Ilustrace (15. stol.)

Z Encyklopedie knihy

Jeden z nejstarších knižních dřevořezů (Bamberg? ca 1463). Jan ze Žatce: Ackermann von Böhmen (Bamberg?, Albrecht Pfister ca 1463). Dřevořezová ilustrace u 9. kapitoly (nahoře Oráč proklíná trůnící Smrt za skon své milované ženy, dole řeholníci vyhlížejí svatební průvod). Repro: Schramm 1922.

Ilustrace (15. stol.) vstup ilustrace do tištěné knihy 15. století byl logickým důsledkem vnějškové návaznosti prvotisků na středověké iluminované kodexy, stereotypní cykly blokových knih a deskovou malbu. Ze všech grafických technik povědomých před rokem 1500 vyhovoval pro ilustraci nejlépe dřevořez, jehož pořízení i reprodukce tiskem z výšky prodražovaly knižní výrobu méně nežli náročnější mědiryt. Nejstarší ilustrační štočky mají výlučně lineární charakter a ať vznikly kdekoli, nevykazují ještě žádné stylové rozdíly. Jejich naivně expresivní obrysová kresba, poskytující prostor pro dodatečné kolorování, vhodně korespondovala s duktem tiskového písma a byla uzavřena jednoduchým či zdvojeným rámem. Na rozdíl od technologicky jednodušších deskotisků nastal však problém se zapojením ilustračních štočků do sazby. Poněvadž síla dřevěných špalíků zprvu neodpovídala písmové výšce, nejstarší sazeči nedokázali ještě sestavit kompaktní tiskovou formu, a sazbu a dřevořezy otiskovali dvoufázově.

Prvním tiskařem, který zkoumal možnosti spojení obrazu a textu, byl Albrecht Pfister. Za nejstarší ilustrovaný prvotisk se pokládá soubor bajek německého dominikána Ulricha Bonera Der Edelstein (Bamberg 1461). Pfister otiskl nejprve sazbu a poté do vynechaných míst včlenil na svou dobu neuvěřitelně rozsáhlý cyklus 203 konturových obrázků lidských ctností a neřestí. Dřevořezové špalíky měly ovšem rozdílnou výšku, takže některé archy, na nichž se sešly dva nestejně vysoké štočky, otiskoval včetně sazby natřikrát. Dalším ilustrovaným dílem Pfisterovy tiskárny byla Biblia pauperum, tištěná paralelně v edici německé i latinské (Bamberg? ca 1462). Obě vydání obsahovala po 136 dřevořezech, mladší latinská Biblia pauperum (Bamberg? ca 1463) je doplněna dokonce 176 dřevořezy. Snad taktéž Pfisterova dílna vytiskla německý traktát z předhusitských Čech o sporu mezi Oráčem a Smrtí Ackermann von Böhmen (Bamberg? ca 1463), jehož autorem byl Jan ze Žatce (též Jan ze Šitboře čili Jan z Teplé). Skladbu oživovalo 5 celostranných dřevořezů, tematicky závislých na starších rukopisných verzích.

