Ilustrace (17. stol.)

Z Encyklopedie knihy

Barclayův román Argenis (Nürnberg 1673). Barclay, John: Argenis, figuris aeneis adillustrata (Nürnberg, Wolfgang Moritz Endter ml. – Johann Andreas Endter 1673). Tabulka za pag. 404 (anonymní satirická rytina baziliška). Antikvariát Meissner (Praha).

Ilustrace (17. stol.) už na sklonku minulé epochy byl vývoj knižní kultury poznamenán několika souběžně působícími jevy. Pozdně renesanční, manýristicky přezdobená kniha se slohově vyžila a vyjadřovací možnosti dřevořezu ve střetu s umělecky životaschopnějším mědirytem a leptem slábly. Tisk z hloubky ovšem knižní výrobu, zatíženou rostoucími náklady na obstarání papíru, nebezpečně prodražoval, takže cykly rytých ilustrací přicházely spíše jako nadstandard. Ne však vždy měl tento útlum ryze ekonomický podtext. Některé vůdčí evropské tiskárny totiž textovou ilustraci zamítly programově (nizozemští Elzevierové). Důležitou roli sehrál také všeobecný nedostatek knižních grafiků. Zatímco v předchozím století explozivně rostoucí knihtisk přilákal ke spolupráci několik generací umělců, kapacity 17. století byly naopak ztenčeny díky většímu zájmu výtvarníků o volnou grafiku, z níž knižní ilustrace mohla těžit pramálo. Výjimky daleko přesahující běžný průměr tvoří například Callotův kresebný ilusionismus, francouzskými tiskaři žel nedoceněný. Také Rubensovy návrhy pro Moretovu antverpskou tiskárnu či Hollarovo rytecké umění, osvědčované spoluprací s anglickými vydavateli, byly ve své době ojedinělé.

Východisko z neuspokojivé situace nabídla překvapivě čtenářská záliba v alegorii. Dosud homogenní textová a obrazová složka titulní strany byla rozpojena a obrazový vstup do knihy připadl frontispisu. Výtvarné zpřítomnění obsahu díla či jeho pisatele působilo na exponovaném místě natolik univerzálně, že tiskař mohl být mnohdy zbaven starostí o další textové ilustrace. Navzdory tomu se frontispis nestával solitérem vždy. Z renesanční etapy přetrval kupříkladu silný, vyšší pořizovací cenou neovlivněný čtenářský zájem o biblické rytiny. U Wolfganga Moritze Endtera vyšla Biblia, das ist Die gantze H. Schrifft (Nürnberg 1641). V úvodu obsahovala mimo jiné Lutherovu podobiznu a 11 stojících saských kurfiřtů od Joachima von Sandrarta. Přestože náročnější grafická technika Dillherovu edici tohoto Lutherova překladu zdražila, dočkala se takřečená Kurfiřtská bible roku 1756 neuvěřitelného osmadvacátého vydání, jímž se život původních desek uzavřel a další reedice byly pořizovány už jen z kopií (poslední vydání vyšlo 1768 v Norimberku).

Hogenbergova veduta Prahy a Chebu (Köln/R.? ca 1572). Hoefnagel, Joris – Hogenberg, Franz: Civitates orbis terrarum (Köln/R.?, Georg Braun ca 1572–1617). Veduta Prahy s nápisem „Praga. Bohemiae metropolis accv ratissime expressa“ a veduta Chebu s nápisem „Egra urbs a fluvio, …“ jsou zařazeny na fol. 29b–30a prvního svazku (ca 1572). Hogenbergova leptaná a následně kolorovaná rytina dle předlohy Jorise Hoefnagela. Antikvariát Meissner (Praha).

