Johann Gutenberg

Z Encyklopedie knihy

Johann Gutenberg (1397/1400-1468) tvůrce nové technologie tisku z výšky zvané knihtisk. Novinka spočívala jednak v logickém propojení tradičně známých postupů rozmnožování textu a obrazu (deskotiskem či kovovými razidly) s klíčovým objevem písmolijectví jakožto zdrojem sériově vyráběných pohyblivých písmen a jednak ve vynalezení nového typu barvy a tiskové formy. Ta byla založena na důmyslně vyřazené sazbě, jejíž typografický obrazec působil celistvým dojmem. Praktické výsledky Gutenbergova novátorství se sice nevzdalovaly zavedenému kánonu rukopisné knihy, ale vlastnosti, množství a způsob užití písmového materiálu vyhovovaly nikoli jen jednorázovému, nýbrž opakovanému používání. Podobné konsekvence nelze dodnes prokázat ani u Gutenbergova souputníka Laurensa Janszoona Costera, ani několika dalším domnělým objevitelům knihtisku (Jean Brito, Pamfilo Castaldi či Prokop Waldvogel).

Princip rozmnožování knih se po Gutenbergově vystoupení následujících 400 let v podstatě nezměnil, i když mechanická účinnost jednotlivých postupů, nástrojů a zařízení jistých vylepšení do 19. století doznala (licí strojek ruční, lis knihtiskařský ruční, sazba). Ze skrovných zpráv, které dnes o Gutenbergovi máme, lze konstruovat určitou paralelu k Aloisu Senefelderovi. Jeho o 350 let mladší a celospolečensky významný objev tisku z plochy také provázely hmotný nedostatek a tápání v časově náročných zkouškách. Nicméně u Senefeldera odpadl problém s utajováním nové technologie. Potřeby a konvence moderní společnosti si roku 1818 naopak vynutily zveřejnění podrobné učebnice, která počátky litografie objektivně zmapovala tak, jak to nemá žádné jiné odvětví grafického umění, Gutenbergův knihtisk z poloviny 15. století nevyjímaje.

Fiktivní portrét Johanna Gutenberga (Paris 1584). Thevet, André: Les vrais portraits des hommes illustres (Paris, Jacques Kerver 1584). Díl druhý, detail z fol. 514a. Repro: Fr. Feld, Mistr z Mohuče, Praha 1972.

Gutenberg se narodil pravděpodobně v Mohuči v patricijské rodině Gensfleischů. Příjmení převzal z názvu rodového sídla „Hofe zum Gutenberg“. Češi se však k jeho původu postavili po svém. Spisovatel Martin Kuthen (1510?-1564), který sám pocházel z Kutné Hory, na základě oblíbeného etymologizování a ve snaze povznést slávu rodného města a vlasti přisoudil Gutenbergovi kutnohorský původ. Jeho smyšlence nekriticky popřáli sluchu někteří čeští humanisté (Petr Codicillus, Tomáš Mitis z Limuz), barokní autoři (Jan Beckovský, Jan Kořínek, Jiří Kruger, Jan Karel Rohn), ba i řečníci na jubilejních oslavách knihtisku v Praze roku 1740 (Jan Václav Dvořák z Boru, Jan Bohumír Antonín Fiebiger, Friedrich Kauschke, Josef František Antonín Kraus a Benedikt Josef Pretlík). Ačkoli se vůbec poprvé k legendě o Gutenbergově českém původu postavil skepticky již Mikuláš Adaukt Voigt v Beyträge zur Geschichte der Buchdruckerkunst in Böhmen (Praha 1772) a navzdory tomu, že legendu rezolutně odmítl Josef Dobrovský ve stati Ueber die Einführung und Verbreitung der Buchdruckerkunst in Böhmen pro 5. svazek Abhandlungen (Praha 1782), povídačku znovu beletristicky oživil ještě 1840 Antonín Jaroslav Vrťátko. Karel Alois Vinařický v Květech 1845 dokonce publikoval rok Gutenbergova narození v Kutné Hoře (1412) i datum jeho bakalaureátu na pražské univerzitě (1445). Proti tomu ihned polemicky povstal Václav Vladivoj Tomek (Květy 1845) a o něco později se trapně anachronickému romantizování vysmál německý knihovědec Anton Zeidler, jehož stať Böhmen und die älteste Buchdruckerkunst v prestižních Mitteilungen 1866 byla dostupná už i odborné veřejnosti v cizině.

Fiktivní portrét Johanna Gutenberga (Basel 1567–1570). Pantaleon, Heinrich: Das erste (dritte und letste) Theil Teutscher Nation Heldenbuch (Basel, Nikolaus Brylinger–Erben 1567–1570). Díl první (1567), detail z fol. 379a. Národní knihovna ČR (Praha), sign. 22 B 11.

Všechny Gutenbergovy portréty jsou fiktivní. Nejstarší dřevořez je zařazen do druhého dílu (1565) trojsvazkové galerie Heinricha Pantaleona Prosopographiae heroum atque illustrium virorum totius Germaniae (Basel 1565-1566). Pro druhý díl (1568) německé verze Das erste (dritte und letste) Theil Teutscher Nation Heldenbuch (Basel 1567-1570) bylo ovšem vyobrazení přepracováno. K nejstarším patří i podobizna provedená mědirytinou v publikaci André Theveta Les vrais portraits des hommes illustres (Paris 1584). Rodový znak Gensfleischů (poutník prosící nataženou rukou o almužnu) jako by předznamenával i Gutenbergův osud. O mládí víme pramálo. Léta 1419-1420 trávil snad na univerzitě v Erfurtu. Roku 1428 během ostrých střetů mezi cechy a patriciátem opustil rodnou Mohuč, ale o období 1429-1434 nic nevíme. Ve Štrasburku je archivními listinami doložen 1434-1444 (nejstarší dokument z března 1434 pochází z prvního štrasburského procesu o vyplácení rodinného dědictví formou renty).

