Exemplář

Z Encyklopedie knihy

Exemplář (lat. opis, kopie, též obraz, vzor, angl. copy, fr. exemplaire, něm. Exemplar) moderní bibliografické označení jednoho kusu z celého nákladu. Kusem se zde rozumí výsledný artefakt knižní či neknižní typografie charakterizovaný souborem obecných a individuálních znaků.

Obecné znaky vycházejí z opakovatelnosti tisku jakožto základního předpokladu realizace vydání a jsou společné pro množinu exemplářů zvanou náklad. Identičnost tiskových (textových a výtvarných) forem, z nichž tiskař pořizoval jednotlivé otisky nákladu, může být narušena již během výrobního procesu (exempláře paralelního vydání a variantního vydání). K diferenciaci exemplářů téhož vydání přispívá také knihvazač, který vědomě produkuje exempláře dražší (s kompletními obrazovými přílohami) a levnější (bez příloh), anebo z nedbalosti vytváří exempláře s chybným počtem či odlišným řazením příloh.

Tiskaři a knihaři spoluvytvářeli svými finanční možnostmi, uměleckou invencí i řemeslnou zručností také individuální podobu exempláře (distribuce in albis a in crudo, v podobě levné brožury, či naopak masové vazby nakladatelské). Tu mohl pochopitelně ovlivnit též první majitel (autorský exemplář) či první kupec (bibliofilní vazba luxusní). Exemplář, k němuž knihař přistupoval jako k bibliofilii, byl sice v lomu falcovaných složek rozřezáván, ale většinou zůstal záměrně neoříznut (angl. uncut, fr. non rogné, něm. Unbeschnitten). Proto si podržel původní široký okraj (fr. témoin = svědek, stopa). Některé exempláře s intaktními okraji mohou mít nadto ještě lomy složek záměrně nerozřezané (angl. unopened, fr. non coupé, něm. unaufgeschnitten).

Následné fungování exempláře, k němuž se vztahuje tradiční latinská gnóma habent sua fata libelli, bylo logicky poznamenáno změnami majitelů a střídáním sociálních a kulturních prostředí (dar, dědictví, prodej, válečná kořist, krádež). Spolehlivými doklady o původu a změnách vlastnictví (provenience) jsou vazba původní, supralibros, exlibris a rukopisné marginálie. Vypovídací hodnota těchto prvků však bývá mnohdy snížena, anebo dokonce zcela zlikvidována pozdější necitlivou převazbou, násilným znečitelněním či vystřihováním autentických stop. Specifickou vrstvu takzvaných provenienčních exemplářů tvoří intaktní výtisky, které pocházejí ze zvláště významných knižních sbírek (angl. pedigree copy, fr. exemplaire de provenance ilustre, něm. Exemplar berühmter Herkunft). Vlastní čtenářský proces bývá v exempláři zpřítomňován kolorováním dekoru a ilustrací, rubrikováním, podtrháváním, komentováním a začerňováním textu, vytržením části publikace, anebo naopak vlepením disparátních textových či obrazových příloh a v neposlední řadě vevazováním bílých listů pro následné poznámky (angl. interleaved volumes, fr. volumes interfoliés, něm. durchgeschossene Bände). Průvodním jevem sběratelství je svazování monografických exemplářů (brožur) do konvolutu.

Nejnápadněji se však exemplářové osudy projevují celkovým stavem dochování. Z tohoto hlediska hovoříme o intaktním exempláři (z lat. intactus = nedotčený, angl. complete copy, fr. exemplaire complète, něm. vollständiges Exemplar), defektním exempláři (z lat. defectus = úbytek, angl. defective copy, fr. exemplaire défectueux, něm. defektes Exemplar nebo unvollständiges Exemplar), torzu (z it. torso = nedokončené dílo, angl. a fr. fragment, něm. Fragment nebo Torso) a u svazkových děl o apartu.

