Formát knihy

Z Encyklopedie knihy

Formát knihy (angl. format of a book nebo size of a book, fr. format de livre, něm. Buchformat) výškové a šířkové parametry publikace. Stanovují se s ohledem na rozsah a žánr předlohy, čtenářské určení, tradici, soudobý vkus a módní trendy, ba i se zřetelem k nestandardním formám distribuce (tajně kolportované knížky kapesního formátu). Vedle těchto proměnlivých vlivů existovaly ovšem ještě konstantní determinanty. K nim patří množství písmového materiálu, rozměr ručního papíru a velikost ručního knihtiskařského lisu. Každý lis byl totiž konstruován pro určité rozměry archu a pokud chtěla dílna produkovat knihy diametrálně různorodých formátů, musela si vypomoci složitějším lámáním sazby, anebo vlastnit několik lisů.

Vůbec nejzásadnějším činitelem byl tedy způsob vyřazení sazby do tiskové formy a způsob falcování potištěného archu do složky. Přitom platila zásada, čím větší formát, tím větší písmový stupeň, a tudíž větší spotřeba písmového kovu a papíru, a tím také, souhrnně řečeno, větší výrobní náklady. Úměra fungovala s výjimkou pracných bibelotů i opačně. Čím byl stupeň textového písma menší, tím více stránkové sazby tisková forma pojala, a jak se stávala členitější, při skládání potištěného archu přibylo lomů, takže knižní formát se v důsledku rostoucí efektivity rozmnožovacího procesu nutně zmenšoval. Poučení o knižních formátech přinášela příručka zvaná formatbuch.

Určujeme-li formát exaktním měřením vazby nebo knižního bloku, je třeba zvážit, že kniha po dobu svého fungování neprocházela jen rukama čtenářů, ale i knihvazačů, kteří pokaždé původní rozměr bloku novým ořezem poněkud zmenšili. Stanovení formátu měřením výšky a šířky v milimetrech je tudíž relevantní jen pro určitý exemplář, nikoli celý náklad. Jsou však výjimky, jež nelze postihnout jinak nežli účelným měřením: atypické neknižní tiskoviny (jednolisty včetně devoční grafiky), méně obvyklé knižní formy (obří atlasový formát, příčný formát) a individuálně dochované artefakty (torzovité unikáty včetně makulatury vyjmuté z desek).

Stanoví-li se jako hlavní kritérium knižního formátu složka s určitým počtem listů, výškové parametry sice pouze dedukujeme z adekvátních pásem (např. atlasový formát definován výškou nad 500 mm), zato však přistupuje důležité povědomí o technologii a formální skladbě celého nákladu, ba i o kapacitě tiskárny, kterou lze zjistit pouze součtem složek potištěných během jejího fungování. Jeden z prvních, kdo zavedl pro označení formátu standardní číslice, byl Aldo Manuzio st. Z Itálie se pak úzus označovat folio jako 2° (potištěný dvoulist), kvart 4° (čtyři potištěné listy ve složce) a osmerku 8° (osm potištěných listů ve složce) rozšířil po celém světě. Analogicky se očíslování později aplikovalo i pro menší dvanácterku (12°), šestnácterku (16°) a elzevirský formát (24°).

Nejstarší tisky 15. století byly většinou realizovány ve velkých rozměrech tradičních rukopisných kodexů. Folia zůstala pak na dlouhou dobu vyhrazena oslavným a reprezentativním albům, biblím a naukové literatuře směřující k vyšší společnosti. Kvartový a osmerkový formát zavedli italští tiskaři 70. let 15. století zejména pro liturgické příručky. Manuziova praxe z přelomu 15. a 16. století využít hospodárnější osmerku při vydávání starověkých klasiků nalezla záhy ohlas i ve vydavatelských přístupech k levnější mravněvýchovné, zábavné a vzdělavatelské měšťanské literatuře nazývané souhrnně knížky lidového čtení. Mimo to se osmerka osvědčila jako ideální forma humanistických příležitostných tisků. Stejný laicizační proces postihl kvartový formát, který byl původně atributem breviářů a od 20. a 30. let 16. století se prosadil při výrobě knižních kalendářů a novinových letáků. Dosavadní schémata vyřazování sazby obohatil v 50. letech 16. století Christophe Plantin o dvanácterku, kterou leydenská a amsterodamská dynastie Elzevierů roku 1625 zmenšila na polovinu. Zatímco malé dvanácterky a šestnácterky se během 17. a 18. století staly hospodárnou formou nejlevnějších kramářských tisků, komplikovanější elzevirský formát (24°) došel širšího uplatnění až v klasicistní knize 18. století, vycházející vstříc soudobé měšťanské střídmosti a skromnosti.


Lit.: MORTET, C.: Le format des livres. Notions pratiques suivies de recherches historiques. Paris 1925; SCHEYBAL, J. V.: K formátu a výzdobě kramářských písňových tisků. Sborník referátů a diskusních příspěvků o kramářské písni. Václavkova Olomouc 1961 (red. J. Dvořák a J. Š. Kvapil). Praha 1963, s. 331-333.

Autor hesla: Petr Voit.
Zdroj: Petr Voit, Encyklopedie knihy: starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století, Praha 2006.