Gutenberg byl brusičem drahokamů i zrcadel a zlatníkem. Tato profese, při níž se často pracovalo s puncovacími razidly, ho již v polovině 30. let přivedla k pokusům s odléváním kovových písmen. Několik náznaků o tom přinášejí akta druhého štrasburského procesu 1438-1439, který proti Gutenbergovi neúspěšně vedli Jörg (Georg) a Klaus Dritzehnové po smrti sourozence Andrease Dritzehna (1438). Předmětem sporu byla rok stará smlouva, v níž se Gutenberg po dobu pěti let za úplatu zavazoval Andrease, Hanse Riffa a Andrease Heilmanna vyučit „alleine das zu dem trucken gehöret“. Víme také, že si dle vlastního náčrtu nechal u truhláře zhotovit knihtiskařský lis. Ačkoli z těchto nápovědí lze soudit, že Gutenbergovy představy nového způsobu rozmnožování textu nazrávaly už během štrasburského pobytu, žádné průkaznější dokumenty se nedochovaly. Gutenbergova dílna totiž vzala zasvé při vpádu jihofrancouzských žoldáků do Štrasburku na podzim 1444. Vakuum, které Gutenberga 1444-1448 obklopuje, se sice pokusil na sklonku 19. století vyplnit knižní grafik Otto Hupp (1859-1949), když za první tisk, který měl Gutenberg realizovat ca 1445 po návratu do Mohuče, prohlásil Missale speciale. Tehdejší inkunábulistika Huppův návrh sice ihned odmítla, ale o atribuci misálu se přesto vedl dlouholetý spor (dnes je dílo kladeno do basilejské dílny Hanse Kocha ca 1473). Aloys Ruppel opatrně naznačil, že se Gutenberg právě v době, která není podepřena pramennými záznamy (1444-1448), mohl pohybovat ve Waldvogelově blízkosti.

Pokud můžeme soudit, počátky Gutenbergovy časově náročné činnosti byly z hlediska technických a finančních možností i volby literárních žánrů méně ambiciózní, zato však obchodně prozíravé. Nejstarší dochované artefakty vznikly až po návratu do Mohuče 1448, a to díky řadě peněžních půjček (první obnos poskytl měšťan Arnold Gelthuß hned 1448). George D. Painter roku 1970 a po něm i autoritativní projekt ISTC do této nejstarší skupiny zařazují německý Almanach auf das Jahr 1448 (Mainz? 1447?) a Sibyllenbuch (Mainz? ca 1450). Nástěnný Almanach objevil roku 1901 německý bibliotékář Gottfried Zedler (1860-1945) ve Wiesbadenu. Německá inkunábulistika od té doby až dodnes (Albert Kapr 1985 a 1986) uznává, že jednolistový kalendář vznikl před lednem 1448, ale na rozdíl od anglických bibiliografů z ISTC časové prvenství přiděluje německému Sibyllenbuchu (též Weltgericht čili Proroctví o posledním soudu sepsané ca 1360). Ten má jakožto „der älteste typographische Druck überhaupt“ (Aloys Ruppel 1967) pocházet již z doby před 1444 ve Štrasburku. Sibyllenbuch obsahoval asi 27 stran, z nichž byl 1903 v Mohuči nalezen jen zlomek. Jeho písmařská i písmolijecká kultura je vskutku ještě na nízké úrovni, řádky mají vlnovitá účaří a ani na pravém okraji nejsou zarovnány. Dle Paintera nejstarší skupinu dále tvoří nejméně čtyřiadvacet odlišných vydání donátu Ars minor (Mainz? ca 1450), která mají 26-28 a 30 řádků. Všechny zmíněné památky postrádají jak jméno tiskaře, tak dataci a místo tisku, a nadto jsou dnes dochovány jen unikátními fragmenty. Žádné, a to ani nepřímé archivní zprávy o Gutenbergově původcovství nalezeny nebyly.

Naopak faktograficky mnohem příznivěji lze skládat obraz první poloviny 50. let. Roku 1450 a 1452 si Gutenberg vypůjčil od bohatého mohučského obchodníka Johanna Fusta nadvakrát 1.600 guldenů s šestiprocentním úrokem. Půjčka měla krýt nákup technických prostředků nutných k dovybavení Gutenbergovy knihtiskařské dílny. Mimo to se Fust zavázal, že bude tiskaři ročně vyplácet dalších 300 guldenů jako příspěvek na stravu, nájem a mzdu tiskárenských pomocníků. Ctižádostivý projekt totiž směřoval k realizaci latinské Bible, o níž Gutenberg dokázal Fusta 1452 přesvědčit, že už prodejem části nákladu (pouhých 50 výtisků) získají 3.500 guldenů. Z notářského instrumentu, který 6. listopadu 1455 pořídil Ulrich Helmasperger, vyplývá, že Gutenberg považoval Fusta za pouhého věřitele, kdežto Fust se cítil jako Gutenbergův společník a vlastně i spolumajitel duchovní stránky vynálezu označeného lapidárně „Werk der Bücher“.

Dvě strany Gutenbergovy Bible (Mainz ca 1454?–1455). Biblia latina (42 ř., Mainz, Johann Gutenberg ca 1454?–1455). Díl druhý s textem epištol sv. Pavla: vlevo fol. 270b epištola Filipským (Fp 1–2,5) a vpravo fol. 280a konec epištoly Filemonovi (Fm 11–25) a počátek epištoly Židům (Žd 1,1–14). Živá záhlaví, rubrikace, červený text, iniciály a drolerie doplněny ručně.. Repro: Kapr 1955.
Dvě strany Gutenbergovy Bible (Mainz ca 1454?–1455). Biblia latina (42 ř., Mainz, Johann Gutenberg ca 1454?–1455). Díl druhý s textem epištol sv. Pavla: vlevo fol. 270b epištola Filipským (Fp 1–2,5) a vpravo fol. 280a konec epištoly Filemonovi (Fm 11–25) a počátek epištoly Židům (Žd 1,1–14). Živá záhlaví, rubrikace, červený text, iniciály a drolerie doplněny ručně.. Repro: Kapr 1955.

