Frontispis

Z Encyklopedie knihy

Frontispis architektnický (Nürnberg 1657). Speidel, Johann Jacob: Speculum juridico-politico-philologico-historicarum observationum et notabilium (Nürnberg, Wolfgang Endter ml. – Johann Andreas Endter 1657). Frontispis J. F. Fleischbergera, málo známého rytce pracujícího pro Endterovu rodinu. Antikvariát Meissner (Praha).
Frontispis (z lat. frontispicium = list hledící proti titulu knihy, angl. frontispiece, fr. frontispice, něm. Frontispiz) od počátku 17. století před titulní list zařazovaná alegoricky nebo dokumentárně pojatá ilustrace, prezentující výtvarnou zkratkou obsah knihy, anebo formou portrétu zviditelňující autora či jinou osobu spjatou se vznikem díla. Soudobí umělci prostřednictvím tohoto reprezentačního a propagačního fenoménu usilovali o novou syntézu výtvarných prvků a textu. Její kořeny jsou spletité. Souvisejí s rozmachem volné grafiky období manýrismu, s vyčerpáním vyjadřovacích možností dřevořezu a se stylovými proměnami titulní strany. Nemalou roli hrála také pragmatická reakce tiskáren na ekonomické důsledky třicetileté války. V době, kdy byl další rozvoj drahé ilustrované knihy přibrzděn, grafické ateliéry i tiskárny získaly možnost jak nahradit nákladné textové ilustrace jediným zástupným obrazem. Typografický názor na koncepci titulní strany se počátkem 17. století změnil. Byla odmítnuta vizuální jednota obrazové a textové složky renesančního titulu a to tím spíše, že starší rámy a bordury neilustrovaly, ale pouze dekorovaly. Po mnohaletých dobrých zkušenostech s titulním dřevořezem a titulním mědirytem bylo upřednostněno rozdělení obrazu a textu do dvou paralelních rovin. Vlastnímu titulu zůstala vyhrazena obsáhlá textová informace, akcentovaná nanejvýše vinětou či signetem, kdežto „vyprávěcí“ frontispis, zaplněný spoustou dynamicky pojatých figur či architektonickými, heraldickými a krajinnými prvky, fungoval jako její výtvarný pandant (odtud Titelbild a Titelkupfer jakožto něm. synonyma pro frontispis). Technika kresebně jemného a vzdušného mědirytu v 17. a 18. století sice zcela převládla, ale dřevořez k výrobě frontispisu (stejně jako ilustrací levnějších modlitebních knih) sloužil ještě dlouho. V průběhu 19. století byly obě historické techniky rozmnoženy ještě o dřevoryt, oceloryt a litografii. Odhlédneme-li od obsahových a komerčních specifik administrativních tisků a knížek lidového čtení, pak nelze s určitostí poukázat na žádné literární žánry a typy publikací ani na témata, která by tento druh výtvarného doprovodu vyloženě nepřipouštěla (minimální výskyt frontispisů charakterizuje jen mladší naukovou prózu, vybavenou častěji textovým předtitulem).
Vyobrazení Ezopa od Mistra ulmského Boccaccia (Ulm ca 1476–1477). Aesopus: Vita et fabulae (Ulm, Johann Zainer st.. ca 1476–1477). Rub titulního listu. Repro: Schramm 1923.
Zatímco dřevěný frontispisový štoček byl montován přímo do sazby, ryté desky se rozmnožovaly tiskem z hloubky či tiskem z plochy ve zvláštním (měditiskařském, litografickém) ručním lisu. Rozměry otisku mohly běžně přesahovat formát knihy, jemuž se přizpůsobovaly několikerým přeložením. Knihvazači pak separátně tištěnou přílohu vevazovali nepotištěnou (rubovou) stranou směrem k titulu, z nepozornosti mnohdy až za ním. Zdokonalené vyřazování sazby dovolilo během 17. století tiskové formy reprodukovat již na příslušné místo dvoulistu (případně celého archu), takže frontispis se stal součástí první složky. Záleželo jen na sazeči, zda k titulu nasměruje obraz, anebo jeho prázdný rub. Montovat frontispis zásadně proti titulnímu textu se obecně vžilo teprve koncem 18. století. Tehdy se také ujala praxe započítávat potištěnou stranu frontispisu do celkového stránkování nenatištěnou číslicí jedna. Přítomnost úvodního obrazu ve všech exemplářích knižního nákladu ovlivňovaly nejméně dvě okolnosti, totiž stav tiskové formy a cenová politika výrobce. Byla-li forma vyčerpána a neumožnila-li potřebný počet otisků, některé exempláře doplnily rytiny náhradní. Kupříkladu kniha Samuela Václava Hataše Scintilla evangelica (Praha 1668) je doložena výtisky se dvěma obsahově rozdílnými frontispisy fratera Constantina. Náklad Romualdova spisu Krátká obsaha na … reguli a život třetího řádu kajících od svatého serafinského Otce Františka (Hradec Králové 1742) byl vybaven dokonce třemi námětově shodnými, ale autorsky odlišnými obrazy.

