Hrací karty

Z Encyklopedie knihy

Hrací karty (angl. playing cards, fr. cartes à jouer, něm. Spielkarten) pravděpodobně nejstarší výrobky z papíru a jedno z prvních zboží šířených masově deskotiskem. Vznikly ve východní Asii asi počátkem 12. století. Přes Persii (Írán) se rozšířily na západoasijská teritoria a odtud během křižáckých výprav do Evropy. Itálie a Francie poznaly ručně malované karty z dovozu zřejmě už na přelomu 13. a 14. století, nejpozději však 1375. Záhy je tento kulturní fenomén importován i do zemí severně od Alp (již 1391 karty zakázány např. v Augsburku).

Hrací karty (Praha 1664). Německý typ zvaný Stukeley zhotovil staroměstský kartář Hans Schneck. Dva nerozřezané archy neznámého původu (pravděpodobně makulatura vyjmutá z vazby). Na prvním archu nekolorované karty před rozřezáním. Na druhém archu otištěn štoček s obálkou (na ní je výrobcova adresa se dvěma staroměstskými znaky). Národní knihovna ČR (Praha), sign. Tres Sz 49.
Hrací karty (Praha 1664). Německý typ zvaný Stukeley zhotovil staroměstský kartář Hans Schneck. Dva nerozřezané archy neznámého původu (pravděpodobně makulatura vyjmutá z vazby). Na prvním archu nekolorované karty před rozřezáním. Na druhém archu otištěn štoček s obálkou (na ní je výrobcova adresa se dvěma staroměstskými znaky). Národní knihovna ČR (Praha), sign. Tres Sz 49.

Dle kanonizovaných obrazových schémat (emblémů neboli barev) na líci listů (aversu) rozeznáváme italský, španělský, německý a francouzský typ hracích karet. Čtyřmi základními emblémy italského typu jsou baštony (hole), meče (špády), poháry (kopy) a denáry (mince). Španělský typ má namísto zkřížených baštonů (holí) krátký sukovitý kyj a střed denárů (mincí) je tvořen obrázkem „slunéčka“. Německý typ, zdomácnělý též v Čechách, je odlišný. Baštonům odpovídají žaludy, mečům listy (čili zelené), pohárům srdce (červené) a denárům kulovitý knoflík z obleků. Tyto čtyři symboly pronikly pak i do kolkové výzdoby raně renesanční knižní vazby. Během 16. a 17. století se silně rozšířil i u nás německý podtyp „Stukeley“, charakteristický jednak vyobrazením jednorožce se stuhou (případně lva) na žaludské dvojce a jednak erbem se zkříženými kladivy u dvojky srdcové (doklad dávného původu v hornickém prostředí). Francouzský typ je založen na variaci geometrických tvarů (kříže, piky, srdce a kára). Emblémy mohou být na listu umístěny jen z horní strany (karty jednohlavé), anebo nahoře i dole zrcadlově obráceně (dvouhlavé). Rub karet (revers) zůstal až do konce 15. století většinou bílý a jen výjimečně byl již ve 30. letech polepován jednobarevně natíraným papírem. Později se z estetických důvodů i kvůli zašpinění, zaměňování a značení potiskoval drobným geometrickým ornamentem, anebo polepoval. Od konce 16. století tak sloužil papír škrobový, v závěru 18. století přichází papír katunový („bodový“ vzor nastupuje na přelomu 18. a 19. století, „turecký“ s tečkami v kolečkách po 1870, „vídeňský blesk“ s lomeným čárovým vzorem ca 1880, dnes klasické diagonální kárování se užívá od konce 19. století).