Ona Biblia latina (Mainz? ca 1454?-1455) se nazývá též Gutenbergova bible, nebo zkráceně dle počtu řádků „B 42“ (ve skutečnosti se však počet pohybuje mezi 40-42 řádky). Její typografie dokumentuje úsilí přiblížit tištěnou knihu vysokému standardu nejlepších soudobých knih rukopisných. K sazbě sloužilo tiskové písmo morfologicky odpovídající kaligrafické rukopisné textuře. Písmové patrice, matrice a odlitky vznikaly zhruba od roku 1452. Z 290 znaků připadalo 24 na majuskule, 24 na minuskule a zbylých 242 mělo ráz abreviatur (zkratek) a slitků typu ,ba‘ ,be‘ ,bo‘ na jedné písmové kuželce. Kvůli zabezpečení alespoň minimální kontinuity výroby byly tyto znaky multiplikovány zhruba v 46.000 odlitcích. Jak dosvědčují přerývky v textu, sazbu pořizovalo až šest sazečů současně. Aby mohlo vzniknout dnes předpokládaných 150 výtisků na papíru a 30 na pergamenu, v době mezi 1454-1455 byly v dvanáctihodinových pracovních cyklech zaměstnány minimálně tři lisy, přičemž úhrnný počet „rázů“ lze odhadovat na 230.000. Propočty pak dávají tušit, že v Gutenbergově dílně bylo tou dobou angažováno asi 20 pomocníků. Výsledek sazečského a tiskařského procesu je přímo mistrovský: sazba působí až překvapivě harmonicky, lícová a rubová strana textu dodržuje jednotný rejstřík, tiskové písmo neprostupuje (nestínuje) a čerň si zachovává stále stejný odstín. Na počátku většiny exemplářů byly na několika málo místech podniknuty vůbec první pokusy s druhou tiskařskou barvou o červeno-černý tisk. Červené iniciály a titulkové rubriky byly zároveň s textem sázeny jen zpočátku. Během výroby si sazeči vynecháváním volných míst práci zjednodušili a doplnění přenechali profesionálním rubrikátorům (přitištěná Tabula rubricarum se zachovala pouze v exemplářích z Mnichova a Vídně). Některé exempláře nadto mají kvalitní iluminátorskou výzdobu, pracovanou dle soudobých vzorníků ornamentů („das Göttinger Musterbuch“). Bible tištěná dvousloupcově na 1.282 stranách byla distribuována ve dvou svazcích (Gn-Ž a Př-Zj), a to nesvázaná poprvé ve Frankfurtu/M. už 1454.

Počátkem 21. století se celosvětově, především v německých, amerických a anglických knihovnách, chová kromě zlomků 36 úplných výtisků papírových a 12 pergamenových. Právě pro tyto neuvěřitelně vysoké počty, představující 25% nákladu, „B 42“ na zahraničních aukcích nekraluje (roku 1978 byly v New Yorku draženy tři papírové exempláře: první za 2,4 milionu dolarů pro University of Texas, druhý za 1,8 milionu dolarů pro Gutenbergovo muzeum v Mohuči a třetí za 2,2 milionu dolarů pro Württembergische Landesbibliothek Stuttgart). Dle exempláře berlínské Deutsche Staatsbibliothek vypravil lipský Insel-Verlag 1913-1914 limitovanou faksimilii (repr. New-York 1968, München 1979 a Köln 1989, komentářový svazek samostatně znovu Münster 1995). Pražská Nostická knihovna mívala od 17. století jediný úplný pergamenový exemplář v Čechách, který se však po mnoha peripetiích dostal do Londýna, odkud byl roku 1911 prodán do soukromé Huntington Library v kalifornském San Marinu. Dnes je na našem území, a to v pražské Národní knihovně, uložen pouze větší fragment listu z proroka Izaiáše doplněný dvěma ručně kolorovanými iniciálami. Fragment, jehož provenience je neznámá, byl kdysi součástí vazebné makulatury.

Symbolický trojlístek nejstarších německých tiskařů (Leipzig 1740). Gessner, Christian Friedrich: Die so nöthig als nützliche Buchdruckerkunst und Schriftgießerey (Leipzig, Christian Friedrich Gessner 1740–1745). Díl první (1740), tabule za pag. 58 s mědirytovými portréty Gutenberga, Fusta a Schöffera. Královská kanonie premonstrátů na Strahově – Strahovská knihovna (Praha), sign. AY II 31.

