Karel Saltzerové).
Ohláška univerzitní disertace s tezemi (Augsburg 1735). Theses ex universa philosophia quas subarchatae Deo sponsae Virgini et Matri parenti intemeratae Mariae Sine labe originali conceptae hyperdulica devotione dicatas in … Universitate Carolo-Ferdinandea Pragensi praeside … Patre P. Ioanne Paleczek e# Societate Iesu ... In Magna aula Carolina publice propugnandas suscepit ... Ioannes Lhotsky Bohemus Zebracensis, AA. LL. et philosophiae baccalaureus, metaphysicae et ethicae-historiae auditor. Anno MDCCXXXV. mense ... die ... horis ... meridiem consvetis (Augsburg, Gottlieb Heiss st.. 1735). Mezzotintový obraz Immaculaty kreslil Johann Holzer, vyryl a vydal Gottlieb Heiss st. (cum privil. S. C. Cathol. Maj.). Národní knihovna ČR (Praha), sign. Th 409.

Veřejný, ba reprezentační charakter rozpravy kladl zvýšené nároky na výtvarné zpracování ohlášek. Mezi první třetinou 17. století a druhou polovinou 18. století byly proto teze dizertací publikovány též v podobě uměleckého grafického jednolistu (něm. Thesenblatt). Velikost jednolistů se pohybovala v rozpětích ca 50 x 35, 82 x 62 anebo 264 x 198 cm (tento formát vznikal soutiskem nejméně dvou tiskových forem). Celý náklad, který dosahoval několika stovek exemplářů, ale někdy i tisíců (Sibylle Appuhn-Radtke), byl vyroben na papíru a pouze čas od času takzvaná vydání přednostní vznikla na hedvábí. Část papírových výtisků sloužila k vylepení, část posloužila jako dárky a pozvánky k účasti. Jednotliviny se už v 17. století staly předmětem sběratelského zájmu. Textový prvek jednolistových intimací reprezentují očíslované teze a další nutné informace: jméno praesida, defendenta, patrona, oponenta, děkana a rektora (nebo jména představených příslušné řeholní instituce), datum a místo konání (hodina se dopisovala ručně). Některé jednolisty byly opatřeny i legendou, která vysvětlovala jednotlivá témata obrazové složky. Z hlediska vztahu textu a obrazu lze ve vývoji tohoto reprezentačně-informačního média stopovat dva typy. Starší záležel v těsném propojení obou rovin do jednotné kompozice (písmové doplňky byly vryty na nápisových páskách, obdelnících, medailonech, anebo na čelných plochách architektonických prvků). U mladšího typu byla jednota rozrušena a text se přesunul až pod spodní část obrazu. Ohlášky zaručovaly grafikům i tiskařům výnosné obchody. Pod tlakem poptávky se do jisté míry námětově standardizovaly a táž rytina bývala užita během desetiletí u několika dizertací zároveň. Ohlášky počaly vznikat „bianko“ na sklad. Aktuální text se dotiskoval do předem vynechaných míst až dle přání objednatele.

Klíčový obraz, pracovaný zprvu technikou mědirytu, později ocelorytu nebo mezzotinty, byl realizován dle kresebných návrhů uznávaných umělců (Petr Jan Brandl, Václav Vavřinec Reiner, Peeter Pauwel Rubens, Karel Škréta aj.). Většinou však vznikal v početných augsburských ateliérech (Johann Georg Bergmüller, Elias Christoph Heiss, Georg Kilian, Johann Baptist Klauber, Johann Andreas Pfeffel st. i ml., Bernhard Vogel aj.). Dominantní obrazová část přinášela alegorickou paralelu ústředního motivu rozpravy. Kompoziční schéma obrazu bylo téměř vždy hierarchizováno do několika významových plánů uspořádaných centrálně, horizontálně anebo axiálně. Nepominutelným výtvarným prvkem se staly majestátné oltáře, vítězné oblouky, sloupy a divadelní jeviště. Většina jednolistů má figurální ráz. Hlavní i asistenční postavy nejsou pouze světci a světice. Přicházejí též vyobrazení panovníků a členů jejich rodin. Jednolistové ohlášky, tak jako knižně vydávané teze, poskytovaly prostor výtvarným námětům, které česká knižní kultura 17. a 18. století jinak souvisle nepěstovala (astronomie, emblematika, lékařství, portréty, scény z evropských dějin apod.). Proto mají tyto jednolisty velkou umělecko-historickou cenu a jsou vzácným dokladem užité barokní i rokokové grafiky. Zatímco knižně tištěné teze jsou rozptýleny v mnoha historických fondech, početnější sbírka univerzitních grafických tezí se nachází u nás jen v pražské Národní knihovně.