Výrobu karet technikou deskotisku lze ve střední Evropě předpokládat již počátkem 15. století. Původcem štočků byl dřevořezáč (dřevěné tiskové formy prokazatelně vlastnil již Florenťan Antonio di Francesco 1430). Kartář (lat. cartifex, něm. Kartenmacher) otiskoval konturové dřevořezy na archy kartónu, slepeného až ze šesti papírových vrstev. Vedle dřevořezu již v 15. století sloužil také kovoryt a mědiryt (např. hornorýnský Meister der Spielkarten čili Mistr Hracích karet činný ca 1430-1450, dolnorýnský Mistr ES ca 1440-1468). Následné kolorování líce kartónu, které zlepšovalo funkčnost karet a zvyšovalo jejich prodejnost, obstarával specialista (něm. Kartenmaler), či briefmaler. Barvy se nanášely buď rukou volně, anebo pomocí šablony. Teprve po této úpravě byly archy rozřezány a jednotlivé karty řazeny do sérií. Nerozřezané zásoby kolorovaných i nekolorovaných archů končily často jako makulatura knižních vazeb, v nichž se při restaurování čas od času mohou objevit dodnes. Výroba karet byla závislá jak na vývoji technologie knihtisku a papírenství, tak na poptávce, která rostla zpravidla v období výročních trhů. Poněvadž šlo o poměrně lukrativní živnost, státní aparáty všech zemí zatěžovaly cizí import vysokými dovozními cly (u nás od 1664). Na druhé straně však na výrobce už počátkem 18. století nepříjemně dolehlo až padesátiprocentní zdanění v podobě karetního kolku (nejsou-li karty datovány jinak, letopočet uvedený na kolkovém razítku se považuje také za datum výroby). Do manuálně provozovaného řemesla vstoupila průmyslová revoluce až během druhé poloviny 19. století (strojově hlazené kartóny, knihařská řezačka, barevná litografie).

Dle společenské objednávky se vyráběly luxusní, výtvarně bohaté karty i karty levné. Obrazová složka zůstávala omezena jen na bohaté variace základních emblémů (italský typ), anebo přesáhla až k mistrovské miniatuře (zejména německý typ). Zdrobnělé výjevy odrážely náboženskou atmosféru, politické události i život ve městech a šlechtických sídlech a dokonce vycházely vstříc didaktickým potřebám při výchově dětí. Ručně malované i deskotiskové kolorované karty hojně těžily z raně renesanční knižní ilustrace (namísto emblémů jsou přebírány erby a znaky, zvířata a hon apod.). Naopak málo známou skutečností je, že se štočky karet čas od času otiskovaly jako textové ilustrace i do knížek lidového čtení (Hellmut Rosenfeld 1980). Z finančních důvodů usilovali o příležitostné objednávky kartářů i známí výtvarníci, např. Virgil Solis st. (zvířecí motivy užité v Norimberku ca 1540), Martin Engelbrecht (vojenské motivy, Genève 1744), Daniel Mikołaj Chodowiecki (ilustrace z almanachů, Norimberk po 1784), Mikoláš Aleš (motivy z českých dějin, Praha 1893). Jedna z prvních monografií o hracích kartách vyšla z pera Johanna Gottloba Immanuela Breitkopfa pod názvem Versuch den Ursprung der Spielkarten zu erforschen (Leipzig 1801).

Čechách se hrací karty vyráběly jistě již v 15. století, avšak archivními prameny je vlastní výroba doložena teprve roku 1517 (Zikmund Winter pro období 1526-1620 uvádí 6 samostatných výrobců v Praze). Nejstarší karty zachované na našem území pocházejí z roku 1547 a jsou uloženy v opavském Slezském muzeu. Patří k německému typu „Stukeley“ snad slezské provenience, jsou deskotiskové a mají podobu pěti nerozřezaných archů. O nejstarších kartách datovaných 1557 z Prahy se zmiňuje Ivan Honl (dnes nezvěstné). Z konce 16. století je doložena produkce krumlovské dílny kartáře Georga Forstera, jehož bratr Hans Forster působil v téže profesi ve Vídni a v Německu (zemř. 1584). Za největšího výrobce na teritoriu habsburské monarchie se pokládá maďarský rodák Ferdinand Piatnik (1819-1885), jehož vídeňská firma, založená 1843 a existující ostatně dodnes, expandovala díky časné technické inovaci do Prahy, Bratislavy, Budapešti a Krakova. Piatnikovými konkurenty usedlými v Praze byli Václav Severa (1802-1875) a Jan Ritter (nar. 1842).