Striktně vzato první předsunuté obrazy, které zpřítomňovaly obsah knihy, znalo už 15. století. Dokládá to mimo jiné dřevořez titulní postavy v latinsko-německé verzi Aesopova díla Vita et fabulae (Ulm ca 1476-1477). Tento Zainerův tisk zvaný Ulmský Ezop získal věhlas díky ilustracím Mistra ulmského Boccaccia a později ovlivnil celou řadu dalších vydání. Jmenujme alespoň takřečeného Basilejského Ezopa čili Aesopi appologi sive mythologi (Basel 1501), který připravila tiskárna Jakoba Wolffa von Pforzheim (činný 1492-1519). Programovým prvkem ve struktuře knihy se však frontispis stal až na samém počátku 17. století. Čerpáme-li z dějin knihtisku německy mluvících zemí, vesměs přinášel portrét autora, a to překvapivě v publikacích lékařského obsahu, např. Andreas Vesalius Humani corpori fabrica librorum epitome (Köln/R. 1601 z dílny tiskaře, nakladatele a rytce Johanna Bussemachera činného 1580-1613, zemř. před 1627) nebo Caspar Bauhin Theatrum anatomicum (Frankfurt/M. 1605 spoluprací s rytcem Johannem Theodorem de Bry vytiskl Matthäus Becker st., činný 1598-1606, zemř. 1606). Vedle naukových spisů se portrétní frontispis vzápětí prosadil i u literatury náboženské, např. Étienne Pasquier Catechismus oder Grundlicher Bericht von der Lehr und Leben der Jesuiten (Freystatt, správně Montbéliard 1603), Daniel Mattsperger Christlicher fränckischer Ehrenpreiß (Würzburg 1604 v tiskárně Georga Fleischmanna, činného 1591-1609, zemř. 1609) nebo Otto Brunfels Christliche biblische Gebetlein der lieben heiligen Altväter (Wittenberg 1606 u nakladatele Paula Helwiga, nar. 1557 a činného 1591-1631).

Frontispis portrétní (Lyon 1641). Galilei, Galileo: Systema cosmicum: in quo dialogis IV. de duobus maximis mundi systematibus, Ptolemaico & Copernicano, rationibus utrinque propositis indefinite disseritur (Lyon, Johann Antonius Huguetan 1641). Frontispis s podobiznou autora od kreslíře a rytce Clauda Audrana st. Jde o druhé latinské vydání původně italského spisu Dialogo sopra i due massimi sistemi (poprvé Firenze 1632), stavícího Kopernikův systém nad ptolemaiovské chápání vesmíru. Antikvariát Meissner (Praha).

O jeden z nejstarších signálů v Čechách, pokud zatím víme, se zasloužil Martin Kleinwechter, když před titulní list nábožensky didaktické knihy Matouše Konečného Kazatel domovní (Hradec Králové 1618) přitiskl obrázek rodinného vyučování s kaligrafickým biblickým citátem. Rytina má sice ilustrační charakter, ale tím, že není ani zdaleka celostranná, působí ještě poněkud rozpačitě. Velkoplošný frontipis u nás zdomácněl s nepatrným zpožděním až ve 30. letech, a to nejprve u cizojazyčné produkce. Ti čeští výrobci, kteří tisk z hloubky technologicky i finančně zvládli, uplatnili totiž mědirytovou ilustraci nejprve na jednolistu, titulní straně a v textu (např. Samuel Adam z Veleslavína, Daniel Carolides z Karlsperka, Jiří Černý z Černého Mostu, Jan Otmar Jakubův Dačický, Pavel Sessius aj.). Rané frontispisy se objevují v pražské dílně Jana Byliny st., okolo poloviny století též u Urbana Baltazara Goliáše a v olomoucké tiskárně Víta Jindřicha Ettela. Patrně až během 50. let frontispis ve větší míře prosadily dva největší české závody, Tiskárna arcibiskupská a Tiskárna jezuitská v Praze, a od 90. let kupříkladu v Brně dílna Františka Ignáce Sinapiho.