Barokní knihtisk rozvinul také starší tradici obrazových parafrází bible s pouhým textovým motem, anebo krátkými jedno či dvojjazyčnými verši. Barokní obrazová kniha tak bezděčně navazovala na celostranné deskotisky blokových knih a na Dürerovu famózní Apokalypsu. Realismem a prací s topografickým detailem vynikají lepty Matthäuse Meriana v Icones biblicae praecipuas Sacrae Scripturae historias … Biblische Figuren, darinnen die fürnembsten Historien in Heiliger und Göttlicher Schrift (Strasbourg 1625-1627). Didaktičtější ráz mají dynamické a staršími malířskými vzory poučené Icones biblicae Veteris et Novi Testamenti. Figuren biblischer Historien Alten und Neuen Testaments (Augsburg 1679), zhotovené mědirytcem Melchiorem Küselem jako doprovod dvojjazyčných biblických veršů Johanna Crophia. V Anglii pak na módu „rodinné knihy“ reagovala Hollarem částečně ilustrovaná The Bible (Cambridge 1659-1660). V 18. století zájem o obrazová alba poněkud zeslábl, nicméně biblická ilustrace patřila k nosným prvkům i nadále. Francouzské bible tištěné v Lyonu, Paříži, Antverpách, Amsterodamu, Bruselu a jinde měly už podobu obrázkových bibelotů, např. dvoudílná Mortierova Histoire du vieux et du neuveae Testament (Antwerpen 1700) s doprovodem Bernarda Picarda. Německé ilustrované edice vrcholného baroka reprezentuje Cottovo velké vydání Lutherova překladu Biblia, das ist die gantze Heilige Schrift Alten und Neuen Testaments (Tübingen 1730) anebo sličná Biblia sacra vulgatae editionis jussu Sixti Quinti Pontificis Max. recognita (Konstanz 1751).