Německa se zájem o ilustrovanou knihu přesunul do italských dílen. Nejstarší publikace, totiž Johannes de Turrecremata Meditationes seu Contemplationes devotissimae (Roma 1467), vyšla z dílny Ulricha Hana. V Itálii byla také poprvé ilustrována úplná bible. Stalo se to 1471 patrně v benátské dílně jinak bezvýznamného Němce Adama von Ammergau (činný 1471-1472). Nesmělost celého podniku dokládá pouhých šest malých dřevořezů, zaplňujících nepotištěná místa dvou stran jen některých exemplářů. Prvním ilustrovaným dílem tištěným ve Francii byl překlad časem prověřeného textu Speculum humanae salvationis čili Le mirouer de la redemptionis (Lyon 1478), který zpřístupnila tiskárna Martina Hussa. Počínaje 70. léty sílily snahy o oproštění tištěné knihy od zásahů iluminátorů. Dosavadní plošnou lineární techniku doplnily šrafury. Modelování světla a stínu systémem vrývaných čar se stalo vlastní Albrechtu Dürerovi, který povznesl reprodukční charakter soudobé grafiky na uměleckou úroveň. Jeden z prvních tiskařů, který dbal na zvýšený grafický účin ilustrace, byl augsburský Günther Zainer. Z jeho dílny vyšly v letech 1468-1478 ještě před Dürerovým vystoupením takřka tři desítky ilustrovaných titulů. Za všechny jmenujme alespoň velmi jemně šrafované a ještě gotizující dřevořezy v dvousloupcově sázeném německém překladu Voraginova díla Legenda aurea (Augsburg 1471-1472) či naopak kresebně tvrdší a narativnější doprovod latinsko-německé verze knihy Speculum humanae salvationis čili Spiegel der menschlichen Behaltniss (Augsburg 1473). Jak ukazuje Voraginův pasionál, jehož ilustrace dnes dochovaných exemplářů „plavou“ pokaždé jinak, Zainer na prázdné archy reprodukoval nejprve dřevořezy a sazbu pracně dotiskoval až poté.Nový ilustrační styl se ohlásil v ulmské dílně Zainerova bratra Johanna st. Pokrok je nejlépe dokumentován latinsko-německou verzí Aesopova díla Vita et fabulae (Ulm ca 1476-1477). Převážná část ilustrací Ulmského Ezopa nekomentuje děj otrocky. Snad poprvé ve výtvarných dějinách knihy je právě v ulmských bajkách patrná snaha charakterizovat hlavní postavu výtvarnou zkratkou. Na rub prvního listu byl otištěn štoček s malým, leč robustním starcem, jehož hrb a znetvořený obličej kontrastuje s párem bystrých očí. Okolo lehce karikovaného Ezopa jakoby ve vzduchoprázdnu plují zkratkovitě naznačené motivy jednotlivých bajek. Jakkoli provedení dalších ilustrací není prosto ohlasů francouzských rukopisných hodinek, takřečený Mistr ulmského Boccaccia vedle zjevné snahy o zachycení gest a mimiky jednotlivých zvířecích aktérů přinesl ještě jeden novátorský prostředek: většinu kompozic neuzavřel jednoduchými rámy, nýbrž horní partie rozvinul do volného prostoru. Ulmské vydání bajek založilo v Evropě i u nás výtvarný topos Ezopovy podoby. Tento topos, přebíraný mladšími umělci až do 19. století, byl postupem času obohacován alegoricky ztvárněnou asisteční postavou Pravdy-Lži, postavou Morálky a antickými múzami, jak vidíme kupř. na frontispisu literární adaptace Daniela Wilhelma Trillera Neue Aesopische Fabeln (Hamburg 1740). U nás se obraz ulmského Ezopa poprvé prosadil na titulní stranu takzvaného Prostějovského sborníku, vydaného Kašparem Aorgem jako Ezopa mudrce život s fabulemi anebo s básněmi jeho (Prostějov 1556-1557). Sedmdesátá léta jsou také obdobím prvních zkušeností s ilustracemi vzniklými tiskem z hloubky. Několik desetiletí známou techniku mědirytu však nebylo možno včlenit do procesu knihtisku tak jako dřevořez, a proto se nejstarší ilustrace, tištěné separátně na jinak konstruovaném lisu, do knih jednoduše vlepovaly. Tato praxe je ponejprv doložena v dílně Williama Caxtona u dedikačního frontispisu rytířského románu Raoula Lefèvra Le recueil des histoires de Troyes (Brugge? ca 1473), ovšem za předpokladu, že dedikační obraz, který je zachován jen v jediném exempláři, do knihy zařadil už samotný Caxton. Rytiny takřečeného Mistra Boccacciových ilustrací vlepoval k textu také Colard Mansion, např. Boccacciovo dílo De casibus virorum illustrium (Brugge 1476). Ve Florencii činný Niccolò di Lorenzo některé ilustrace také ještě vlepoval, ale přitom již zvládl dodatečně umístit otisk měděné desky na volnou plochu separátně natištěné sazby. Dokládají to dvě publikace, a to Antonio (Bettini) da Siena Monte santo di Dio (Firenze 1477) se třemi obrazy a Dante Alighieri La Commedia (Firenze 1481) s dvaceti obrazy. Všechny ilustrace, inspirované dílem Botticelliho, zhotovil tiskařův kolega, florentský mědirytec Baccio Baldini (ca 1436-1487). V Německu 15. století se knižní mědiryt vyskytoval sporadicky. Do tištěné knihy ho uvedlo společenství tvořené tiskařem Georgem Reyserem (činný 1479-1503), nakladatelem Stephanem Doldem (zemř. 1479) a korektorem Johannem Beckenhubem (ca 1440-po 1491). Jejich prvotinou a zároveň nejstarším dílem, které má k textu přitištěn malý mědirytový erb, je Breviarium Herbipolense (Würzburg 1479). Ještě méně s mědirytem pracovali Francouzi, u nichž se poprvé objevil jako ilustrace francouzské verze Breydenbachova cestopisu Peregrinatio in Terram sanctam (Lyon 1488). Dílo vytiskli Michel Topié a Jacques Heremberck (společně činní 1488-1490). Nizozemská kniha se s mědirytem sžila zásluhou kreslíře, malíře a grafika Lukase Huygensze van Leydena. V Čechách nejstarší knižní mědiryty pořizovali až zahraniční umělci žijící přechodně na rudolfínském dvoře v Praze (Erasmus Hornick se zde usadil 1581/82, Virgil Solis ml. od 1587, Wolfgang Meyerpeck ml. od 1593, Egidius Sadeler ml. od 1597, Gabriel Krammer od 1600, Dominicus Custos de Coster od 1607).
Mistr Grüningerova Terentia (Strasbourg 1499). Sibylla, Bartholomaeus: Speculum peregrinarum quaestionum (Strasbourg, Johann Grüninger 1499). Titulní strana s dřevořezem, jehož tvůrce je nazýván Mistr Grüningerova Terentia: nahoře scéna ze Starého zákona (prvotní hřích), dole paralela z Nového zákona (Vzkříšení). Královská kanonie premonstrátů na Strahově – Strahovská knihovna (Praha), sign. DM VI 4.

