Grobiánská literatura

Z Encyklopedie knihy

Grobiánská literatura (dle postavy doktora Grobiana, z něm. grob = hrubý) souhrnné označení renesančních spisů satiricky a ironicky vyzývajících k nápodobě neotesaného a obroublého chování. Na rozdíl od čertovské literatury stály na světských pozicích. Parodovala mimo jiné cechovní předpisy, a to včetně obřadu zvaného depositio cornuti, a byla namířena, např. formou regulí pijanského a šelmovského bratrstva, proti nižším společenským vrstvám.

Vlnu německé grobiánské literatury založilo několik skladeb Thomase Murnera, např. Schelmenzunfft (Frankfurt/M. 1512), a Johanna von Schwarzenberg, např. Der Zudrincker und Prasser-Gesatze Ordenung und Instruction (Oppenheim 1513). Uměleckého vrcholu dostoupily tyto satiry uvedením hlavního aktéra, doktora Grobiana. Poprvé se objevuje v anonymním dolnoněmeckém zpracování Grobian. Dischtucht byn ick genant (Braunschweig 1525). To se dnes označuje jako „Kleine Grobianus“. Nejslavnější verze pochází od Friedricha Dedekinda Grobianus. De morum simplicitate libri duo (Frankfurt/M. 1549). Kvůli odlišení je zvána „Große Grobianus“. Během let Dedekind tuto skladbu prodloužil jako Grobianus. De morum simplicitate libri tres (Leipzig 1552) a přepracoval pod názvem Grobianus et Grobiana. De morum simplicitate libri tres (Frankfurt/M. 1554). Dedekindovy nesmírně populární latinské texty převedl do němčiny Caspar Scheidt pod názvy Grobianus, von groben Sitten und unhöflichen Geberden (Worms 1551) a Grobianus und Grobiana, von unfletigen groben unhöflichen Sitten (Frankfurt/M. 1567). Dedekindovo dílo zdomácnělo i v Čechách, avšak první známý Spis velmi užitečný a potřebný od doktora Grobiana (Litomyšl 1647) se zachoval jen v rukopise (poslední známý tisk pochází z Uherské Skalice 1873). Existují také dvě samostatná česká přepracování Grobiana. Pořídili je Jiřík Tesák Mošovský (Praha počátek 17. století) a Ladislav Bartholomeides (Banská Bystrica 1784). Spolu s ostatními podobně zaměřenými prózami (facetie a švank) se grobiánská literatura stala kmenovou součástí knížek lidového čtení, přetiskovaných až do 19. století.

Týž osud měla i takřečená frantovská literatura, navazující na věhlasné dílo Heinricha Bebela Libri facetiarum (poprvé Venezia ca 1470, italsky 1483) a na latinskou i německou tradici parodických cechovních předpisů. Míří proti konvenční morálce a nepřebernému množství konzervativních mravněvýchovných spisků. Její první projev dokládají Frantovy práva (Nürnberg? 1518), na nichž se autorsky patrně podílel i jejich nakladatel Jan Mantuán Fencl (toto dílo o pijáku Frantovi bylo pak převzato do polské literatury). Z dalších jmenujme Pranostika nová vydaná od mistra doktora Franty, kteráž se i na budoucí léta vztahuje (Olomouc? před 1567?), která se zachovala jen v přetiscích z 18. století. Jak dosvědčují prameny k dějinám moravské cenzury (kopiář biskupa Prusinovského), tato parodie byla tištěna zcela určitě už před rokem 1567.

Parodický charakter má také neúplně zachovaná próza dříve nazývaná „List satirický o chvále neštěstí a nouze“ a dnes pojmenovávaná jako „Vůle a poručení pána z Vomiziny“ (Praha? po polovině 16. století). Morálku naruby líčí též čtyřlistový novinový leták K víře nepodobná a nad přirození divná novina o nějakém velikém obru (Praha? 1587). Otisky této Noviny přibíraly v druhé polovině 18. století i rozprávku „Kšaft a poručenství vepřka Korokota“, jejíž starší verzi neznáme. Původním zněním není doložen ani Mandát aneb Vládnutí žen … potvrzený skrze Havla Chvistoně z Poderapysk (zachováno až z přetisku druhé polovině 18. století). Vedle brožovaných forem se uplatnil také obrazový leták (Bilderbogen). Unikátní jednolistkolorovaným dřevořezem, který ukazuje, jak se stařeny přepalují v mladice, je obvykle nazýván „Pec na baby“. První dvojverší jednolistu zní Patř každý, jak toto velké umění, || že se staré baby v mladice mění (Praha 1594). Tiskařem byl Burian Valda. Jiný jednolist bez impresa počíná textem Patřtež na mne všickni nyní, || hospodáři, také paní (Praha? polovina 16. století). „Skládání o panu Nevím“, jak se dnes tato kritika líné čeledi nazývá, je překladem německé nedatované verze Jörga Schana (Heinricha Göttinga?) Niemandt wie fast jederman an ihm wil Ritter werden, allen Haußherren und Frawen, so stets mit Gesinde umgehen. Tak jako v originále i české vydání je doplněno symptomatickým obrázkem pana „Nevím“ (něm. Niemandt) od Georga Pencze.


Bibl.: GOTZOWSKY, B.: Volksbücher. Prosaromane, Renaissancenovellen, Versdichtungen und Schwänkbücher. Bibliographie der deutschen Drucke. Teil 1 (Drucke des 15. und 16. Jahrhunderts), Teil 2 (Drucke des 17. Jahrhunderts). Baden-Baden 1991-1994; HAYN, H.-GOTENDORF, A. N.: Bibliotheca Germanorum erotica et curiosa. Verzeichnis der gesamten deutschen erotischen Literatur. Bd. 1-9. München 1912-1929 (repr. Hanau 1968 a k tomu WALRAVENS, H.: Register der Personennamen zu Hayn-Gotendorf. Hamburg 1984).

Lit.: HAUFFEN, A.: Caspar Scheidt, der Lehrer Fischarts. Geschichte der grobianischen Literatur in Deutschland. Leipzig 1889; KNEIDL, P.: Česká lidová grafika v ilustracích novin, letáků a písniček. Praha 1983; KOLÁR, J.: Česká zábavná próza 16. století a tzv. knížky lidového čtení. Rozpravy ČSAV, ř. spol. věd, seš. 11, roč. 70. Praha 1960; KOLÁR, J. (ed.): Frantova práva a jiné kratochvíle. Praha 1977; KOLÁR, J. (ed.): Frantové a grobiáni. Z mravokárných satir 16. věku v Čechách. Praha 1959; VOIT, P.: Moravské prameny z let 1567-1568 k dějinám bibliografie, cenzury, knihtisku a literární historie. Příspěvky ke Knihopisu 5. Praha 1986; ZÍBRT, Č.: Frantova práva. Text prvotisku norimberského z r. 1518. Praha 1904; ZÍBRT, Č.: Markolt a Nevím v literatuře staročeské. Praha 1909.

Autor hesla: Petr Voit.
Zdroj: Petr Voit, Encyklopedie knihy: starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století, Praha 2006.