S útlumem ilustrace krásné literatury a lidových náboženských tisků 17. a 18. století paradoxně stoupal čtenářský a vydavatelský zájem o dražší obrazové publikace věcné a naukové povahy. Úspěšnou pouť cyklické veduty zahájil Hoffnagelův a Hogenbergův soubor mědirytů Civitates orbis terrarum (Köln/R. ca 1572-1617). Pominout nelze ani dokumentární doprovod ryteckého domu Merianů pro Theatrum Europaeum (Frankfurt/M. 1635-1738). Celoevropskou botaniku reprezentovaly mědirytové tabule Hortus Eistettensis (Eichstädt-Nürnberg 1613), citlivě ryté mimo jiné Wolfgangem Kilianem. Přednosti mědirytu pro realizaci portrétu dostatečně prokázaly již Thevetovy dvoudílné Les vrais portraits des hommes illustres (Paris 1584), které těsně před smrtí vydal Jacques Kerver. Jistou výjimku ve vývoji barokního cyklického portrétu tvoří Hollarovo Theatrum mulierum sive Varietas atque differentia habituum foeminei sexus (London 1643). Hollar zde totiž na rozdíl od podobizen tvořených jako volné grafiky neakcentoval individuální ženskou fyziognomii, nýbrž kostýmní prvky, typické pro určitý evropský a mimoevropský region. První velkou uměleckou práci vydanou po třicetileté válce představuje Teutsche Academie der Bau-, Bild- und Mahlerei-Künste (Nürnberg 1675-1680). Životopisy významných německých protagonistů doplňuje bohatý cyklus portrétů rytý dle Sandrartových předloh s prokazatelnými italskými vlivy. Česká a moravská ilustrace se po Bílé hoře vyvíjela bez dostatečného uměleckého i řemeslného zázemí, bez odpovídající konkurence a nadto ještě v podmínkách snížené koupěschopnosti širokých čtenářských vrstev. Jakkoli úroveň pražské produkce pozvedávali rytci přišlí z Antverp (Jan Gaspar Dooms, Jan Adriaen Gerhardt de Groos, Baltasar Westerhout) či z Augsburku (Anton Birkhard), knižní grafika mimo centrum prakticky stagnovala a na Moravě se po staleté přerývce teprve uchytávala (malíř a kreslíř Martin Antonín Lublinský a rytci z rodiny Freindtů, částečně i Laidigů, Jan Tscherning a Johann Jakob Wegelin). Budoucí průzkum veškeré naší ilustrované produkce 17. a 18. století tak dozajista ukáže až překvapivou setrvačnost českých tiskáren v exploataci stylově zaleželých a mnohdy i vyčerpaných štočků. Příčiny tohoto jevu nespočívají jen v ekonomické krizi domácího řemesla, nýbrž i v nerovnoměrném prosazování nového uměleckého názoru. Nejméně o jedno desetiletí za Německem opožděný nástup knižního manýrismu prodlužoval životnost donedávna ještě módních štočků až do počátečních desetiletí 17. století (např. v dílech Bartoloměje Paprockého z Hlohol). Poněvadž obměna tiskařského materiálu probíhala postupně a nebyla záležitostí ani levnou, ani krátkodobou, sazeči pracovali s tím, co bylo léta po ruce. Staré vynalézavě křížili s novým. Kupříkladu dědicové Jiřího Handla doplnili text protikalvínské Gründlicher Bericht auf vier Fragen od německého jezuity Jakoba Hacka (Olomouc 1617) starší manýristickou titulní bordurou českobratrského rázu, kterou otiskl již Bedřich Milichthaler do Písní chval božských Jakuba Kunvaldského (Olomouc 1572). Středové pole bordury, určené tehdy pro titulní text, bylo však 1617 příhodně zaplněno jezuitským monogramem a mariánským symbolem, takže kdysi dekorativní prvek po drobné úpravě fungoval jako textová ilustrace. Zvláště poučné jsou v tomto ohledu také první katolické postily a bible. Scipiova jezuitská Jak kostelní, tak domácí postila (Praha 1618) nebyla v prvním vydání Pavla Sessia ilustrována vůbec a pro druhé vydání (1667-1668) sáhla Tiskárna jezuitská alespoň po starých štočcích, které získala dražbou Melantrichovy (Bylinovy) dílny. Štočky pocházely z Schönova okruhu a byly opatřeny letopočtem 1542 a značkou EWA. Táž dřevořezová výzdoba pak provázela ještě Postilu katolickou Matěje Václava Štajera (Praha 1691). Novými ilustracemi nebyla náležitě zhodnocena ani těžce se rodící první pobělohorská Bible svatováclavská (Praha 1677-1715). Jezuité, kteří v té době jako jediní mohli u nás tak náročný typografický čin zvládnout, zde pro Starý zákon opět oživili ikonografický materiál Jiřího Melantricha (Abelův a Tertiův cyklus z bible 1570). Nový zákon melantrišskou výzdobu nemá. Provázejí ho jen čtyři anonymní celostranné rytiny apoštolů, jejichž umělecká úroveň sice odpovídá dosavadnímu průměru domácí ilustrace, ale měřítka většiny zahraničních biblických tisků nesnese.
Böhmerův Triumphus (Augsburg 1725). Böhmer, Anton: Triumphus novem seculorum imperii Romano-Germanici (Augsburg, Johann Jakob Lotter 1725). Frontispis s triumfálním průvodem Karla VI. (signatura kreslíře Petera Schubarta von Ehrenberg vlevo dole, rytec Johann Andreas Pfeffel st. signován vpravo dole). Antikvariát Meissner (Praha).

Charakterizuje-li středoevropskou barokní ilustraci takřka kosmopolitní ráz, neplatí to pro České země po nástupu vítězné protireformace. Námětová uzavřenost domácí knižní grafiky totiž souvisí s neúplným žánrovým modelem literatury překladové i původní, z něhož na rozdíl od zahraničí po několik desetiletí vymizel naukový a beletristický prvek. Národní charakter náboženské grafiky vyvěrá z vlastenecky koncipované pobělohorské literatury, jejíž převážná část je orientována pouze religiózně. Vůdčí postavení tak zaujala devoční grafika, která podporovala lidovou zbožnost a zároveň rehabilitovala ještě nedávno kacířskou zemi v očích katolické Evropy. Proto se většinou setkáváme s portréty domácích i cizích světců, s ikonografií poutních míst a s paradigmatickými náboženskými výjevy. Nejčastějším zobrazovacím postupem je alegorie a symbol, typologický paralelismus a emblematika.