Frontispis dedikační (Praha–Nürnberg 1694). Weingarten, Jan Jakub: Manuale et respective favus mellis (Praha–Nürnberg, Jan Karel Jeřábek 1694). Na nesignovaném mědirytovém frontispisu autor věnuje knihu císaři Leopoldu I., jedoucímu na slunečním voze. Královská kanonie premonstrátů na Strahově – Strahovská knihovna (Praha), sign. CC VI 10.

Aby vyšší ceny knižního zboží zbytečně neodrazovaly české a moravské zákazníky, frontispis častěji doprovázel cizojazyčnou produkci, která zhusta končila na zavedených zahraničních trzích, zatímco produkce jazykově česká, určená pouze pro tuzemský odbyt, byla tímto nadstandardem prodražována viditelně zdrženlivěji. Otázku cenové přístupnosti vyřešil mnohdy kompromis: do některých exemplářů frontispis přivázán byl a do některých nikoli. Z mnoha dokladů budiž uveden alespoň Bridelův Stůl Páně (Praha 1660), který se dochoval ve třech exemplářích, z nichž frontispis obsahuje jen jeden a zbylé dva žádné stopy po vytržení nenesou. Snahy o zlevnění reedicí vedly často i ekonomicky zdatné výrobce (např. pražskou Tiskárnu jezuitskou) k nahrazování kvalitnější, ale opotřebované desky méně nákladnou dřevořezovou adaptací. To je případ jezuitského vydání Štajerovy Postily katolické (Praha 1695), doprovozené Škrétovým a Kilianovým Kristem v oblacích, a následného přetisku (Praha 1702), vybaveného frontispisem téhož námětu, ovšem v jednodušším grafickém provedení do dřeva. Nejen kompoziční, ale hlavně finanční důvody tak frontispis povyšovaly na obrazový solitér, suplující textovou ilustraci.

Böhmerův Triumphus (Augsburg 1725). Böhmer, Anton: Triumphus novem seculorum imperii Romano-Germanici (Augsburg, Johann Jakob Lotter 1725). Frontispis s triumfálním průvodem Karla VI. (signatura kreslíře Petera Schubarta von Ehrenberg vlevo dole, rytec Johann Andreas Pfeffel st. signován vpravo dole). Antikvariát Meissner (Praha).
Frontispis alegorický (London–Paris 1765). Erasmus, Desiderius: Moriae enkomion [gr.]. Stultitiae laudatio … Editio castigatissima (London–Paris, J. Barbou 1765). Mědirytový frontispis Josepha de Longueila dle předlohy Huberta Franc*oise Gravelota. Antikvariát Meissner (Praha).

Frontispisové portréty zachycovaly tvář průčelně (en face) či z profilu, výjimkou není ani poprsí či polopostava a od přelomu 18. a 19. století u historických, zpravodajských a memoárových děl módní silueta. Portréty mecenáše (dle římského boháče Maecenata podporujícího básníky), autora, nakladatele či panovníka v celostranných oválných či kruhových medailonech byly výrazem společenské prestiže a popularity. Jejich doplňkem se často stávala bohatá textová legenda umístěná do spodní kartuše. Podobizny nobilitovaných osob provázel erb a portréty panovníků státní znak. Barokní kazatelské, disputační i jiné odborné teologické literatuře, vzešlé většinou z řeholních kruhů, dominovala v bohatě komponovaném oslavném výjevu titulní osoba, tedy světec či světice s atributy. Benediktinská literatura bývala opatřena frontispisem s vyobrazením sv. Benedikta z Nursie a sv. Vojtěcha (mnohdy ve společnosti sv. Prokopa), díla vzešlá z dominikánského prostředí často zobrazovala sv. Dominika a sv. Tomáše Akvinského, františkánské spisy prezentovaly sv. Františka z Assisi, řád cisterciáků obvykle uváděl sv. Bernarda z Clairvaux apod. Jiným typem náboženského portrétního frontispisu, který námětově souzníval s devoční grafikou, byl mariánský milostný obraz vznášející se nad poutním místem (klášterem, kostelem).