Lit.: BENHAM, W. G.: Playing cards. History of the pack and explanations of its many secrets. London 1931 (repr. ca 1950); BONACKER, W.: Kartenmacher aller Länder und Zeiten. Stuttgart 1966; BRAUN, F.: Spielkarten und Kartenspiel. Hannover 1966; FIELD, A.: Transformation playing cards. Stamford 1987; GEISBERG, M.: Geschichte der deutschen Graphik vor Dürer. Berlin 1939; GEISBERG, M.: Der Meister E. S. Leipzig 1924 (Meister der Graphik, Bd. 15); HARGRAVE, C. P.: A history of playing cards and a bibliography of cards and gaming. New York 1930 (repr. 1966); HOFFMANN, D.: Die Welt der Spielkarte. Leipzig-Stuttgart 1972; HONL, I.: Z minulosti karetní hry v Čechách. Praha 1947; CHATTO, W. A.: Facts and speculations on the origin and history of playing cards. London 1848; KNEIDL, P.: Česká lidová grafika v ilustracích novin, letáků a písniček. Praha 1983; LEHMANN-HAUPT, H.: Gutenberg und der Meister der Spielkarten. In: Gutenberg-Jahrbuch 1962, s. 360-379; MANN, S.: Collecting playing cards. Worcester-London 1966; MARTINČÍK, R.: Vývoj výroby hracích karet. Typografia 32, 1925, s. 104-106; MORLEY, H. T.: Old and curious playing cards. Their history and types from many countries and periods. London 1931 (repr. 1989); RADAU, S.-HIMMELHEBER, G.: Spielkarten. München-Berlin 1991; ROSENFELD, H.: Das Alter der Spielkarten in Europa und im Orient. Archiv für Geschichte des Buchwesens 2, 1960, s. 778-786; ROSENFELD, H.: Ein Meistergesang als illustriertes Volksbuch mit Kartenspielabbildungen (1520). Gutenberg-Jahrbuch 1980, s. 97-104; ROSENFELD, H.: Münchner Spielkarten um 1500. Ein Beitrag zur Datierung der Spielkarten des 15. und 16. Jahrhunderts. Aus Anlaß der 400-Jahr-Feier der Bayerischen Staatsbibliothek und der 800-Jahr-Feier der Stadt München. München (1958); ROSENFELD, H.-KOHLMANN, E. (edd.): Deutsche Spielkarten aus fünf Jahrhunderten. (Frankfurt/M.) 1964; ROSENFELD, H.-KOHLMANN, E. (edd.): Die schönsten deutschen Spielkarten. Leipzig 1964; SCHREIBER, W. L.: Die ältesten Spielkarten. Straßburg 1937; SVÁTEK, Fr.-ŠŤÁHLAVSKÝ, Zd.: Hrací karty v Praze (katalog výstavy Muzea hl. m. Prahy). Praha 1989; TILLEY, R.: A history of playing cards. New York 1973; VOLF, J.: Konfiskované karty s výjevy bitvy u Aspern 1810. Památky archeologické 33, 1923, s. 168-170; VOLF, J.: Malíř karet Josef Schober v Plzni na konci 18. století. Plzeňsko 4, 1922, s. 74; WINTER, Z.: Řemeslnictvo a živnosti XVI. věku v Čechách. Praha 1909; WOLF, H.-J.: Geschichte der Druckverfahren. Historische Grundlagen, Portraits, Technologie. Elchingen 1992.

Autor hesla: Petr Voit.
Zdroj: Petr Voit, Encyklopedie knihy: starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století, Praha 2006.