Zatímco pořizovací hodnota i pracnější reprodukce mědirytu ještě dlouho bránily masovějšímu vstupu této techniky do tiskáren, během 80. let 15. století došlo k definitivnímu zjednodušení dosud složitě praktikovaného soutisku dřevořezových štočků a sazby. V tiskárnách zdomácněla kompaktní tisková forma, která obsahovala jak textovou sazbu, tak ilustrační štočky a která se v knihtiskařském lisu otiskovala jednoduše na jeden ráz. Sjednocení však předpokládalo přizpůsobit výšku ilustračních špalíků výšce písma a zvládnout manipulaci s nižšími čili netisknoucími písmovými výplňky, které utěsňovaly prázdná místa formy. Osmdesátá léta jsou tak pro rozprostranění této technologie klíčová: Španělsko za první ilustrovanou knihu Werner Rolewinck Fasciculus temporum (Sevilla 1480) vděčí tiskařům Alfonsovi del Puerto a Bartolomé Segurovi, v Anglii užil dřevořezy poprvé William Caxton do anonymní encyklopedie Mirror of the world (Westminster ca 1481), v Rakousku takzvaný Tiskař Vokabuláře připravil dvojí vydání krátkého dílka Legende und Leben des heiligen Rochus (Wien 1482), jehož titulní stranu zdobí dřevořez sv. Rocha uzdravujícího tři nemocné. Ve Švédsku se o první ilustrovanou knihu, totiž oblíbený Dialogus creaturarum moralisatus (Stockholm 1483), zasadil tiskař Johann Snell. V Čechách dřevořezové ilustrace poprvé užil Tiskař Pražské bible do dnes fragmentárně zachovaného českého překladu Ezopových Bajek (Praha? 1488?). Na Moravě je nejstarší knihou s dřevořezovými obrazy Chronica Hungarorum Johanna Thurócze (Brno 1488), tištěná Konradem Stahelem. V Portugalsku tiskař Eliezer Toledano použil pro borduru nejstaršího datovaného tisku Hiddushe ha-tora (Lisboa 1489), jehož autorem je Moses ben Nahman, dřevořez bílé linie a v Nizozemí přichází jako nejstarší ilustrovaná kniha středověký epos Oliviera de La Marche Le chevalier délibéré (Gouda 1489?), snad vydaný Tiskárnou bratrů společného života. Polské dílny se výrobou ilustrovaných knih počaly zabývat o málo později. Pravděpodobně nejstarším titulem je Osmoglasnik neboli Octoechos-Oktoich (Kraków 1491), který s použitím jednoho dřevořezu Ukřižování pořídil Sebald Feiel (Szwajpolt Fiol).