Část klíčové práce německého jezuity Wilhelma Gumppenberga Atlas Marianus sive De imaginibus Dieparae (Ingolstadt 1657), kterou hojnými mědiryty ilustroval mimo jiné Melchior Küsel, do češtiny přeložil až Antonín Frozín. Překlad nese název Obroviště mariánského Atlanta …, to jest Knížka o obzvláštních mariánských obrazích (Praha 1704) a na rozdíl od německého originálu je ilustrován pouze nesignovaným frontispisem. Z domácí literatury inspirované Gumppenbergem je na prvním místě třeba uvést tři Balbínovy latinské spisy vybavené rytinami augsburských umělců Wolfganga Kiliana a Matthäuse Küsela: Diva Wartensis (Praha 1655 dle předloh Christiana Vettera), Diva Turzanensis (Olomouc 1658) a Diva Montis Sancti (Praha 1665), obě dle předloh Lukáše Jiřího Šíchy. Domácí spisovatelé spojovali mariánský kult většinou s kultem českých patronů, zvláště pak se sv. Václavem, jak mimo jiné dokládá Svatá cesta z Prahy do Staré Boleslavě Jana Tannera (Praha 1679), kterou 45 celostrannými mědiryty doprovodil koryfej pobělohorské religiózní grafiky Samuel Dvořák ml. V témže oboru vynikl také pražský souputník frater Constantinus. Na sklonku 80. let se moravští umělci Lublinský a Tscherning postarali o podporu kultu Jana Sarkandra a asi jako první jeho pašiji propagovali formou knižní ilustrace. V tomto případě šlo o stejný frontispis zařazený k textu Jiřího Protivína Žalkovského ze Žalkovic. V latinské verzi se nazýval Tortura seu Elogium vitae mortisque … Joannis Sarcander de Scoczowia (Olomouc 1689) a německý překlad nesl název Die grausame Tortur, oder Frommes Leben … Priesters Joannis Sarcander von Skotschau (Olomouc? 1702).

Repertoár barokní ilustrace tematicky rozmnožovaly četné slavnosti světské i náboženské. Nelze však přehlédnout, že zatímco v cizině se častěji objevují popisy korunovací a jiných politických aktů, u nás byla situace odlišná. Vedle děl propagujících beatifikace a kanonizace mohutněly literární připomínky církevních svátků. Mezi mnoha desítkami ikonograficky zajímavých titulů si zmínku zaslouží Balbínův spis Vita b. Joannis Nepomuceni martyris (Augsburg 1725) s kvalitními rytinami augsburského umělce Johanna Andrease Pfeffela st. Česky vyšla legenda čtyřikrát, avšak bez obrazového doprovodu. Jednou z oblíbených festivit pořádaných od konce 20. let 17. století bylo též korunování mariánských obrazů jakožto výraz nejvyšší úcty. K těmto náboženským aktům bylo vydáváno množství ilustrovaných kázání, z nichž si zmínku zasluhuje alespoň slavnostní trojjazyčný sborník Svobodovy tiskárny Conchylium Marianum (Brno 1736). Na většině ze sedmi rozkládacích mědirytů moravských a augsburských umělců jsou vyobrazeny atraktivní slavobrány zaplněné mariánskou symbolikou. Venkovskému publiku hojně sloužil antipod této propagační literatury, totiž jazykově české a cenově přístupnější modlitební knihy (Nebeklíče, Nebeský budíček, Květná kytka, Pět červených korálů aj.). V nich se více nežli mědiryt (Jan Tobiáš Arnolt) uplatnil levnější dřevořez, pocházející z rukou mnoha monogramistů (např. FG, MS) a zejména Karla Carmigohla. Vydavatel obrazové cykly skládal většinou z několika dosažitelných zdrojů. Jednotlivé ilustrace se proto lišily jak uměleckým provedením, tak kvalitou otisku, prováděného leckdy už z dávno vyčerpaných tiskových forem. Obrázky byly zatíženy silným námětovým stereotypem. Většinou šlo o rutinní a poněkud neumělé až zlidovělé nápodoby volné devoční grafiky. Jednotvárnost tu přetrvala hluboko až do 19. století a české ilustrační tvorbě pochopitelně nijak neprospěla.
Karel IV. z Althanova alba (Praha 1673). Althan, Michael Franz Ferdinand von: Imago principum Bohemiae LXI. … proposita ab domino Michaele Francisco Ferdinando S.R.I. comite ab Althann … praeside … P. Joanne Habelio e Societatis Jesu … pro prima philosophiae laurea philosophiae rationalis assertiones propugnaret in aula Carolina (Praha, Tiskárna jezuitská, fa Vilém Knauff 1673). Fol. Aa3a s mědirytovým portrétem Karla IV. Vlevo dole signován autor kresebné předlohy Karel Škréta, vpravo rytec Jan Adriaen Gerhardt de Groos. Antikvariát Meissner (Praha).

