Ilustrace (18. stol.)

Z Encyklopedie knihy

Boucherova ilustrace Moliérových Směšných preciózek (Paris 1734). Molie#re (Jean-Baptiste Poquelin): Oeuvres (Paris, Pierre Prault 1734). Díl první Les précieuses ridicules, pag. 246 (úvodní obraz dle Boucherovy předlohy ryl Laurent Cars). Antikvariát Meissner (Praha).

Ilustrace (18. stol.) se v celé Evropě vyvíjela pod patrným vlivem Francie. Už počátek epochy přinesl ve francouzské knižní ilustraci určitou změnu. Paralelně s velkými portrétními a emblematickými cykly, slavnostními publikacemi a biblickou ilustrací ožil zájem o knižní dekor, v němž se umělec realizoval svobodněji nežli v ilustraci vázané na text. V Paříži zhotovoval takové viněty Jean Papillon st., a vystačil přitom s mistrovsky zvládnutým dřevořezem (Papillonův vnuk Jean Michel své umělecké krédo vložil 1766 do dvoudílného pojednání o dějinách a současnosti dřevořezu Traité historique et pratique de la gravure en bois). Z rokokových rohů hojnosti, jež vytvořili Papillonové, živelně tryská nepřeberná síla přírody. Český dekor s nimi soutěžit nemůže. Námětově je přízemnější, ztěžklý a poznamenaný ještě pozdním barokem. Kompoziční šablonovitost, která český dekor provází až do konce 18. století, je cizí také rokokovému realismu Clauda Gillota, jak vidíme na stovce vinět rytých k Fables nouvelles Antoina Houdarda de La Motte (Paris 1719).

Před polovinou 18. století vystoupila ve Francii početná skupina knižních grafiků ovlivněných miniaturou Antoina Watteaua. Patřili k nim zejména tvůrci zvířecí bajkové ilustrace Jean Baptiste Oudry a François Boucher. Třicet tři Boucherovy předlohy pro nové, šestisvazkové vydání Molièrových Oeuvres (Paris 1734) svými odlehčenými figurálními kompozicemi dokonale souzněly s hravostí Molièrova textu i se sazečovým záměrem, a přispěly tak k upevnění kánonu rokokové typografie. Kvalitní reprodukci jemné, smyslové kresby zaručoval ovšem více lept nežli mědiryt. Do francouzské knihy byl uváděn již Gillotem, ale pevné postavení mu vydobyl až o generaci mladší Boucherův žák Hubert François Gravelot, např. Jean-Jacques Rousseau La nouvelle Héloise (Paris 1764). Gravelot se také účastnil nákladného a patrně nepřekonaného vydání čtyřsvazkového zřídla francouzské rokokové ilustrace, a to Ovidiových La métamorphoses en latin et en françois (Paris 1767-1771). I další prubířský kámen všech ilustrátorů a editorů, La Gerusalemme liberata Torquata Tassa, je v dvousvazkovém vydání (Paris 1771), doplněném mimo jiné 20 ilustracemi a 20 portrétními vinětami podle Gravelota, nutno hodnotit jako manifest soudobých francouzských rytců a určitě i jako jednu z nejkrásněji ilustrovaných knih vůbec.