Za další pozitivní moment ve vývoji ilustrace 15. století lze považovat od 90. let prohlubující se spolupráci mezi kreslířem, řezáčem a tiskařem. Tyto profese zpočátku vykonávala jedna osoba, např. Erhard Reeuwich nakreslil i vytiskl první ilustrovaný cestopis o Svaté zemi Bernharda von Breydenbach Peregrinatio in Terram sanctam (Mainz 1486). Kolektivní charakter knižní výroby však na programový základ postavila teprve norimberská tiskárna Antona Kobergera st., jejímž stálým partnerem se stal ateliér Michaela Wolgemuta a Wilhelma Pleydenwurffa. I když spoluprací tiskaře a výtvarných umělců nevznikla ještě díla, která by prezentovala jednotný ilustrační styl, jisté změny ve funkci ilustrace přece jen zaznamenáváme. Stačí jmenovat latinskou verzi Liber chronicarum lékaře Hartmanna Schedela (Nürnberg 1493). Tato Světová kronika je v Kobergerově vydání doplněna 645 štočky otištěnými na 1.809 místech textu. Podlouhlé veduty zobrazují města víceméně realisticky (např. první známý tištěný pohled na Prahu), ale některé jsou k rozsáhlému textu přiřazovány opakovaně (např. vyobrazení Říma zasazené též k pasáži o Jeruzalému). Cyklus 72 portrétů ilustroval ad hoc 569 světců, papežů, císařů a králů. Věrohodnost ilustrace tak ustoupila do pozadí před zjevnou Kobergerovou snahou doprovodit objemný text obrazovým aparátem za každou cenu. Většina tiskáren tuto praxi udržovala běžně, neboť pořídit ke každé nově připravované publikaci jiný výtvarný doprovod bylo finančně i časově náročné. Kupříkladu Johann Grüninger použil ve své štrasburské tiskárně během padesáti let na více než 700 místech různých knih jen asi 85 poměrně bezpříznakových dřevořezů, jež ozvláštňoval maximálně jen dodatečnou úpravou nápisových pásek. Obdobně nakládal Heinrich Quentellakcipies čili dřevořezem typu „magister cum discipulis“, když ho v letech 1490-1495 otiskl asi osmdesátkrát. Neorganickým opakováním omezeného počtu námětově vyhraněných štočků je příznačná též Hájkova Kronika česká (Praha 1541).Tvůrčí postupy usilující o grafickou syntézu obrazu, sazby a iniciál bezesporu vrcholí v 15. století u Alda Manuzia st., jehož tisk Hypnerotomachia Poliphili (Venezia 1499) je zároveň dokladem kongeniální spolupráce tiskaře a výtvarníka. Tento latinský traktát dominikána Francesca Colonny, v němž se na pozadí alegorického snu prezentují estetické postupy rané renesance, obsahuje 171 kresebně čistých a mnohdy na apertuře umístěných dvoudílných dřevořezů (figurální výjevy před antickými oltáři nebo ve volné krajině, triumfální vozy, zvířata). Lineární kresba takřečeného Mistra Colonnova Poliphila až překvapivě snadno odkazuje na Botticelliho perokresebný doprovod Dantovy Božské komedie, který pro Lorenzovo vydání La Commedia (Firenze 1481) mědirytem reprodukoval už vzpomenutý Baccio Baldini. Vzdušnost alegorických dřevořezů Hypnerotomachie velmi dobře koresponduje s jednoduchou konstrukcí Griffonovy antikvy. Grafická syntéza všech typografických prvků je umocněna nikoli nahodile vybranými, ale jednotně řešenými verzálami. Také ony odpovídají textovému písmu, jehož stránkové zrcadlo vhodně odlehčuje ztrácející se sazba. Hypnerotomachie symbolicky uzavírá nejstarší etapu vývoje výtvarné konstrukce knihy. Její kouzlo bylo dodnes předstiženo jen zřídka.
Tektura sazby ilustrovaného Pasionálu (Praha 1495). Jacobus de Voragine: Legenda aurea, boh. Pasionál ilustr. (Praha, Tiskař Pražské bible? 1495). Fol. l4a s počátkem vypravování o sv. Saturinovi (v sazbě pravého sloupce vypadly tři řádky, které byly v tomto exempláři doplněny na tektuře, zatímco ve zbytku nákladu se chyba definitivně odstranila přesazbou této a následující strany). Knihovna Národního muzea (Praha), sign. Maltézská knihovna 2005 (snímek laskavě zapůjčil digitální fotoarchiv pražské Nadace pro dějiny kultury ve střední Evropě).