Poněvadž Gutenberg příjmy z prodeje Bible průběžně investoval zpět do tiskárny, Fustovy představy o okamžitém finančním efektu nebyly naplněny. Během podzimu 1455 proto podal na společníka žalobu o nedodržení smlouvy. Jako svědka proti Gutenbergovi vedl tiskárenského pomocníka Petra Schöffera st. Ve prospěch Gutenberga naopak vypovídali další dva pomocníci, totiž Heinrich Keffer a „Bertolff von Hanauwe“ identifikovaný dnes jako Berthold Ruppel. Teprve při procesu vyšlo najevo, že už první Fustovu investici (1450) tvořila půjčka od cizích věřitelů, takže Gutenbergův dluh se vlastně zvyšoval o úroky z úroků. I když Gutenberg o této spekulaci předem nevěděl, spor prohrál. Soud vyčíslil Fustovu ztrátu 2.020 guldeny, z nichž měl žalovaný neprodleně zaplatit více než polovinu. Poněvadž tak velkou hotovostí nikdy nedisponoval, soud navrhl exekuci majetku. Fust tak získal Gutenbergův dům s dílnou, tiskárenské zařízení opatřené po roce 1450 (včetně písma „B 42“) i nerozprodaný náklad Bible. Do vysouzené tiskárny angažoval zjevně podnikavého Schöffera, takže Gutenbergův dosavadní monopol na knihtisk padl a ožebračený novátor přišel též o tajemství výroby. Poněvadž první dílo, na němž je Schöffer výslovně uveden jako tiskař, přichází až roku 1457, publikace tištěné písmem „B 42“ mezi procesem a tímto letopočtem jsou dnes všeobecně označovány jako práce anonymního Tiskaře „B 42“. Sem patří například nejméně dvaadvacet odlišných vydání Donatova Ars minor (Mainz? ante 1457), které mají 26 a 33 řádky. Šest 30-řádkových vydání odpustkového listu Paulina Chappeho Indulgentia zvaného též Turecká bula (Mainz? 1454-1455?) a Psalterium cum canticis (Mainz? ca 1455) jsou pozoruhodné tím, že Tiskař „B 42“ nechal iniciály připravit cestou kovorytu.

Některé slitky z Gutenbergovy Bible (Mainz ca 1454?–1455). Biblia latina (42 ř., Mainz, Johann Gutenberg ca 1454?–1455). Sazba byla provedena texturou. Repro: Veröffentlichungen der Gesellschaft für Typenkunde, Jg. 19–20, Halle/S. 1925–1926.

Zda si Gutenberg po soudním procesu zařídil novou, skromnější tiskárnu a zda v ní opět spolupracoval s Kefferem, jednoznačně nevíme. Starší zastánci této hypotézy argumentují svědectvím pařížské archiválie, dle níž měl od roku 1458 dlít v Mohuči, a to pravděpodobně u Gutenberga, francouzský rytec razidel Nicolas Jenson. Také mohučské archivní prameny o kapitálové pomoci, kterou 1462 poskytl Gutenbergovi kancléř městské rady Konrad Humery (1405?-1472?), případné existenci náhradní dílny prý neodporují. Tak bylo v minulosti Gutenbergovi neochvějně připsáno několik příležitostných tisků s protitureckou orientací (takřečené Klein-Drucke). Předně je to veršované „Eyn Manung der Christenheit widder die Durken“ neboli jednodušeji Türken-Kalender (Mainz? 1454?), který vznikl ještě v průběhu procesu, a to se závěrečným přáním „Eyn gut selig nuwe Jar [1455]“. Kalendář je nejstarší v úplnosti zachovaný tisk v německém jazyce. Posléze vzniklo také sedm 31-řádkových vydání odpustkového listu Paulina Chappeho Indulgentia (Mainz? 1454-1455). Po červnu 1456 byla tištěna ještě protiturecká Bulla Turcorum papeže Calixta III., a to německy i latinsky (obě Mainz? ca 1456). Tuto mladší skupinu pak uzavírají latinský Aderlasskalender ad annum 1457 citovaný též jako Almanach či Laxierkalender (Mainz? 1456?) a německý Cisiojanus (Mainz? ca 1457).

Tak jako u nejstarší vrstvy tištěných památek z let 1447-1450, k nimž patří již výše zmíněný Almanach na rok 1448, Sibyllenbuch a v počtu řádků se lišícící Donatův Ars minor, ani u této mladší skupiny žádné doklady Gutenbergova původcovství či případného spoluautorství prozatím nemáme. Jediným věrohodným a také jednotícím prvkem obou skupin je tiskové písmo. Touto texturou o málo později vznikla v pořadí druhá Biblia latina (Bamberg? ca 1458/59-1460) zvaná též dle počtu řádků „B 36“ (terminus post quem pro datování „B 36“ může být stáří korekturního zlomku chovaného v Krakově a terminus ante quem poskytuje letopočet 1461 v rubrikaci dvoulistového fragmentu pařížské Národní knihovny). V otázce, kdo Bibli vytiskl a kde, není jasno. Někteří badatelé se přiklonili ke Gutenbergově druhé tiskárně v Mohuči a jiní zase uvažují o práci Gutenbergových vyučenců, ba i o Albrechtu Pfisterovi v Bamberku. S ohledem na tuto nejednotnost bylo proto vcelku nedávno původci Bible navrženo obecné náhradní označení Tiskař „B 36“. Poněvadž však jeho písmo sloužilo již asi deset let před sazbou „B 36“, a nadto málo pravděpodobně jedinému řemeslníkovi, moderní bibliografie (ISTC) navzdory silné tradici nespojuje památky obou mohučských skupin ani s Gutenbergem, ani s nově zavedeným anonymem, nýbrž zavádí jiného společného jmenovatele, jímž je takřečené Mohučské písmo „B 36“ (angl. Type of the 36-line Bible, tomu odpovídá německé označení DK neboli Donat-Kalender Type).

