Francie

Z Encyklopedie knihy

Francie po Německu, Itálii a Švýcarsku v časovém pořadí čtvrtá země, která přijala knihtisk. Ačkoli Francouz Nicolas Jenson pobýval na přání Karla VII. přinejmenším roku 1458 u Johanna Gutenberga, do vlasti se nevrátil a své zkušenosti zúročil v Itálii. Knihtiskařské řemeslo tak importovali do Paříže až roku 1470 němečtí tiskaři Ulrich Gering, Michael Friburger a Martin Crantz, pozvaní společně profesory ze Sorbony Johannem Heynlinem (též Johannes de Lapide) a Guillaumem Fichetem. Do konce 15. století v Paříži pak pracovalo více než 60 tiskařů. V pořadí druhým městem s knihtiskařskou dílnou byl Lyon. Zakladatelská role připadla zde roku 1473 Belgičanu Guillaumovi Le Roy st. Během následujících desetiletí se řemeslo ve městě prezentovalo více než 50 dílnami.

Z dalších měst, která přijala knihtisk vzápětí, vyjímáme: Albi ca 1475 (anonymní Tiskař Epistoly de remedio amoris Pia II.), Toulouse 1475/76 (Heinrich Turner), Angers 1477 (Jean De la Tour a Jean Morelli), Chablis 1478 (Pierre Le Rouge), Poitiers 1479 (Jean Bouyer), Caen 1480 (Jacques Durandus a Gilles Quijoue), 1482 Chambéry (Antoine Neyret označovaný též jako anonymní Tiskař Breviaria Sedunense), Chartres (Jean Dupré) a Metz (Johannes Colini a Gerhardus de Nova Civitate), Troyes 1483 (Guillaume Le Rouge), Rouen 1487 (Guillaume Le Talleur), Dijon 1491 (Peter Metlinger), Avignon 1497 (Pierre Rohault po předchozím jednoznačně dosud nevysvětleném působení Prokopa Waldvogela) atd. Do roku 1500 se knihtisk etabloval ve více než 40 městech. Francouzské dílny se na celkové produkci evropských prvotisků podílely 19%.

Zatímco počátky knihtisku byly v 70. a částečně ještě v 80. letech 15. století ovlivněny cizozemci ovládajícími německý, italský či nizozemský způsob řemesla, rodilí Francouzi počínaje Pasquierem Bonhommem se pozvolna orientovali k národní tradici. Její projevy jsou nejlépe uchovány a rozvíjeny v souborech modliteb zvaných hodinky. Prvními, kdo dal hodinkám tištěnou podobu, byli roku 1486 tiskař Jean Dupré a nakladatel Antoine Vérard st.

Během 16. století působilo v Paříži postupně asi 420 a v Lyonu na 370 tiskařů. Prudký nárůst renesančního knihtisku tak předstihl početně slabší centra německá a dostal se na kvantitativní úroveň řemesla londýnského anebo benátského. Roku 1618 zřídil Ludvík XIII. pro záležitosti knihtisku a knihkupectví zvláštní Chambre syndicale, v níž se spojoval dohled církevní (prováděný profesory ze Sorbony) s dozorem státním (královským). Syndikát reguloval počet tiskáren (např. po roce 1618 povolil v Paříži jen 36 dílen, Lyonu 18 anebo Bordeaux 12) a přitom ještě jednotlivým dílnám stanovil nejvyšší počet knihtiskařských lisů (4) a abeced tiskového písma (8 druhů antikvy a polokurzivy). I když centralisticky organizovaná cenzura rozvoj knihtisku a knižního obchodu brzdila, většina dílen po přechodné stagnaci v 17. století, poměřována konkurencí z Itálie, Portugalska a Španělska, znovu reprezentovala vysokou uměleckou úroveň rokokové a klasicistní evropské knihy. Koncem 18. století a zvláště pak od roku 1789, kdy byla garantována svoboda knihtisku, si vývoj politické situace vynutil další nárůst přechodně zřízených dílen, věnujících se většinou novinovému zpravodajství. Od roku 1810 vláda přistoupila opět k pronikavé regulaci knižní výroby a knižního obchodu. K nejvýznamnějším novodobým knihkupcům patří Antoine Augustin Renouard.

