Hodinky

Z Encyklopedie knihy

Kerverovy Hodinky (Paris 1507). Horae beatae Mariae Virginis ad usum Romanum (Paris, Thielman Kerver st. 4. V. 1507). Fol. a8b sv. Jan Evangelista v kotli s vroucím olejem (kovoryt). Královská kanonie premonstrátů na Strahově – Strahovská knihovna (Praha), sign. AI V 49.

Hodinky (angl. book of hours, livre d’heures, něm. Stundenbuch) soubor výňatků z latinských náboženských textů určený laikům ke každodenní recitaci (obdobně tvořený soubor pro klérus nazýváme breviář). Kniha, určená především vzdělaným a majetným šlechticům a patricijům, byla používána mimo oficiální náboženské úkony. Hodinky se v minulosti nazývaly Officium beatae Mariae Virginis nebo Cursus (event. Coronae) B. M. V. Francouzský termín pro tato officia (livres d’heures) získal v novodobém dějepisu umění nadnárodní platnost. Hodinky přepracované pro širší lidové vrstvy se nazývaly hortus animae.

Psané a iluminované hodinky se šířily již od 12. století a centrem jejich výroby byla franko-vlámská oblast, zejména Paříž a Lyon. Od roku 1486, kdy byl tento typ modliteb poprvé rozmnožen knihtiskem pařížskou dílnou Jeana Dupré, se hodinky spolu s donáty staly suverénně nejvydávanějším prvotiskem. Vydavatelský a čtenářský zájem nepolevil ani během 16. století. O popularitě svědčí na 1.600 různých vydání připravených především francouzskými tiskaři a nakladateli (Simon de Colines, Thielman Kerver st., Philippe Pigouchet, Geoffroy Tory, Antoine Vérard ml. i st., Simon Vostre, Guillaume Godart, Germain Hardouyn a Gilles Hardouyn).

Těžiště mariánských modliteb spočívalo ve výtvarném doprovodu, v nákladné knižní vazbě a v dodatečném kolorování. Typologicko-typografická úprava vycházela z tradice rukopisných breviářů. Namísto papíru se mnohdy používal pergamen, rozměrné pasáže byly tištěny červenou barvou, stránky lemovaly výpravné rámce s biblickými miniaturami. Klíčová role připadla celostranným dřevořezům anebo kovorytům s obrazy světců. Podstatným rysem výzdoby je značná námětová laicizace, projevující se od dob Philippa Pigoucheta mimo jiné cyklickou ilustrací Tance smrti.

Knihtisk v Čechách a na Moravě, alespoň pokud je dnes známo, žádné hodinky tohoto výtvarného typu nevyprodukoval. Žánr samotný byl od 17. a zvláště pak v 18. století zpracováván formou modlitebních knih, avšak jen s obvyklým dekorem a nejnutnějším dřevořezem Ukřižování (Zvěstování P. Marii). Přesvědčí nás o tom např. Ján Nadási Diurnum divini amoris (Roma 1660 a Praha 1668), Jan Ignác Dlouhoveský z Dlouhé Vsi Hodinky k sv. Kříži (Praha 1689) a Věnec nezvadlý z listí bobkového … to jest Uctění … Marie Panny. Kurs aneb Hodinky (Praha 1675), anonymní Sacrificium divinae laudis, to jest Oběť božské chvály (Praha 1770) anebo František Polášek Pravé poznání Boha aneb Troje hodinky o dokonalostech božských (Olomouc 18.-19. století) aj.



Bibl.: BOHATTA, H.: Bibliographie der Livres d’heures (Horae B.M.V.), Officia, Hortuli Animae, Coronae B.M.V., Rosaria und Cursus B.M.V. des XV. und XVI. Jahrhunderts. Wien 1924; LACOMBE, P.: Livres d’heures imprimés au XVe et au XVIe siècle. Paris 1907 (repr. 1963).

Lit.: BOHATTA, H.: Liturgische Drucke und liturgische Drucker. Wien (b. r.); KAŠPAROVÁ, J.: Vzácné tištěné hodinky pařížské provenience dochované ve fondu SK ČSR. Umění 36, 1988, s. 127-177; LANCKOROŃSKA, M.: Die christlich-humanistische Symbolsprache und deren Bedeutung in zwei Gebetbüchern des frühen 16. Jahrhunderts. Gebetbuch Kaiser Maximilians I. und Breviarium Grimani. Baden-Baden-Strasbourg 1958; MALINA, B.: Dějiny římského breviáře. Sv. 1-2. Praha 1939.

Autor hesla: Petr Voit.
Zdroj: Petr Voit, Encyklopedie knihy: starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století, Praha 2006.