S obdobnou opatrností moderní anglická inkunábulistika přistupuje též k atribuci encyklopedicky uspořádané středověké příručky Johanna Balba Catholicon (Mainz? ca 1469). Tento slovník, první větší tištěné naukové dílo, obsahuje sice pěkný, emotivně stylizovaný explicit s vročením 1460, leč bez jména tiskaře: „Hic liber egregius Catholicon dominice incarnacionis annis Mcccclx alma in urbe Maguntina … est non calami, stili, aut penne suffragio, sed mira patronarum formarumque concordia proporcione et modulo, impressus atque confectus est“. Slovník byl tištěn na pergamenu i na papíru, a to ve třech takřka neznatelně odlišných verzích. Díky autoritě Gottfrieda Zedlera se od počátku 20. století věřilo, že všechny verze vznikly prací druhé Gutenbergovy mohučské dílny. Tímto přesvědčením poprvé otřásl 1973 Theo Gerardy, když letopočet natištěný v explicitu označil za chybu tisku, či spíše reziduum rukopisné předlohy. Důkaz pro to objevil studiem filigránů, které se mohly na papírech vyskytnout nejdříve 1468. Renomovaný inkunábulista Britské knihovny Paul Needham dal roku 1982 Zedlerovi zapravdu jen částečně a jako nejstarší určil Gutenbergovo pergamenové vydání z roku 1460. Dvě paralelní vydání na papíru (issues) však dle Gerardyho studia filigránů a na základě nových poznatků o proměnlivých stopách punktur a o různém počtu opravných kartónů navrhl datovat odlišně: druhé vydání měl tisknout 1469 Peter Schöffer st. a třetí taktéž Schöffer, ale až 1472. Téměř stoprocentní typografickou identitu všech tří vydání Needham vysvětlil tím, že k sazbě Catholiconu nesloužila pohyblivá písmena, která by byla bývala hned po prvním otisku 1460 rozmetána, nýbrž z tiskárny do tiskárny putující dvouřádkové bloky (slugs), vzniklé snad cestou stereotypních klišé. Tato domněnka však nebyla všeobecně přijata a Albert Kapr (1987) ji dokonce označil jako „abenteurlich“. Needhamova kolegyně Lotte Hellingová, vycházejíc z Gerardyho negace letopočtu 1460, se přiklonila k alternativě, že všechny tři verze pocházejí až z doby po Gutenbergově smrti, neboť písmo Catholiconu ještě před polovinou roku 1469 fungovalo u bratrů Bechtermüntzových v Eltvillu a teprve poté přešlo načas do Mohuče. Proto nejnovější bibliografie (ISTC) Gutenberga jako možného tiskaře opět vyloučila a i zde se přiklonila k možnosti pojmenovat výrobce slovníku prozatímním Tiskařem Balbova Catholiconu ca 1469. Na základě typologických shod a studia filigránů byly už dříve (Theo Gerardy 1980) tomuto neznámému Tiskaři připsány ještě tři další latinské traktáty, které německá inkunábulistika dodnes považuje za Gutenbergovy práce a datuje je také do roku 1460. Jde o Thomas Aquinas De articulis fidei et ecclesiae sacramentis (Mainz? ca 1469, 34 řádků), Thomas Aquinas De articulis fidei et ecclesiae sacramentis (Mainz? ca 1469, 36 řádků) a Matthaeus de Cracovia Dialogus rationis et constientiae de frequenti usu Communionis (Mainz? ca 1469).

Zůstal-li Gutenberg aktivním tiskařem i po soudním procesu ukončeném 1455, pak je zvláštní, že se nezapojil do soupeření nově zvoleného mohučského arcibiskupa Diethera z Isenburku (zemř. 1482) s jeho ambiciózním sokem Adolfem Nasavským (zemř. 1475). Oba preláti totiž mezi sebou od jara 1462 polemizovali několika jednolistovými prohlášeními, která ovšem rozmnožoval Peter Schöffer st. ve Fustově tiskárně. Polemiky ukončil papežův exponent kurfiřt Adolf. V říjnu 1462 Diethera z arcibiskupského stolce vyhnal a Mohuč vyplenil. Mezi 1462-1465 Gutenberg proto pobýval mimo město, snad ve Frankfurtu/M. (Aloys Ruppel 1967), snad v Eltville, kam mohl jako „Johannes de Altavilla“ zajíždět už v mládí (Albert Kapr 1980). Poslední písemné zprávy o stárnoucím a zřejmě i slepotou stiženém Gutenbergovi spadají do ledna 1465. Tehdy, ač už příliš pozdě, se dočkal prvního veřejného ocenění a jako dvořan byl zaopatřen v družině mohučského arcibiskupa Adolfa Nasavského. Když Gutenberg v postavení arcibiskupova chráněnce 3. února 1468 zemřel, poslední odpočinek nalezl v Mohuči (Gutenbergův hrob je však od 1793 nezvěstný). Šest let stará Humeryho půjčka zůstala nesplacena, takže věřitel s arcibiskupovým souhlasem přijal jako kompenzaci starší Gutenbergovo tiskařské vybavení, které směl ovšem zpeněžit pouze v Mohuči. Knihtisk se však tou dobou již nezadržitelně šířil nejen po Německu (Bamberk 1458/59?, Štrasburk 1460, Kolín/R. 1465, Eltville 1467, Augsburk 1468), ale začal postupovat i Evropou (Subiaco 1465, Řím 1467, Basilej ca 1468 atd.).

První stoleté jubileum Gutenbergova vynálezu uctili Hans Lufft, Georg Rhau a jiní wittenberští tiskaři roku 1540. Datum stanovili dle dnes už neplatného údaje Schedelovy Liber chronicarum (Nürnberg 1493). Z této oslavy se žádné panegyriky nezachovaly, snad jen dozvuk v podobě veršované polemiky Johanna Arnolda (Arnolda Bergellana) De chalcographiae inventione poema encomiasticum (Mainz 1541) o prvenství Mohuče před Štrasburkem. Průběh následujících chvál a oslav knihtisku 1640 a 1740 lze mapovat už spolehlivěji. Ještě před 400. oslavami (1840) byl po Gutenbergovi pojmenován kráter na Měsíci (1835). Mohuč jubilantovi odhalila pomník (1837) a astronom Franz Kaiser z Wiesbadenu Gutenbergovým jménem označil nově zjištěnou planetku (1914). Roku 1900 bylo v Mohuči během oslav půltisíciletého výročí Gutenbergova narození zřízeno „Gutenberg-Museum“, slavné vědecké i popularizační pracoviště pro dějiny knihtisku. Zatímco tato instituce se od 1962 let profiluje jako „Weltmuseum der Druckkunst“, paralelně v Bernu založené Gutenbergovo muzeum (1900) je orientováno spíše k historii švýcarského knihtisku. Roku 1901 vznikla v Mohuči internacionální „Gutenberg-Gesellschaft“, známá hojnou publikační činností. Od 1926 Společnost vydává mimo jiné ročenku Gutenberg-Jahrbuch. Hlavním redaktorem byl až do roku 1969 jeden z nejvýznamnějších německých knihovědců, ředitel berlínské Státní knihovny a Gutenbergova muzea Aloys Ruppel (1882-1977).