Nejstarší knihou tištěnou v národním jazyce byl Ancien Testament (Lyon? ca 1473-1475), který jako jeden z nemnoha prvotiskových Starých zákonů vyšel snad z Le Royovy dílny. Ta se zasloužila také o další raný francouzskojazyčný titul, totiž Jacobus de Voragine Legenda aurea (Lyon 1476). Trojsvazkové anonymní Chroniques de France (Paris 1476) vytiskl Pasquier Bonhomme. Všechny tři texty byly sázeny bastardou domácího původu. Vedle bastardy byla pod vlivem italského humanismu záhy užívána také antikva. Toto písmo benátského typu vlastnil již prvotiskař Ulrich Gering roku 1470. Antikva se záhy rozšířila také do Lyonu, kde ji poprvé použil Jean Dupré (de Prato) v latinské verzi Juvenalova díla Satyrae (Lyon 1490). Pokus o tvorbu domácí antikvy je připisován Simonu de Colines. Vítězství nejen na teritoriu Francie, ale koncem 16. století již v celé Evropě připadlo tiskovému písmu, které zdokonalil Claude Garamond a rozšiřoval Guillaume Le Bé st. Lyonské písmařství poloviny 16. století je spjato se jménem Roberta Granjona, autora národní tiskové novogotické polokurzivy zvané „lettre de civilité“. Nadnárodních úspěchů se dostalo také písmařské a písmolijecké činnosti Philippa Grandjeana de Fouchy a později i Firmina Didota v pařížské Tiskárně královské, založené roku 1640. Stejně tak za hranicemi země uspěl popis standardního typografického bodového systému, navržený 1737 Pierrem Simonem Fournierem.

Za nejstarší ilustrované knihy se dnes pokládají Speculum humanae salvationis (Lyon 1478) ve francouzské verzi tištěné Martinem Hussem a první francouzské vydání Aesopa (Lyon 1480), které společně připravili Němci Nikolaus Philippi (též Pistoris, činný 1477-1488) a Marcus Reinhart (1477-1482 Lyon, 1490 alsaský Kirchheim). Zatímco dřevořezy těchto publikací jsou silně závislé na německých předlohách (Basilej a Ulm), Pařížan Jean Dupré nechal již prvotiny Missale Parisiense (Paris 1481) a Missale Virdunense (Paris 1481) vyzdobit v souladu s tradicí francouzské knižní miniatury. Za první publikaci ilustrovanou mědiryty se obecně považuje francouzský překlad cestopisu Bernharda von Breydenbach Peregrinatio in Terram sanctam (Lyon 1488), který vytiskli Michel Topié a Jacques Heremberck (společně činní 1488-1490). Zatímco mezzotinta se v uměleckých kruzích ujala jen okrajově, velkou oblibu si v knižní ilustraci získaly akvatinta, jejíž technologii poprvé publikoval Jean Baptiste Leprince 1769, a dřevoryt, importovaný 1816/17 do Paříže Angličanem Charlesem Thompsonem.

Projevy domácích ilustrátorů 15. století jsou většinou anonymní. Mezi umělce působící v následujícím věku patří Jacques Callot, Jean Cousin st., Jean Goujon, Bernard Salomon anebo Geoffroy Tory. Významní autoři předloh či výkonní rytci a řezáči takzvané livre à figures 17.-18. století jsou Gérard Audran, Bernard Baron, Charles Nicolas Cochin, Gérard Edelinck, Claude Gillot, Sébastien Leclerc st., Jean Baptiste Oudry, Jean Papillon st., Michel J. Pelais, Bernard Picard, Valérien Regnard nebo Nicolas Henri Tardieu. K mladším generacím ilustrátorů patří François Boucher, Laurent Cars, Charles Eisen, Hubert François Gravelot, Jean Baptiste Leprince, Joseph de Longueil aj. Do knižní kultury počátku 19. století zasáhli zejména Pierre Michel Alix, Eugéne Delacroix, Pierre Philippe Choffard, Pierre Clément Marillier, Jean Michel Moreau ml. či Pierre Paul Prudhon.

Jazykově české zakázky směřující před rokem 1800 do francouzských tiskáren nejsou doloženy. Ve veršovaném explicitu ilustrovaného díla Jacoba Fabera Stapulensis In Aristotelis octo Physicos libros paraphrases (Paris 1492) se však připomíná český korektor působící v pařížské dílně Johanna Higmana a Wolfganga Hopyla. Korektorovo jméno však bohužel uvedeno není.