Po polovině 18. století se však kresebný senzualismus rokokové ilustrace vyčerpal a na jeho místo nastoupilo nehybné antikizující tvarosloví tvořící moralistní literatuře jen výtvarnou kulisu. Stalo se tak nejen v Německu, které bylo na francouzském vývoji zcela závislé, ale především ve Francii samotné. Tyto změny lze dobře pozorovat již na vinětách Salomona Gessnera. Gessnerův dekor sice dobře souzněl s umělcovou slovesnou tvorbou, ale jeho figurální náplň, zasazená jakoby do divadelní scenérie, nemá daleko ke kopiím sochařských monumentů, např. Der Daphnis (Zürich 1754), Idyllen (Zürich 1756) a Der Tod Abels (Zürich 1758). Nástupu klasicistního akademismu vzdorovaly zdrobnělé, ale pořád ještě realistické kompozice Daniela Mikołaje Chodowieckého a Johanna Wilhelma Meila ml. Jinak však úpadku realistické knižní ilustrace do chladné akademičnosti čelilo mnoho zahraničních tiskařů a nakladatelů. Vedle Johna Baskervilla obrodně působil rodinný podnik Didotů, a to ještě na počátku 19. století, např. Jacques-Henri-Bernardin de Saint-Pierre Paul et Virginie (Paris 1806). Giambattista Bodoni v 90. letech 18. století výtvarnou složku knihy zavrhl úplně a soustředil se pouze na písmovou konstrukci vyznačovací antikvy a na její kresebný soulad s textovým písmem.Původem českou ilustraci 18. století reprezentovala vedle už jmenovaných rytců (Birkhard, Neuräutter, Smíšek) kvalitativně nestejnorodá plejáda komerčně zdatných pražských dílen (Jan Tobiáš Arnolt, Jan František Fischer, František Václav Goldschmid, Jan Hiller, Antonín Jan Mansfeld st., Marek Müller, Ondřej Niederhofer, Ondřej Antonín Wanner). S výjimkou dvou domácích velikánů, totiž Jana Jiřího Balzera (působil od 50. let 18. století) a Jana Berky (působil od 70. let), se žádnému jménu prozatím nedostalo odpovídající zhodnocení. Mimo zorný úhel dějepisců stojí většinou i umělci angažovaní pražskými tiskaři a nakladateli zvenku, totiž z Lipska (Martin Bernigerott, Johann Gottlieb Boettger, Johann Benjamin Brühl, Johann Georg Mentzel, Johann Christoph Sysang), z Drážďan (Johann Adolf Darnstedt, Emanuel Joachim Haas, Gottlieb Wilhelm Hüllmann) a z Berlína (Johann Lorenz Haf). Zhodnocena není ani tvorba moravských rytců pracujících v 18. století nejčastěji pro Brno či Opavu (František Arnolt, Johann Kaspar Gutwein, Jan Jindřich Marzy, František A. Mayer, Jan Jiří Pokorný, Jan Strasser, Ignác Zeidler, U. A. Ziegler). Teprve hlubší probírkou moravské produkce lze zjistit, že počátky spolupráce tamních nakladatelů a tiskařů s grafiky ve Vídni nebo Budapešti spadají sice již do 17. století (Johann Jakob Hoffmann, rodina Schmutzerů), avšak silnější vazby na rakouskou uměleckou obec byly vybudovány až o sto let později (Ignaz Albert, Franz A. Asner, Franz Ambros Dietel, F. Fritsch, Hermundt, Vinzenz Georg Kininger, Anton von Weinkopf, Marcus Weinmann, Johann Christoph Winkler ml., Augustin Zenger). Zatímco česká původní a přeložená beletristická dílka, vydávaná před Krameriem i během druhé poloviny 18. století jako knížky lidového čtení, jsou šetrně ilustrována nanejvýše frontispisem nebo titulní obrazovou vinětou, cizojazyčná literatura určená solventnímu publiku doma a v zahraničí se prezentovala několika zajímavými tituly. Jistě sem patří šporkiana, která už od 1702 povznášela prestiž náboženské knižní rytiny. Pozornosti tak neujde zejména třetí edice sváteční a nedělní postily Das christliche Jahr oder Die Episteln und Evangelien (Praha 1733-1734), díla jansenisty Nicolase Louise de Tourneau. Labounova tiskárna tu užila desek ze Šporkových Geistreiche Gesänge und Lieder über Sonn- und Fest-Tags-Episteln und Evangelia (Schweidnitz 1725-1726), které vznikly ryteckou prací Michaela Heinricha Rentze a Johanna Daniela de Montalegre.Bohatý rokokový dekor provází trestní zákoník Marie Terezie vydaný paralelně v české a německé verzi jako Constitutio criminalis Theresiana, oder … peinliche Gerichtsordnung (Wien 1769) a Constitutio criminalis Theresiana, aneb … hrdelní právní řád (Wien 1769). Obě jazykové podoby obsahují též 30 anonymních celostranných či rozkládacích obrazů mučících nástrojů. Nástroje nejsou předvedeny jako součást atraktivního prostředí, ale kresba se koncentruje na detail, a tím plní instruktážní účel. V souvislosti s věcnou