Rentzův frontispis ke Křesťanskému roku (Praha 1733–1734). Tourneau, Nicolas Louis de: Das christliche Jahr oder Die Episteln und Evangelien (Praha, Jiří Ondřej Laboun–dědici 1733–1734). Díl 1 (1733), alegorický frontispis spojující antické i křesťanské věroučné prvky. Je to jedna z nejbohatších a nejznámějších barokních knižních grafik u nás. Antikvariát Meissner (Praha).

Přechod mezi samostatným portrétem a celostrannou figurální kompozicí představuje dedikační typ frontispisu, např. Daucherova rytina pro právnickou příručku Erstes Buch Fasciculi diversorum jurium Jana Jakuba rytíře Weingartena (Nürnberg 1690). Většinou jde o zpodobení klečícího nebo předkloněného autora, který podává své dílo světské či duchovní osobě, jejíž portrét bývá umístěn ve vysoko zavěšeném medailonu. Panovníky charakterizuje triumfální póza, představitele vyššího kléru zpravidla obklopují národní světci. Jako doplněk slouží insignie světské a církevní moci a vojenské panoplie. Odlišné pojetí dedikačního frontispisu předvádí panovníka jako personifikovanou Ctnost se silně individualizovanými rysy, např. Ferdinand III. a jeho manželka s nápisem „Fortitudine et Gratia“ ve scholastické obhajobě Cursus philosophicus (Antwerpen 1632), kterou napsal Rodericus de Arriaga. Podobně působil adorační obraz (z lat. adorare = vzývat) zařazovaný ponejvíce do cizojazyčné modlitební literatury. Klečící autor tu vyjadřoval úctu a pokoru k Bohu, Panně Marii a ke Kristu. Oba typy frontispisu se zaměřením a vyjadřovacími postupy blížily textové dedikaci a v druhé polovině 18. století spolu s ní z knih postupně mizely. Třetím typem portrétního frontispisu, doplněným bohatou a dynamickou figurální stafáží, byly holdovací obrazy v oficiálních popisech korunovací anebo pohřbů panovníků či jiných význačných osobností 17. až 19. století. Zvláštního připomenutí zasluhuje triumfální průvod Karla VI. zachycený Johannem Andreasem Pfeffelem st. pro dílo německého jezuity Antona Böhmera Triumphus novem seculorum imperii Romano-Germanici (Augsburg 1725). Portrét Marie Terezie se sedícími a klečícími alegorickými postavami je zařazen do známé knihy českého právníka Jana Jindřicha Ramhofského z Ramhofenu Trojí popsání předně slavnýho vjezdu … Mariae Theresiae … do královských Měst pražských (Praha 1743), v německé verzi Drei Beschreibungen erstens des königlichen Einzugs, welchen … Maria Theresia … in dero königliche drey Prager-Städte gehalten (Praha 1743).

Dřevořezový frontispis lidového tisku Duchovní poklad (Praha 1772). Duchovní poklad aneb Katolické modlitby (Praha, František Jeřábek 1772). Anonymní forntispis (dva andílci sypou před klečícího mládence symbolický duchovní poklad). Antikvariát Meissner (Praha).