Množství exemplářů dochovaných do naší doby významně ovlivňuje stáří (prvotisk, starý tisk), celkový náklad vydání, obsah, forma a funkce textu, způsob čtenářské recepce a v neposlední řadě i postoj cenzurních institucí. Obecně silnější kvantitativní potenciál dnes vykazují tisky náboženské před publikacemi naukovými a zábavnými (knížky lidového čtení), před jednolisty, drobnými tisky, časopisy a novinami. Mnohé exempláře z této produkce se po generace očítaly až do opotřebování a v dnešní době již neexistují. Naopak u prvního vydání Bible české neboli Svatováclavské (Praha 1677-1715) je u nás dnes registrováno na 260 kompletních exemplářů či jednotlivých dílů, zatímco u nejčastěji dochovaného díla světského, totiž Münsterovy Kozmografie české (Praha 1554), evidujeme jen asi 90 exemplářů.

Jediný známý exemplář dokládající existenci původně početnějšího nákladu se nazývá unikát (lat. unicus = jediný, angl. unique copy, fr. exemplaire unique, něm. Unikum). Starší cizojazyčná literatura pro pojmenování unikátu užívá též latinský termín cimélie, anebo synonymum exemplaire enrichi (fr. zušlechtěný). Unikátnost lze postihnout též pojmem rarum (lat. rarus = vzácný, též rarissimum = převzácný, angl. rare book, fr. réserve précieuse, něm. Rarum, sehr selten, nebo äußerst selten). Nejméně druhý a další fyzicky zachovaný exemplář označujeme termínem duplikát (lat. duplex = dvojitý, angl. duplicate, fr. double nebo duplicata, něm. Doppelstück, Dublette nebo Zweitexemplar). Větší počet exemplářů označujeme jako multiplikáty (lat. multiplicare = mnohonásobit, angl. additional copy, fr. exemplaire supplémentaire, něm. Mehrstück nebo Wiederholungsstück). Běžně dochovaný výtisk může povýšit na unikát, je-li opatřen rukopisnou dedikací. Pro označení takového kusu slouží termín dedikační exemplář (angl. dedication copy, fr. exemplaire de dédicace, něm. Widmungsexemplar).

Dokladové (cenzurní) exempláře, které tiskař (nakladatel) odesílá do zákonem určených správních či knihovních institucí, dnes nazýváme povinný výtisk (angl. deposit copy, fr. exemplaire du dépôt légal, něm. Pflichtexemplar). Povinnost předávat kontrolní výtisk poprvé vyhlásil František I. ve Francii roku 1536, o něco později (1569) z nařízení Maxmiliána II. toto právo obdržela frankfurtská městská rada, v Anglii bylo zavedeno 1637 a v německých státech rozdílně až od 1817. Nejstarší právo povinného výtisku v habsburské monarchii připadlo roku 1781 zásluhou Karla Rafaela Ungara (1743-1807) pražské Univerzitní knihovně (nejprve se povinnost týkala jen pražských tiskařů a od roku 1807 byla rozšířena na všechny české tiskárny). Úřady státní správy vyžadovaly povinné knižní výtisky poprvé 1786, na neknižní produkci (časopisy a noviny) bylo ministerské nařízení vztaženo roku 1802.


Lit.: BOGENG, G. A. E.: Einführung in die Bibliophilie. Leipzig 1931 (repr. Hildesheim 1984); KAŠPAROVÁ, J.: Řekni mi, co čteš, a já ti povím, kdo jsi. Miscellanea oddělení rukopisů a starých tisků Národní knihovny v Praze 16. Praha 1999-2000, s. 230-236; NUSKA, B.: Otázky likvidace rezervních fondů a duplikátů u starých tisků. Strahovská knihovna, sborník Památníku národního písemnictví 1. Praha 1966, s. 187-197; NUSKA, B.: Problém duplikátů u starých tisků. Historická knižní vazba 1963. Liberec 1963, s. 72.

Autor hesla: Petr Voit.
Zdroj: Petr Voit, Encyklopedie knihy: starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století, Praha 2006.