literaturou se podobný typ drobnokresebné ilustrace, založené na fyziognomické i psychologické studii, vyskytl i u Jana Berky, mistra poučeného na ilustrační praxi francouzských a německých beletristických almanachů. Berka je pravděpodobným rytcem 24 ilustrací kdysi populárních dějin Johanna Ferdinanda Opitze Vollständige Beschreibung der königlichen Haupt- und Residenzstadt Prag (Praha-Wien 1787). Počátečních 12 ilustrací vychází z české mytologie a pražských pověstí a následující, v nichž spočívá hlavní umělecký i dokumentární přínos, zobrazují typické pražské lidové figurky (prodavač preclíků, obchodník se slunečníky, sběračka odpadků, mlékařka). Zájem o českou minulost, proklamovaný na počátku 18. a 19. století počáteční generací pražské Akademie, vyjádřil kupříkladu Ludvík Kohl už dějepravnými lepty Zwölf historische Darstellungen zur Geschichte Böhmens von Herzog Przemysl bis zu Wenzel III. (Praha 1789). Německý romanopisec August Gottlieb Meissner publikoval čtivé črty o českých hradech Historisch-malerische Darstellungen aus Böhmen (Praha 1798). Pramennou hodnotu textu převyšoval umělecký dojem 14 podlouhlých kolorovaných leptů Antonína Pucherny. Rytec, opíraje se o výtvarný názor svého učitele Karla Postla, zde doplnil idealizovanou krajinu lyrickým prvkem a zdáním intimity. Do povědomí zahraničních čtenářů pronikly také Voigtovy Effigies virorum eruditorum atque artificium Bohemiae et Moraviae (Praha 1773-1775), přeložené a doplněné Františkem Martinem Pelclem jako Abbildungen böhmischer und mährischer Gelehrten und Künstler (Praha 1773-1782). Obě alba vycházela u Jana Karla Hraby a pak v Tiskárně normální školy. Čtyřdílné Abbildungen obsahují 122 celostranných mědirytových poprsí českých panovníků a vynikajících duchovních, učenců a spisovatelů. Portréty kreslila skupina domácích umělců (mimo jiné Jan Jakub Quirin Jahn, Jan Tomáš Kleinhard a Kliment Kohl). Snaha přiblížit se Sandrartově sto let staré Teutsche Academie (1675-1680) a překonat přitom Neuräutterovy Inclytae Societatis Jesu … generalium … effigies (Praha 1730) je očividná. Většinu předloh rytecky reprodukoval Jan Jiří Balzer. O vydání, alespoň na počátku, pečoval známý Wolfgang Gerle. Jinak ovšem čeští nakladatelé z přelomu 18. a 19. století rozsáhlejší portrétní cykly nepěstovali. Textů, rytců i kreslířů pro reprezentativní díla měli na rozdíl od generací minulých k dispozici více, avšak podobné velkorysé podniky vázly na nedostatečném zájmu českého čtenáře. Proto se čtyřdílná Galerie aneb Vyobrazenost nejslovutnějších a nejznamenitějších osob Země české Josefa Schiffnera (Praha 1803-1809, pátý díl 1810 zřejmě nevyšel) omezila jen na historizující frontispisy Jana Berky a Rulíkova trojsvazková Učená Čechia (Praha 1807-1808) byla vydána zcela bez ilustrací.
Úvodní obraz Machkových Dějin (Wien–Praha 1820). Machek, Antonín – Hanka, Václav: Dějiny české v obrazích (Wien–Praha, Adolf Friedrich Kunike 1820). Sešit první, tabule za titulním listem symbolizující figurálními, erbovními a krajinnými motivy český národ. Kreslíř Machek podepsán dole vlevo, litograf Kunike napravo. Antikvariát Meissner (Praha).
Přestože nové směry ve vývoji zahraniční ilustrace udaly v závěru 18. století dřevoryt a litografie, u nás vládnoucí reprodukční techniky představoval pořád ještě dřevořez a mědiryt. Rozšíření Bewickova dřevorytu, který se v Německu rychle ujal zásluhou Friedricha Wilhelma Gubitze, v Čechách až po 40. léta 19. století vázlo na nedostatečných zkušenostech domácích grafiků. Pronikání litografie účelově zpomaloval státní aparát. Soudobí čeští umělci tomu bohužel napomohli i tím, že se k Senefelderovi výrazněji nepřihlásili ani jako k novátorovi, ani jako spoluobčanovi. Češi, takto jeden z mála evropských národů, si dodnes nepořídili překlad jeho fenomenální učebnice Vollständiges Lehrbuch der Steindruckerey (Wien-München 1818). Původní česká ilustrace, nemající ani v minulosti daleko k provincialismu, tak na přelomu století zaznamenala totální úpadek. Příčin bylo více: omezený provozní kapitál tiskařů, nedostatek beletristů a také mizivý zájem výtvarných umělců o knižní kulturu. Důsledky se pak dostavily v podobě takřka nekultivované čtenářské obce, která na ediční záměry českých a moravských firem zpětně působila pramálo.