Do původem českých prvotisků se ilustrace prosazovala poměrně obtížně. Zahraničně školení tiskaři technické postupy černého řemesla zvládli sice brzy, avšak nespoléhali na invenci domácích řezáčů a raději u nich objednávali jen zjednodušené nápodoby německých předloh. Je docela možné, že těmito řezáči byli až do počátku 16. století výrobci hracích karet či dokonce pekařských forem, neboť umělecká profese tohoto druhu u nás příliš velkou tradici neměla. Nebyl tedy vytvořen specifický národní ilustrační styl a ani se nenavázalo na vynikající knižní malbu z domácích rukopisů počátku 15. století. Nejstarší dnes známá, ač pouze dvoulistem zachovaná ilustrovaná publikace je připsána Tiskaři Pražské bible. Jsou to Ezopovy Bajky (Praha? 1488?) se dvěma lineárně řezanými obrázky, které vznikly jako dost neumělé nápodoby časově nepříliš vzdálené jazykově německé verze tiskaře Antona Sorga (Augsburg ca 1480). Zhruba paralelně s Tiskařem Pražské bible připravil Konrad Stahel nejstarší ilustrovaný prvotisk moravský. Výpravný aparát Thuróczova díla Chronica Hungarorum (Brno 1488) tvoří trůnící uherští králové. Portréty mají kresebně blízko k Mistrům tvořícím pro ulmskou dílnu Johanna Zainera st. Předpokládá se, že v Německu byla provedena taktéž řezba štočků.

Vedle Ulmu a Augsburku se dalším inspiračním zdrojem domácích ilustrovaných prvotisků stala Kobergerova tiskárna v Norimberku. Tiskař Pražské bible z její produkce převzal do minucí na léta 1489, 1491 a 1492 astronomické dřevořezy. Prvním nákladněji ilustrovaným českým prvotiskem byl až dvousloupcový Pasionál Jacoba de Voragine (Praha 1495). Obsahuje 170 figurálních dřevořezů s náznaky šrafování. Vyspělostí předlohy i řezby jednoznačně vyniká celostránkový Poslední soud, otištěný na rubu prvního listu. Textové obrázky jsou trojího tvaru (menší a větší čtverec pro portréty světců a papežů nepřesahující šířku sloupce a obdelník pro biblické a pašijové scény tištěný přes dva sloupce). Vznikly velmi volnou adaptací ilustračního aparátu nejméně tří Kobergerových tisků: německé verze Pasionálu (Nürnberg 1488), Fridolinova Schatzbehalteru (Nürnberg 1491) a pověstné Schedelovy Světové kroniky (Nürnberg 1493). Dalším bohatě ilustrovaným titulem dílny Tiskaře Pražské bible je Nový zákon (Praha 1497-1498). Obsahuje 180 opakujících se dřevořezů. Jejich vazby na případné zahraniční předlohy zjištěny dosud nebyly. Víme pouze to, že Apokalypsu doplňují přesné nápodoby rozměrem větších originálů Kobergerovy Bible norimberské (Nürnberg 1483). Ilustrační aparát celé hornoněmecké bible již dříve adaptoval méně zkušenější řezáč pro mladší Bibli kutnohorskou (Kutná Hora 1489), kterou vytiskl Martin z Tišnova.Posledním v Čechách usedlým prvotiskařem, který dle ekonomických možností pracoval s ilustrací, byl Mikuláš Bakalář. V Breydenbachově Traktátu o Zemi svaté (Plzeň 1498) užil v dějinách českého knihtisku poprvé titulní dřevořez, obsahově spjatý s počátečními větami cestopisu. Řezáč obrázku, nikoliv začátečník, se zde patrně inspiroval kresebně jednoduchým štočkem z augsburské dílny Günthera Zainera (1477). Epilog nejstarší fáze moravských ilustrovaných prvotisků vytvořil Konrad Baumgarten, v jedné osobě tiskař a dřevořezáč Wolgemutova stylu. Během olomouckého pobytu 1500-1502 převážně upravoval starší práce zahraničního monogramisty HF (Hans Fries?).