Naopak frontispis vážící se k obsahu knihy využíval alegorických čili nepřímých zobrazovacích postupů. Literární námět obvykle transponoval do několika významových plánů, jako by šlo o výjev z barokního jeviště. V literatuře historické, politologické, filozofické a memoárové se nejčastěji setkáváme s mytologickými postavami (např. okřídlený Chronos s kosou a přesýpacími hodinami, Pallas Athéna ve zbroji a se štítem v ruce). Asistenční funkce připadly géniům a antickým Múzám (např. Kleio s dějepisnou knihou a rydlem, Melpomene s tragickou maskou a věncem, Thalia s komickou maskou a věncem, Urania s glóbusem a ukazovátkem). Frontispisy děl nábožensky výchovných, modlitebních a teologických preferovaly personifikace křesťanských Ctností: Víra (Fides s kalichem, křížem, případně hořící svící), Naděje (Spes se zrakem obráceným vzůru) a Láska k Bohu či Láska k bližnímu (korunovaná a někdy i okřídlená Caritas s kalichem nebo chlebem). Vedle těchto tří bohoslovných Ctností se zobrazovala též Moudrost (Prudentia s několika tvářemi), Síla (Fortitudo ve zbroji), Spravedlnost (Iustitia s mečem, váhami a oční páskou) a Umírněnost (Temperantia s kružidlem, pravítkem a přesýpacími hodinami). Nechyběly ovšem ani významové paralely čili Neřesti. Základní kánon počítal se sedmi projevy: Pýchou (padající Superbia s netopýřími křídly), Hněvem (Ira roztrhávající svůj oděv), Závistí (Invidia s netopýřími křídly a drápy), Lakotou (Avaritia s truhlicí či měšcem), Bláznovství (Stultitia v podobě blázna), Marnivostí (Vanitas jako nahá žena se zrcadlem a šperky) a Věrolomností (Infidelitas se zavázanýma očima a modlou). K nim dle potřeby přistupovaly další alegorie (obžerství, opilství). Pomíjivost lidského života připomínala témata smrti (memento mori). Nepominutelným prvkem mnoha alegoricky ztvárněných frontispisů jsou emblémy a nápisové pásky nesoucí příslušné devízy, dále nadčasové rohy hojnosti a girlandy. Bohemikální rytiny zobrazovaly Českého lva, symbol státnosti, nebo mohutné vousaté starce personifikující dle zahraničních paralel Labe a Vltavu. U nás se s alegorií řek poprvé setkáváme na Škrétově a de Groosově obrazu u Althanovy dizertace Imago principum Bohemiae (Praha 1673). V 18. století byl pak tento motiv zpracován Janem Hieblem i pro několik jiných děl.

Frontispis ilustrační (Praha 1686). Zeidler, Šebestián Kristián: Somatotomia anthropologica seu Corporis humani fabrica (Praha, Jan Karel Jeřábek 1686). Frontispis s nejstarším u nás knižním vyobrazením pitvy, konané v prosinci 1685 (rytcem mohl být Daniel Dvořák). Královská kanonie premonstrátů na Strahově – Strahovská knihovna (Praha), sign. CX I 5.

Klasickým dokladem vysoce artistního frontispisu je celostranný obraz ve druhém vydání Tourneauova objemného dvousvazkového díla Das christliche Jahr oder Die Episteln und Evangelien (Praha 1733-1734). Mědirytec Michael Heinrich Rentz se zde s velkým zdarem pokusil spojit antické i křesťanské prvky a vytvořil tak jednu z nejbohatších a nejznámějších barokních knižních grafik u nás. Kontrapunkt mezi křesťanstvím a pohanstvím na straně jedné a Starým a Novým zákonem na straně druhé je promítnut v několika významových plánech do chrámového interiéru, zaplněného členitými drapériemi. Alegorie Víry, stojící u starodávného obětiště situovaného před honosným katolickým oltářem, triumfuje v dynamické póze nad poraženým židovským a pohanským knězem. Ozbrojená ženská postava se světskými insigniemi v rukou (pohanská Pallas Athéna?) přivádí zástupce všech jinověrných světadílů, mezi nimiž jsou Indiáni, Turci a černoši. Přitom symbolickým gestem směřujícím k ukřižovanému Kristovi a k jeho paralele Mojžíšovu hadu dosvědčuje vítězství římsko-katolické církve. To potvrzují také dva starozákonní výjevy na klíčových kartuších (Obětování Izáka a Projití Izraelitů Rudým mořem), dle nichž nikoli Mojžíš a celý Starý zákon, ale Ježíš skrze „rudé moře“ své krve uvede lidstvo do království nebeského. Již v době vydání Křesťanského roku nebylo patrně jisté, zda běžný vnímatel dokáže na obrazu rozpoznat všechny dějové plány. Proto byl do některých exemplářů přivázán list s vysvětlujícím textem (tyto návody, doprovázející námětově komplikované barokní frontispisy, jsou v zahraniční vydavatelské praxi zcela obvyklé).