Bibl.: APPUHN-RADTKE, S.: Das Thesenblatt im Hochbarock. Studien zu einer graphischen Gattung am Beispiel der Werke Bartholomäus Kilians. Weißenhorn 1988; FECHTNEROVÁ, A.: Katalog grafických listů univerzitních tezí uložených ve Státní knihovně ČSR v Praze. Sv. 1-4. Praha 1984; KOUŘIL, M.: Obrazové these olomoucké univerzity. Olomouc 1979; LECHNER, Gr. M.: Das barocke Thesenblatt. Entstehung-Verbreitung-Wirkung. Der Göttweiger Bestand. Gottweig 1985; OBERLEITNER, H.: Linzer Thesenblätter. Jahrbuch der Stadt Linz 1952. Linz 1953, s. 221-260; SCHMID, L.-ROZSÍVALOVÁ, E.: Pražské lékařské disertace. Acta Universitatis Carolinae, Medica 6. Praha 1957; SCHÜLING, H.: Die Dissertationen und Habilitationschriften der Universität Giessen im 18. Jahrhundert. Giessen 1976; TELESKO, W.: Barocke Thesenblätter. Linz 1994; TELESKO, W.: Thesenblätter österreichischer Universitäten. Salzburg 1996; TŘÍŠKA, J.: Dizertace pražské univerzity 16.-18. století. Praha 1977.

Lit.: BLAŽÍČEK, O. J.: Dvě mědirytiny univerzitních thesí podle Škréty. Dílo 30, 1939, s. 15-19; BLAŽÍČEK, O. J.: Pražská sbírka univerzitních thesí. Kapitola z užité grafiky barokní. Hollar 16, 1940, s. 33-44; BLAŽÍČEK, O. J. (ed.): Theses in Universitate Carolina Pragensi disputatae (saec. XVII. et XVIII.). Editio Cimelia Bohemica, vol. 2. Folia graphica, pars 1-7. Praha 1967-1970; HENGGELER, R.: Schweizerische Thesenblätter. Zeitschrift für Schweizerische Archäologie und Kunstgeschichte 10, 1948-1949, s. 77-86 (a k tomu týž: Nachtrag zu Schweizerischen Thesenblättern. Zeitschrift für Schweizerische Archäologie und Kunstgeschichte 21, 1961, s. 217d.); KOUŘIL, M.-HLOBIL, I.-TOGNER, M.: Tři obrazové teze olomoucké univerzity. Olomouc 1996; KUCHAŘOVÁ, H.: Slavnostní disputace a grafické listy tezí v arcibiskupském semináři v Praze. Bibliotheca Strahoviensis 2, 1996, s. 137-143; MEISTER, R.: Geschichte des Doktorats der Philosophie. Sitzungsberichte der österreichischen Akademie der Wissenschaften, Phil.-hist. Kl. 232. Wien 1959; NEUMANN, A. A.: Ze sbírky doktorských thesí olomoucké univerzity. Příspěvek k dějinám barokní grafiky. Olomouc 1934; NOVOTNÝ, Vl.: Dvě škrétovské universitní these. Umění 12, 1939-1940, s. 397-402; PREISS, P.: Hrst poznámek k typologii a ikonografii univerzitních tezí. Miscellanea oddělení rukopisů a starých tisků Národní knihovny v Praze 15. Praha 2000, s. 248-268; PREISS, P.: Marginálie ke Škrétovu kreslířskému dílu. In: Bohuslav Balbín a kultura jeho doby v Čechách (red. Z. Pokorná a M. Svatoš). Praha 1992, s. 130-135; RATH, M.: Die Promotionen und Disputationen sub auspiciis imperatoris an der Universität Wien. Mitteilungen des österreichischen Staatsarchiv 6, 1953, s. 47-164; ROTT, S.: Zur Ikonographie und Ikonologie barocker Thesenblätter des Augsburger Kupferstechers Melchior Küsel (1626-ca 1683). Zeitschrift des Historischen Vereins für Schwaben 83, 1990, s. 43-112; SEIFERTOVÁ, H.: Univerzitní teze Ferdinanda Leopolda z Martinic a její ikonografický program. Umění 20, 1972, s. 276-283; SKÝBOVÁ, A.: Universitní these v 16. století. Praha 1957 (diplomová práce uložená na Katedře pomocných věd historických a archivnictví FF UK v Praze); SOUSEDÍK, S.: Technika filozofické disputace v 17. století. Filozofický časopis 15, 1967, s. 132-152; SRŠEŇ, L.: Jezuitské univerzitní teze z Mexika a z Manily ve sbírkách Národního muzea v Praze. Miscellanea oddělení rukopisů a starých tisků Národní knihovny v Praze 13. Praha 1996, s. 72-77; STRAKA, C.: Obrázek zaměstnaneckých poměrů pražských typografů ze XVII. století. Typografia 30, 1923, s. 49-53; ŠPERLING, I.: Olomoucké univerzitné tézy. Zborník Slovenskej národnej galérie BIB ‘67-’69. Bratislava 1972, s. 32-40; TELESKO, W.: Das Bild als Predigt in der Augsburger Druckgraphik. Untersuchungen zum argumentativen Charakter der barocken Bildsprache am Beispiel des Thesenblattes. Jahrbuch des Vereins für Augsburger Bistumsgeschichte 31, 1997, s. 128-138; ZELENKOVÁ, P.: Dvě univerzitní teze Antonína Martina Lublinského. Miscellanea oddělení rukopisů a starých tisků Národní knihovny v Praze 15. Praha 2000, s. 269-293.

Autor hesla: Petr Voit.
Zdroj: Petr Voit, Encyklopedie knihy: starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století, Praha 2006.