Nejzřetelnějším dokladem tohoto zaostávání za cizinou jsou obrazové knihy. Pokud víme, u nás je vůbec poprvé pěstovali až v 80. a 90. letech 18. století jen pražští Balzerové. Dnes vzácně zachované artefakty měly podobu zahraničních „icones biblicae“ (Praha před 1799?-po 1818?), chalkografických evangelií (Praha-Wien 1784) a katechismu (Praha 1790). Nejstarší domácí ilustrace určené výhradně dětskému čtenáři vznikly až pro krátké texty Josefa Lindy nazvané Obrazní přírodoznámská kniha pro dítky (Praha 1823). Základ Schönfeldova vydání tvoří 25 listů českého průkopníka litografie Antonína Langweila. O prosazení litografie se pak nejvýrazněji zasadil Antonín Machek se svými souputníky u příležitosti monumentálně plánovaného, ale nedokončeného cyklu Dějiny české v obrazích (Wien-Praha 1820-1833). Dvojjazyčný text k romantizujícím scénám českého dávnověku napsal Václav Hanka. Od roku 1820 se přičiněním Jana Svatopluka Presla lepší vyhlídky naskýtaly vědecké ilustraci z oblasti botaniky. Skromné výrobní investice však limitovaly přítomnost obrazové složky v původní české beletrii. Máchův Máj (Praha 1836) byl ilustrován až ve 4. vydání roku 1865, Erbenova Kytice (Praha 1853) v 7. vydání 1890, Babička od Boženy Němcové (Praha 1855) ve 13. vydání 1888 a nejznámější a nejpůsobivější dílo starší české literatury, totiž Komenského Labyrint světa a lusthauz srdce (Leszno? 1631), odhlédneme-li od často zařazovaného autorova portrétu, byl poprvé ilustrován až u příležitosti 42. vydání roku 1940.