Naopak velkolepých účinů dosahovala ilustrace barokní světské literatury, zvláště šlo-li o propagační a mnohdy státem dotované zakázky oslavující korunovace a jiné státnické akty. Všechna zahraniční bohemika i tuzemská tvorba tohoto typu vyniká rozkládacími prospekty slavnostních průvodů, triumfálními slavobránami, portréty, vedutami a pohledy do katedrál a hodovních sálů. Prototypem panegyriků blízkých českému prostředí je Triumphus novem seculorum imperii Romano-Germanici německého jezuity Antona Böhmera (Augsburg 1725). Pfeffelovy portréty panovníků jsou zasazeny do bohatých architektonických kompozic s alegorickými prvky a na frontispisu je zobrazen triumfální průvod Karla VI. Výpravností pozadu nijak nezaostává popis korunovace Marie Terezie, pořízený právníkem Janem Jindřichem Ramhofským z Ramhofenu. Německá verze se nazývá Drei Beschreibungen … des königlichen Einzugs … Frau Maria Theresia (Praha 1743), česká nese titul Trojí popsání … vjezdu … paní Marie Theresiae (Praha 1743). Tiskař Karel František Rosenmüller ml. zařadil do textu bohatou obrazovou reportáž i erbovník šlechticů a měst. Na prospektech pracovaly augsburské i domácí ateliéry (mimo jiné Johann Josef Karl Dietzler, Johann Daniel Herz, Martin Tyroff, Michael Heinrich Rentz a Johann Andreas Pfeffel).

Zřídkavé tituly jazykově české věcné či naukové literatury jsou doprovozeny umělecky nepříliš přesvědčivými pokusy o ilustraci exaktního typu či vlastivědného žánru. Doprovod Petra Timmera a Jiřího Čáslavského ke Kořínkovým Starým pamětem kutnohorským (Praha 1675) patří pořád ještě k těm kvalitnějším. Vědecká ilustrace 17.-18. století přesto neživořila a ve srovnání s předbělohorským obdobím se vyvíjela dokonce slibněji. Byla však kultivována jen v kontextu cizojazyčné tvorby napojené na vysoké učení v Praze a Olomouci. Důležitá role přitom připadla mecenášům, kteří v souvislosti s vydáváním univerzitních dizertací oslovovali umělecký okruh blízký pražským a olomouckým jezuitům, např. nejstarší u nás publikovaná snad Smíškova mapa Měsíce v tezích jezuity Valentina Stansela Propositiones selenographicae sive De Luna (Olomouc 1655), Vít Scheffer Coelum poeticum seu Sphaera astronomica (Praha 1686) jakožto první domácí pokus o mytologii souhvězdí s poněkud sošným frontispisem Gerhardta de Groose a rozkládacím pásovým zvěrokruhem, Neuräutterovy hydrografické ilustrace pro Mare philosophicum Honoria Čechury (Praha 1724), anatomické nákresy ryté rodinou Freindtů pro Philippa Losertha Potentia auditiva cum ejus objecto sono et voce ad mentem Aristotelis (Olomouc? 1748?) nebo pro Josefa Wolfa Casus medico-practicus (Olomouc 1750) atd. Jako doprovod knižně vydaných dizertací vznikaly také reprezentační portrétní cykly, např. Michael Althan Imago principum Bohemiae (Praha 1673). Imago provázejí anonymní podobizny českých vladařů, které vznikly sice pro jiný účel již roku 1629, avšak nově jsou doplněny Groosovými barokními bordurami dle předloh Karla Škréty. Jako ukázka emblemat poslouží ilustrace Michaela Heinricha Rentze v tezích Jana Bleiweise Gloriosissimi … gestis … Lotharingorum gentis (Praha 1738).