Bibl.: CATALOGUE général des livres imprimés de la Bibliothèque Nationale. Vol. 1-231. Paris 1900-1981; CIORANESCU, A.: Bibliographie de la littérature française du XVIe siècle. Paris 1959; CIORANESCU, A.: Bibliographie de la littérature française du XVIIe siècle. Vol. 1-3. Paris 1965-1966; KOLB, Al.: Bibliographie des franzözischen Buches im 16. Jahrhundert. Wiesbaden 1971; PANSIER, P.: Histoire du livre et de l’imprimerie à Avignon du XIVe au XVe siècle. Vol. 1-3. Avignon 1922; PÉLIGRY, Chr.: Catalogues régionaux des incunables des bibliothèques publiques de France. Vol. 1-. Bordeaux-Paris 1979-; PELLECHET, M.: Catalogue général des incunables des bibliothèques publiques de France. Vol. 1-3. Paris 1897-1909 (repr. a pokr. svazky 4-26 z pera Louise M. Polaina v Nendeln 1969-1970); QUÉRARD, J. M.: La France littéraire ou Dictionnaire bibliographique. Vol. 1-12. Paris 1827-1864; RÉPERTOIRE bibliographique des livres imprimés en France au XVIIe siècle. Vol. 1-. Baden-Baden 1978-; RÉPERTOIRE bibliographique des livres imprimés en France au XVIIIe siècle. Vol. 1-. Baden-Baden-Bouxwiller 1988; SHORT-TITLE catalogue of books printed in France and of French books printed in other countries from 1470 to 1600 in the British Museum (ed. R. A. Wilson.). London 1924 (repr. in 2 vol. 1966-1986).

Lit.: BILLIOUD, J.: Le livre en Provence du XVe au XVIIIe siècle. Marseille 1962; BLUM, A.: Les origines du livre à gravures en France. Paris 1928; BRUN, R.: Le livre français illustré de la renaissance. Paris 1969; BRUN, R.: Le livre illustré en France au 16e siècle. Paris 1930; CULKOVÁ, K.: Edice a překlady francouzských autorů 17. a 18. století v českých zemích. Praha 1975 (diplomová práce uložená na Ústavu informačních studií a knihovnictví FF UK v Praze); CHARTIER, R.-MARTIN, J. M.: Histoire de l’édition française. Vol. 1-3. Paris 1982-1985; FEBVRE, L.-MARTIN, H. J.: L’apparition du livre. Paris 1971; FÜRSTENBERG, H.: Das französische Buch im achtzehnten Jahrhundert und in der Empirezeit. Weimar 1929; FÜRSTENBERG, J.: Die Original-Graphik in der französischen Buchillustration des 18. Jahrhunderts. Hamburg 1975; HAMANOVÁ, P.: Francouzská ilustrovaná kniha XV.-XIX. století v Národní a univerzitní knihovně v Praze. Český bibliofil 9, 1937, s. 31-52; HOLLOWAY, O. H.: French rococo book illustration. London 1969; CHABERT, F. M.: Histoire résumée de l’imprimerie dans la ville de Metz, 1482-1800. Metz 1851; MARTIN, A.: Le livre illustré en France au XVe siècle. Paris 1931; QUENIART, J.: L’imprimerie et la librairie à Rouen au XVIIe siècle. Paris 1969; RAY, G. N.: The art of the French illustrated book 1700 to 1914. Vol. 1-2. New York 1982; RENOUARD, Ph.: Imprimeurs et libraires Parisiens du XVIe siècle. Vol. 1-2. Paris 1964-1969; RENOUARD, Ph.: Répertoire des imprimeurs Parisiens, libraires, fondeurs des caractères et correcteurs d’imprimerie depuis … (1470) jusqu’ à la fin du XVI. siècle. Paris 1965; RÜMANN, A.: Das illustrierte Buch des 19. Jahrhunderts in England, Frankreich und Deutschland 1790-1860. Leipzig 1930; SANDER, M.: Die illustrierten französischen Bücher des 18. Jahrhunderts. Taschenbibliographien für Büchersammler, 3. Stuttgart 1926; SANDER, M.: Die illustrierten französischen Bücher des 19. Jahrhunderts. Taschenbibliographien für Büchersammler, 1. Stuttgart 1924.

Lex.: BARBIER, A.-A.: Dictionnaire des ouvrages anonymes. Vol. 1-4. Paris 1879-1882; BRUNET, G.: Imprimeurs imaginaires et libraires supposés. Paris 1866; INDEX biographique Français. Vol. 1-7. München 1998; MEYER, W. J.: Die französischen Drucker- und Verlegerzeichen des XV. Jahrhunderts. München 1926; MULLER, J.: Dictionnaire abrégé des imprimeurs/éditeurs francąis du seizième siècle. Baden-Baden 1970; SILVESTRE, M. L-C.: Marques typographiques ou recueil des monogrammes, chiffres, enseignes, emblèmes, devises, … des libraires et imprimeurs … en France. Vol. 1-2. Paris 1868.

Autor hesla: Petr Voit.
Zdroj: Petr Voit, Encyklopedie knihy: starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století, Praha 2006.