Ilustrační frontispis Buffonových Naturgeschichte (Opava 1785). Buffon, Georges Louis Leclerc de: Allgemeine Naturgeschichte (Opava, Josef Jiří Trassler 1785). Bd. 2, kolorovaný mědirytový frontispis alegorizující život v biblickém ráji. Královská kanonie premonstrátů na Strahově – Strahovská knihovna (Praha), sign. AH IX 2.

Zlidovělý typ alegorického frontispisu představují naopak úvodní obrazy k modlitebním knihám německého kapucína Martina z Kochemu, které byly vydávány od dvacátých let 18. století nepřetržitě až hluboko do 19. století. Modlitby určené ženám zvané Malé nebeklíče (též Malé zlaté nebeklíče) jsou bez přehnaných uměleckých ambicí symbolizovány klečící ženou (nejspíše královnou), jejíž odznaky moci leží u nohou. Královna má v ruce klíč od nebeské brány a kolem ní v různých pózách krouží andílci. Někteří drží klíče od zamřížovaného očistce, v němž úpí duše zatracených, a jiní zachycují krev pryštící z ran ukřižovaného Krista. Tento typ zlidovělého frontispisu, který se u nás šířil zejména v provedení mědirytce Jana Tobiáše Arnolta, býval v některých vydáních proveden ještě dřevořezem.

Vedle takto pojatých frontispisů se od 18. století setkáváme také s předsunutou ilustrací, jejíž námět nepokrýval obsah díla, nýbrž byl spjat pouze s určitou textovou pasáží. Mohlo jít o vedutu, nebo stylizovanou mapu, jak ukazuje Tannerův Vir apostolicus seu Vita et virtutes R.P. Alberti Chanovsky (Köln/R.-Praha 1660). Nealegorická ilustrace se uplatnila především na frontispisech naukové a didaktické literatury, např. soubor bajek rabína Berachji ben Natronaje ha-Nakdana Mišle šualim. Parabolae vulpium (Praha 1661), Staré paměti kutnohorské Jana Kořínka (Praha 1675), Janditova učebnice Grammatica linguae boëmicae methodo facili (Praha 1732) aj. Některé frontispisy mají také ráz ilustrovaných předtitulů. Obraz je zde rozšířen o textovou složku převzatou z titulní strany (autor díla, název, ba mnohdy i kompletní impresum). Výběr údajů a způsob jejich krácení byl libovolný. Tvůrci frontispisu sedmidílné Buffonovy encyklopedie Allgemeine Naturgeschichte (Opava 1785) kupříkladu vystačili s vrytým textem „Allg. Natg. Büff.“, který očividně připomíná normu pro knihvazače. Kaligraficky vryté údaje se od běžných popisných legend nelišily jen informativním posláním, ale i umístěním. Většinou přicházely ve volném poli uprostřed výjevu, nebo na ležící či zavěšené kartuši, případně v průčelných plochách různých architektonických segmentů, např. Giovanni Battista Manni Věčný pekelný žalář (Praha 1676) nebo Mars Moravicus Tomáše Jana Pešiny z Čechorodu (Praha 1677).


Lit.: BARBERI, F.: Il frontespizio nel libro italiano del Quattrocento e del Cinquecento. Milano 1977; HOFER, Ph.: Baroque book illustration. Cambridge 1951; HORÁK, Fr.: Česká kniha v minulosti a její výzdoba. Praha 1948; RATH, E. von: Zur Entwicklung des Kupferstichtitels. Buch und Schrift 3, 1929, s. 51-56; ROYT, J.: K ikonografii frontispisu Lauritschovy knihy První věk Rodičky Boží Rušánské. In: Ars baculum vitae. Sborník studií z dějin umění a kultury k 70. narozeninám prof. PhDr. Pavla Preisse, DrSc. (ed. V. Vlnas a T. Sekyrka). Praha 1996, s. 236-242; VERVLIET, H. D. L.: Les origines du frontispice architectural. Gutenberg-Jahrbuch 1958, s. 222-231.

Autor hesla: Petr Voit.
Zdroj: Petr Voit, Encyklopedie knihy: starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století, Praha 2006.