Bibl.: SANDER, M.: Le livre à figures italien depuis 1467 jusqu’ à 1530. Vol. 1-6. Milano 1942.

Lit. zahraniční.: ASSION, P.: Altdeutsche Fachliteratur. Berlin 1973; DODGSON, C.: Catalogue of early German and Flemish woodcuts preserved in the Department of prints and drawings in the British Museum. Vol. 1-2, Index. London 1903-1925; FISCHEL, L.: Bilderfolgen im frühen Buchdruck. Studien zur Inkunabel-Illustration in Ulm und Strasbourg. Konstanz-Stuttgart 1963; HERRLINGER, R.: Geschichte der medizinischen Abbildung. Von der Antike bis um 1600. München 1967; CHOJECKA, E.: Astronomische und astrologische Darstellungen und Deutungen bei kunsthistorischen Betrachtungen alter wissenschaftlicher Illustrationen des 15.-18. Jahrhunderts. Berlin 1967; CHOULANT, L. J.: History and bibliography of anatomic illustration in its relation to anatomic science and the graphic arts. Translated and edited by Mortimer Frank. Chicago 1920 (New York 1955); KRISTELLER, P.: Die Strasbourger Bücherillustration im 15. und im Anfang des 16. Jahrhunderts. Leipzig 1888 (repr. Niewkoop 1966); KUNZE, H.: Geschichte der Buchillustration in Deutschland. Das 15. Jahrhundert. Textband + Bildband. Frankfurt/M.-Leipzig 1975; MARTIN, A.: Le livre illustré en France au XVe siècle. Paris 1931; MEIER, Chr.-RUBERG, U. (edd.): Text und Bild. Aspekte des Zusammenwirkens zweier Künste in Mittelalter und früher Neuzeit. Wiesbaden 1980; RATH, E. von: Die Kupferstichillustration des fünfzehnten Jahrhunderts. Mainz 1929; SCHRAMM, A.: Der Bilderschmuck der Frühdrucke, fortgeführt von der Komission für den Gesamtkatalog der Wiegendrucke. Bd. 1-23. Leipzig 1920-1943 (repr. Stuttgart 1981-1990); SCHREIBER, W. L.: Das erste Zusammenwirken von Bild- und Typendruck. In: Gutenberg Festschrift zur Feier des 25 jaehrigen Bestehens des Gutenbergmuseums in Mainz (hrsg. von A. Ruppel). Mainz 1925, s. 164-166; SCHREIBER, W. L.: Handbuch der Holz- und Metallschnitte des XV. Jahrhunderts. Bd. 1-8. Leipzig 1926-1930; WOLFF, H.: Die Buchornamentik im XV. und XVI. Jahrhundert. Bd. 1-2. Leipzig 1911-1913.

Lit. domácí.: BABLER, O. F.: Rané italské knižní ilustrace. Z historie italské knihy XV. století. Hollar 16, 1940, s. 101-115; BLAŽÍČEK, O. J.: Dřevorytová ilustrace v německé knize XV. věku. Hollar 17, 1941, s. 1-20; BOHATCOVÁ, M.: Knižní dřevořez v Čechách a na Moravě od 70. let 15. století do 1620. Dějiny českého výtvarného umění. Sv. II/1. Od počátků renesance do závěru baroka (věd. red. J. Dvorský). Praha 1989, s. 107-116; BOHATCOVÁ, M.: Počátky ilustrace v české tištěné knize. Umění 34, 1986, s. 111-118; HAMANOVÁ, P.: Francouzská ilustrovaná kniha XV.-XIX. století v Národní a univerzitní knihovně v Praze. Český bibliofil 9, 1937, s. 31-52; MATĚJČEK, A.: Ilustrace v tištěné knize XV. a XVI. věku. Ročenka čs. knihtiskařů 12, 1928, s. 17-65.

Autor hesla: Petr Voit.
Zdroj: Petr Voit, Encyklopedie knihy: starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století, Praha 2006.