Lit.: BAUDIN, F.: L’effet Gutenberg. Paris 1994; BECHTEL, G.: Gutenberg et l’invention de l’imprimerie. Paris 1992; BEYER, Fr.: Nochmals: Gedanken um die Erfindungen Gutenbergs. Gutenberg-Jahrbuch 1941, s. 46-51; BLUM, R.: Der Prozess Fust gegen Gutenberg. Wiesbaden 1954; CORSTEN, S.: Die Drucklegung der zweiundvierzigzeiligen Bibel. Technische und chronologische Probleme. In: Johannes Gutenbergs zweiundvierzigzeilige Bibel. Kommentarband (hrsg. von W. Schmidt und Fr. A. Schmidt-Künsemüller). München 1979, s. 33-67; CORSTEN, S.: Die Gutenbergbibel in heutiger Sicht. Köln 1980; CORSTEN, S.: Hat Gutenberg an der Erfurter Universität studiert? Gutenberg-Jahrbuch 1983, s. 159-162; CORSTEN, S.: Wann wurde Gutenberg geboren? Gutenberg-Jahrbuch 1966, s. 70-73; DEBES, D. (ed.): Gepriesenes Andenken von Erfindung der Buchdruckerei. Leipziger Stimmen zur Erfindung Gutenbergs. Leipzig 1968; DIETERICHS, K.: Die Buchdruckerpresse von Johann Gutenberg bis Friedrich König. Mainz 1930; DOBRAS, W. (red.): Gutenberg. Aventur und Kunst. Vom Geheimunternehmen zur ersten Medienrevolution. Mainz 2000; DOLGODROVA, T.: Die Miniaturen der Leipziger Pergament-Ausgabe der Gutenberg-Bibel – zur Zeit in der Russischen Staatsbibliothek, Moskau – ein hervorragendes Denkmal der Buchkunst. Gutenberg-Jahrubuch 1997, s. 64-75; FUHRMANN, O. W.: The Gutenberg „Donatus“ Fragment at Columbia University, New York, one of the oldest Mainz imprints. Gutenberg-Jahrbuch 1954, s. 36-46; FUNKE, G.: Gutenberg im Zeitalter der großen Wende. Mainz 1968; FÜSSEL, St.: Gutenberg und seine Wirkung. Frankfurt/M.-Leipzig 1999 (repr. Göttingen 2000); GECK, E.: Johannes Gutenberg. Vom Bleibuchstaben zum Computer. Bad Godesberg 1968; GELDNER, F.: Alte und neue Wege der Gutenberg-Forschung (aus Anlaß von Albert Kaprs „Johann Gutenberg. Persönlichkeit und Leistung“, Leipzig 1986). Gutenberg-Jahrbuch 1988, s. 15-21; GELDNER, F.: Das Catholicon des Johannes Balbus im ältesten Buchdruck. In: Aus der Welt des Bibliothekars. Festschrift für Rudolf Juchhoff zum 65. Geburtstag (hrsg. von K. Ohly und W. Krieg). Köln/R. 1961, s. 90-99; GELDNER, F.: Der junge Gutenberg. Gutenberg-Jahrbuch 1976, s. 66-73; GELDNER, F.: Ungelöste Gutenberg-Probleme. Börsenblatt für den Deutschen Buchhandel. Frankfurter Ausgabe 22, 1966, s. 2533-2540; GERARDY, Th.: Die Datierung zweier Drucke in der Catholicontype (H 1425 und H 5803). Gutenberg-Jahrbuch 1980, s. 30-37; GERARDY, Th.: Wann wurde das Catholicon mit der Schluß-Schrift von 1460 (GW 3182) wirklich gedruckt? Gutenberg-Jahrbuch 1973, s. 101-126; GUIGNARD, J.: Gutenberg et son oeuvre. Paris 1970; HELLINGA, L.: Analytical bibliography and the study of early printed books with a case-study of the Mainz Catholicon. Gutenberg-Jahrbuch 1989, s. 47-96; HOFFMANN, L.: Gutenberg, Fust und der erste Bibeldruck. Eine Untersuchung auf der Grundlage neuer Quellen. Zentralblatt für Bibliothekswesen 97/1983, s. 473-481, 98/1984, s. 529-536, 100/1986, s. 535-547, 101/1987, s. 53-63; HOFFMANN, L.: Ist Gutenberg der Drucker des Catholicon? Zentralblatt für Bibliothekswesen 93, 1979, s. 201-213; HOLGER, N. (ed.): Johannes Gutenberg. Regionale Aspekte des frühen Buchdrucks. Vorträge der internationale Konferenz zum 550. Jubiläum der Buchdruckerkunst am 26. u. 27. Juni 1990 in Berlin. Wiesbaden 1993; HOMMEL, H.: „Annis MCCCCLX“ im Mainzer Catholicon-Druck. Gutenberg-Jahrbuch 1975, s. 34-37; HUPP, O.: Ein Missale speciale. Vorläufer des Psalteriums von 1457. Beitrag zur Geschichte der ältesten Druckwerke. München-Regensburg 1898; ING, J.: Johann Gutenberg and his bible. A historical study. New York 1988; KAPR, A.: Hat Johannes Gutenberg an der Erfurter Universität studiert? Gutenberg-Jahrbuch 1980, s. 21-29; KAPR, A.: Johannes Gutenberg. Persönlichkeit und Leistung. Leipzig-Jena-Berlin 1986 (repr. München 1987); KAPR, A.: Johannes Gutenberg und die Kaiser-Friedrich-Legende. Gutenberg-Jahrbuch 1985, s. 105-114; KEHRLI, O.: Das Schweizerische Gutenbergmuseum zieht um. Schweizerisches Gutenbergmuseum 46, 1960, s. 159-160; KÖSTER, K.: Gutenberg in Straßburg. Mainz 1973; KÖSTER, K.: Woran starb Gutenbergs Straßburger Geschäftsgenosse Andreas Dritzehn? Festschrift für Hans Widmann zum 65. Geburtstag (hrsg. von Alfred Świerk). Stuttgart 1974, s. 87-101; KULUNDZIC, Zv.: Gutenberg und sein Werk im slawischen Süden. Gutenberg i njegovo djelo na Slavenskom jugu. Mainz 1973; KUNZE, H.: Geschichte der Buchillustration in Deutschland. Das 15. Jahrhundert. Textband. Frankfurt/M.