Lit. zahraniční.: BEDNARSKA, J.: Z dziejów polskiej ilustracji panegirycznej I połowy XVII wieku-problematyka formalna. Rocznik historii sztuki 16, 1986, s. 69-122; BUTSCH, A. F.: Die Bücher-Ornamentik der Hoch- und Spätrenaissance. Leipzig-München 1881; HOFER, Ph.: Baroque book illustration. Cambridge (Mass.) 1970; CHOJECKA, E.: Astronomische und astrologische Darstellungen und Deutungen bei kunsthistorischen Betrachtungen alter wissenschaftlicher Illustrationen des 15.-18. Jahrhunderts. Berlin 1967; CHOULANT, L. J.: History and bibliography of anatomic illustration in its relation to anatomic science and the graphic arts. Translated and edited by Mortimer Frank. Chicago 1920 (repr. New York 1955); KUNZE, H.: Geschichte der Buchillustration in Deutschland. Das 16. und 17. Jahrhundert. Textband + Bildband. Frankfurt/M.-Leipzig 1993; SABOL, E.: Medirytina v knižnej ilustrácii na Slovensku do konca XVIII. storočia. In: Z minulosti knihy na Slovensku. Knihovedný sborník (red. B. Bálent). Martin 1959, s. 139-171; SCHUBERT, Ur.: Das illustrierte Buch im 17. und 18. Jahrhundert. In: Die österreichischen Hofjuden und ihre Zeit (ed. K. Schubert). Eisenstadt 1991, s. 63-120; ŠEFČÁKOVÁ, E.: Drevorezová knižná ilustrácia okruhu a dielne Albrechta Dürera v knihách a tlačiach vydaných na Morave a na Slovensku. In: Kniha ’91-’92. Martin 1993, s. 35-61; WATANABE-O’KELLY, H.-SIMON, A.: Festivals and ceremonies. A bibliography of works relating to court, civic and religious festivals in Europe 1500-1800. London-New York 2000.

Lit. domácí.: BOHATCOVÁ, M.: Book-printing and other forms of publishing in Prague, 1550-1650. Rudolf II and Prague. The court and the city (ed. Fučíková E. a kol.). Praha 1997, s. 332-339 a česky BOHATCOVÁ, M.: Knižní a publicistická tvorba 1550-1650. Rudolf II. a Praha. Císařský dvůr a rezidenční město jako kulturní a duchovní centrum střední Evropy (ed. Fučíková Eliška a kol.). Praha-Londýn-Milán 1997, s. 332-339; BOHATCOVÁ, M.: Knižní dřevořez v Čechách a na Moravě od 70. let 15. století do 1620. Dějiny českého výtvarného umění. Sv. II/1. Od počátků renesance do závěru baroka (věd. red. J. Dvorský). Praha 1989, s. 107-116; BOHATCOVÁ, M.: Počátky ilustrace v české tištěné knize. Umění 34, 1986, s. 111-118; HAMANOVÁ, P.: Francouzská ilustrovaná kniha XV.-XIX. století v Národní a univerzitní knihovně v Praze. Český bibliofil 9, 1937, s. 31-52; HAMANOVÁ, P.: K charakteru české barokní ilustrace. Rukopis v Památníku národního písemnictví v Praze, sign. RKP DU III 12-17 (k tomu ROLLOVÁ, A.: P. Hamanová, K charakteru české barokní ilustrace. In: Strahovská knihovna, sborník PNP 10. Praha 1975, s. 267-275); HAMANOVÁ, P.: Náš barok v knižní ilustraci 1650-1750. Praha 1938; ROYT, J.: Obraz a kult v Čechách 17. a 18. století. Praha 1999.

Autor hesla: Petr Voit.
Zdroj: Petr Voit, Encyklopedie knihy: starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století, Praha 2006.