Bibl.: LEWINE, J.: Bibliography of eighteenth century art and illustrated books … in English and French. Mansfield 1999; RÜMANN, A.: Das illustrierte Buch des 19. Jahrhunderts in England, Frankreich und Deutschland 1790-1860. Leipzig 1930; RÜMANN, A.: Die illustrierten deutschen Bücher des 18. Jahrhunderts. Taschenbibliographien für Büchersammler, 5. Stuttgart1927; RÜMANN, A.: Die illustrierten deutschen Bücher des 19. Jahrhunderts. Taschenbibliographien für Büchersammler, 4. Stuttgart 1926; SANDER, M.: Die illustrierten französischen Bücher des 18. Jahrhunderts. Taschenbibliographien für Büchersammler, 3. Stuttgart 1926; SANDER, M.: Die illustrierten französischen Bücher des 19. Jahrhunderts. Taschenbibliographien für Büchersammler, 1. Stuttgart 1924.

Lit. zahraniční.: BRUNN, L. von: Ars Erotica. Die erotische Buchillustration im Frankreich des 18. Jahrhunderts. Mit einem Essay von G. Jacobsen. Bd. 1-3. Schwerte 1983-89; FÜRSTENBERG, H.: Das französische Buch im 18. Jahrhundert und in der Empirezeit. Weimar 1929; HAUSENSTEIN, W.: Rokoko. Französische und deutsche Illustratoren des 18. Jahrhunderts. München 1958; CHOJECKA, E.: Astronomische und astrologische Darstellungen und Deutungen bei kunsthistorischen Betrachtungen alter wissenschaftlicher Illustrationen des 15.-18. Jahrhunderts. Berlin 1967; CHOULANT, L. J.: History and bibliography of anatomic illustration in its relation to anatomic science and the graphic arts. Translated and edited by Mortimer Frank. Chicago 1920 (New York 1955); LANCKOROŃSKA, M.: Die venezianische Buchgraphic des XVIII. Jahrhunderts. Hamburg 1950; LANCKOROŃSKA, M.-OEHLER, R.: Die Buchillustration des XVIII. Jahrhunderts in Deutschland, Österreich und der Schweitz. Bd. 1-3. Leipzig 1932-1934; PITZ, H.: A treasury of American book illustration. New York 1947; RAY, G. N.: The illustrator and the book in England from 1790 to 1914. New York 1976 (repr. 1991); SABOL, E.: Medirytina v knižnej ilustrácii na Slovensku do konca XVIII. storočia. In: Z minulosti knihy na Slovensku. Knihovedný sborník (red. B. Bálent). Martin 1959, s. 139-171; SCHUBERT, Ur.: Das illustrierte Buch im 17. und 18. Jahrhundert. In: Die österreichischen Hofjuden und ihre Zeit (ed. K. Schubert). Eisenstadt 1991, s. 63-120; ŠEFČÁKOVÁ, E.: Drevorezová knižná ilustrácia okruhu a dielne Albrechta Dürera v knihách a tlačiach vydaných na Morave a na Slovensku. In: Kniha ’91-’92. Martin 1993, s. 35-61; TIMM, R.: Die Kunst der Illustration. Deutsche Buchillustration des 19. Jahrhunderts. Wolfenbüttel 1986 (Ausstellungkatalog Zeughaus der Herzog-August-Bibliothek); WATANABE-O’KELLY, H.-SIMON, A.: Festivals and ceremonies. A bibliography of works relating to court, civic and religious festivals in Europe 1500-1800. London-New York 2000; WEINREICH, R.: Leselust und Augenweide. Illustrierte Bücher des 18. Jahrhunderts in Frankreich und Deutschland. Berlin 1978.

Lit. domácí.: HAMANOVÁ, P.: Francouzská ilustrovaná kniha XV.-XIX. století v Národní a univerzitní knihovně v Praze. Český bibliofil 9, 1937, s. 31-52; HAMANOVÁ, P.: K charakteru české barokní ilustrace. Rukopis v Památníku národního písemnictví v Praze, sign. RKP DU III 12-17 (k tomu ROLLOVÁ, A.: P. Hamanová, K charakteru české barokní ilustrace. In: Strahovská knihovna, sborník PNP 10. Praha 1975, s. 267-275); HAMANOVÁ, P.: Náš barok v knižní ilustraci 1650-1750. Praha 1938; HOLEŠOVSKÝ, Fr.: Ilustrace pro děti. Tradice, vztahy, objevy. Praha 1977; PRAHL, R. (a kol.): Prag 1780-1830. Kunst und Kultur zwischen den Epochen und Völkern. Praha 2000; ROUS, J.: Česká kniha z přelomu 19. a 20. století. Praha 1983 (výstavní katalog Uměleckoprůmyslového muzea v Praze); ROYT, J.: Obraz a kult v Čechách 17. a 18. století. Praha 1999; ŠTEFAN, J. T.: Grafická výzdoba rukopisů, konvolutů a též původně neilustrovaných knih konce 18. a začátku 19. století. In: Problematika historických a vzácných knižních fondů Čech, Moravy a Slezska 1999. Počátky v dějinách knihtisku. Sborník z 8. odborné konference Olomouc, 20.-21. října 1999 (red. A. Hynková). Brno 1999, s. 121-125; ŠTEFAN, J. T.: K vzájemným interakcím ilustrátorů a ilustrací bohemikálních tisků druhé poloviny 18. století. In: Problematika historických a vzácných knižních fondů Čech, Moravy a Slezska 2004 (red. K. Handlová). Brno 2005 (v tisku); TICHÝ, J.: Ilustrace lidových tisků z Landfrasovy tiskárny v Jindřichově Hradci. Praha 1948; WITTLICHOVÁ, J.-VONDRÁČEK, R. (a kol.): Litografie-kamenopis aneb počátky české litografie 1819-1850 k 200. výročí vynálezu litografie Aloisem Senefelderem. Praha 1996 (výstavní katalog Národní galerie v Praze); ZUMAN, Fr.: Stav malířství, mědirytectví a tiskařství v Čechách r. 1787. Časopis společnosti přátel starožitností 49-50, 1941-1942, s. 77-91.

Autor hesla: Petr Voit.
Zdroj: Petr Voit, Encyklopedie knihy: starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století, Praha 2006.