-Leipzig 1975; LEHMANN-HAUPT, H.: Gutenberg and the master of the playing cards. London 1966; LEHMANN-HAUPT, H.: Gutenberg und der Meister der Spielkarten. In: Gutenberg-Jahrbuch 1962, s. 360-379; LECHENE, R.: L’imprimerie de Gutenberg a l’electron. Paris 1965 (repr. Lyon 1972); LIMBURG, H. (ed.): Ars impressoria. Entstehung und Entwicklung des Buchdrucks. Eine internationale Festgabe für Severin Corsten zum 65. Geburtstag. München 1986; LÜLFING, H.: Johannes Guttenberg und das Buchwesen des 14. und 15. Jahrhunderts. Leipzig 1969; McMURTRIE, D. C.: The Gutenberg Documents. New York 1941; MITTLER, E.-FÜSSEL, St.: Gutenberg Digital. Die Göttinger Gutenberg-Bibel, Das Musterbuch und Helmaspergersches Notariatsinstrument. CD-ROM 1: Die vollständige Göttinger Gutenberg-Bibel mit insgesamt 1282 Faksimile-Seiten. CD-ROM 2: Das Göttinger Musterbuch; Helmaspergersches Notariatsinstrument; zahlreiche Vergrößerungen der Gutenberg-Bibel, insbesondere aus den enthaltenen 86 illuminierten Seiten, sowie zahlreiche ausgewählte Bibelstellen. München 2000; NEEB, E.: Zur Geschichte des Mainzer Gutenberg-Denkmals. In: Gutenberg Festschrift zur Feier des 25 jaehrigen Bestehens des Gutenbergmuseums in Mainz (hrsg. von A. Ruppel). Mainz 1925, s. 331-334; NEEDHAM, P.: Johann Gutenberg and the Catholicon press. The papers of the Bibliographical Society of America 76, 1982, s. 395-456; NEEDHAM, P.: The type-setting of the Mainz Catholicon. A reply to W. J. Partridge. The Book Collector 35, 1986, s. 293-304; NĚMIROVSKIJ, J. L.: Iogan Gutenberg. Moskva 1989; NEUHAUS, J.: Das erste gedruckte Buch Gutenbergs in deutscher Sprache. København 1902 (repr. Wiesbaden 1975); NORMAN, D. Cl.: The 500th anniversary pictorial census of the Gutenberg Bible. With introduction on the life and work of Johannes Gutenberg by Aloys Ruppel. Chicago 1961; PAINTER, G. D.: Gutenberg and the B 36 group. A reconsideration. In: Essays in honour of Victor Scholderer (hrsg. von D. E. Rhodes). Mainz 1970, s. 292-322; PAINTER, G. D.: The true portrait of Johann Gutenberg. Gutenberg-Jahrbuch 1965, s. 73-79; PARTRIDGE, W. J.: The type-setting and printing of the Mainz Catholicon. The Book Collector 35, 1986, s. 21-52; POWITZ, G.: Die Frankfurter Gutenberg-Bibel. Ein Beitrag zum Buchwesen des 15. Jahrhunderts. Frankfurt/M. 1990; PRESSER, H.: Gutenberg-Museum Mainz. Weltmuseum der Druckkunst. München 1963; PRESSER, H.: Johannes Gutenberg. In: Liber librorum. 5000 Jahre Buchkunst (ed. H. D. L. Vervliet). Genf 1973, s. 380-386; PRESSER, H.: Johannes Gutenberg in Zeugnissen und Bilddokumenten. Reinbek/H. 1967; RUPPEL, A.: Die Errichtung des Mainzer Gutenberg-Denkmals. Mainz 1937; RUPPEL, A. (ed.): Gutenberg Festschrift zur Feier des 25 jaehrigen Bestehens des Gutenbergmuseums in Mainz. Mainz 1925; RUPPEL, A.: Gutenberg in Straßburg und die Uranfänge der Buchdruckerkunst. In: Refugium animae bibliotheca. Festschrift für Albert Kolb. Wiesbaden 1969, s. 443-451; RUPPEL, A.: Johannes Gutenberg. Sein Leben und Werk. Berlin 1939 (repr. Berlin 1947 a Niewkoop 1967); RUPPEL, A.: Die Technik Gutenbergs und ihre Vorstufen. Berlin 1940; RUPPEL, A.: Weltmuseum der Druckkunst und internationale Gutenberg-Gesellschaft. Mainz 1952; RUPPEL, A.: Wer war der wirkliche Erfinder der Buchdruckerkunst? Mainz 1964; SCHMIDT, W.- SCHMIDT-KÜNSEMÜLLER, Fr. A. (edd.): Johannes Gutenbergs zweiundvierzigzeilige Bibel. Kommentarband. München 1979 (repr. Münster 1995 se Supplementem E. Königa); SCHMIDT-KÜNSEMÜLLER, Fr. A.: Die Erfindung des Buchdrucks als technisches Phänomen. Mainz 1951; SCHOLDERER, V.: Johann Gutenberg, the inventor of printing. London 1963 (repr. 1970); SCHORBACH, K.: Die urkundlichen Nachrichten über Johann Gutenberg. In: Festschrift zum fünfhundertjährigen Geburtstag von Johann Gutenberg (hrsg. von O. Hartwig). Mainz 1900, s. 133-256; SCHWENKE, P.: Die Donat- und Kalendertype. Nachtrag und Übersicht. Mit einem Abdruck des Donattextes nach den ältesten Ausgaben und mit 7 Tafeln in Lichtdruck. Mainz 1903; SIMON, E.: The Türkenkalender (1454) attributed to Gutenberg and the Strasbourg lunation tracts. Cambridge (Mass.) 1988; STÖCKL, A. Th.-KUENZER, J. A.: Gutenberg war’s nicht allein. Karlsruhe 1988; STEVENSON, A.: Paper evidence and the Missale speciale. Gutenberg-Jahrbuch 1962, s. 94-105; STEVENSON, A.: The problem of the Missale speciale. London 1967; STÖWESAND, R.: Noch unbekannte Gutenberg-Bibeln. Archiv für Geschichte des Buchwesens 1, 1958, sl. 490-512; STUMVOLL, J.: Die Gutenberg-Bibel. Biblos 20, 1971, s. 19-43; ŚWIERK, Al.: Moguncki Catholicon (GW 3182) jako problem badawczy. Biuletyn Biblioteki Jagiellońskiej 44, 1994, s. 63-80; THORPE, J.: Gutenberg bible. Landmark in learning. San Marino 1999; TRONNIER, A.: Vier neue Gutenberg-Bildnisse des Gutenberg-Museums Mainz. Mainz 1930; URBÁNKOVÁ, E.: Prameny a literatura k počátkům českého knihtisku. Sv. I/1-2, II. Praha 1984-1986; VENZKE, A.: Johannes Gutenberg. Der Erfinder des Buchdrucks und seine Zeit. Zürich 1993 (repr. München 2000); VINAŘICKÝ, K. A.: Jan Gutenberg v Hoře Kutné r. 1412. Květy české 12, 1845, zvl. s. 598-599; VRCHOTKA, J.: Zur ehemaligen Prager Provenienz der B 42 in der Henry E. Huntington Library in San Marino, Kalifornien, USA. In: Johannes Gutenberg. Regionale Aspekte des frühen Buchdrucks. Vorträge der internationale Konferenz zum 550. Jubiläum der Buchdruckerkunst am 26. u. 27. Juni 1990 in Berlin (hrsg. von N. Holger). Wiesbaden 1993, s. 113-117; WEHMER, C: Gutenbergs Typographie und die Teigdrucke des Monogramisten. In: Essays in honour of Victor Scholderer (hrsg. von D. E. Rhodes). Mainz 1970, s. 426-484; WEHMER, C.: Mainzer Probedrucke in der Type des sogenannten astronomischen Kalenders für 1448. Ein Beitrag zur Gutenbergsforschung. München 1948; WIDMANN, H. (ed.): Der Gegenwärtige Stand der Gutenberg-Forschung. Stuttgart 1972; WIDMANN, H.: Mainzer Catholicon (GW 3182) und Eltviller Vocabularii. Gutenberg-Jahrbuch 1975, s. 38-48; WIDMANN, H.: Zur Druckjahr-Angabe „Annis MCCCCLX“ im Mainzer Catholicon-Druck von 1460 (GW 3182). Gutenberg-Jahrbuch 1973, s. 126-128; WOLF, H.-J.: Geschichte der Druckverfahren. Historische Grundlagen, Portraits, Technologie. Elchingen 1992; WOLF, R. (ed.): Altmeister der Druckschrift. Frankfurt/M. 1940; ZAHN, P.: Gutenbergdrucke im Teilchenbeschleuniger. Papier- und Druckfarben-Analysen in Kalifornien. Bibliothek 12, 1988, s. 71-87; ZEDLER, G.: Die älteste Gutenberg-Type. Mainz 1902; ZEDLER, G.: Das Mainzer Catholicon. Mainz 1905; ZEDLER, G.: Das Mainzer Catholicon von 1460. Zentralblatt für Bibliothekswesen 59, 1942, s. 461-478; ZEDLER, G.: Von Coster zu Gutenberg. Der holländische Frühdruck und die Erfindung des Buchdrucks. Leipzig 1921; ZEIDLER, A.: Böhmen und die älteste Buchdruckerkunst. Mitteilungen des Vereins für Geschichte der Deutschen in Böhmen 4, 1866, s. 65-71, 97-105 a 129-137.

Lex.: GELDNER 1. 17-29. = GELDNER, F.: Die deutschen Inkunabeldrucker. Ein Handbuch der deutschen Buchdrucker des XV. Jahrhunderts nach Druckorten. 1. Bd. Das deutsche Sprachgebiet, 2. Bd. Die fremde Sprachgebiete. Stuttgart 1968-1970.

Autor hesla: Petr Voit.
Zdroj: Petr Voit, Encyklopedie knihy: starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století, Praha 2006.