John Baskerville

Z Encyklopedie knihy

Baskervillova typografie (Birmingham 1757). Vergilius, Publius Maro: Bucolica, Georgica et Aeneis (Birmingham, John Baskerville 1757). Titulní strana. Repro: Muzika 1963.

John Baskerville (1706-1775) londýnský písmař a tiskař, jehož vystoupením započala nová epocha ve vývoji pozdně barokního evropského knihtisku. Pocházel z chudých poměrů a zprvu se živil jako učitel krasopisu. V letech 1750-1754 vytěžil z Caslonovy umírněné antikvy nový písmový řez. Renesanční tradice je tu ještě zachována u horních skloněných serifů minuskulních písmen h, i, j, k, l. Jako novinka působí maximální ztenčení slabých tahů, které velmi dobře kontrastují s osově modelovaným stínováním. Tento způsob kresby zaručil Baskervillovu písmu přechodového typu značně široký obraz a velmi dobrou čitelnost (jak ovšem ukázala pozdější tiskárenská praxe, celkové vylehčení sazebního materiálu bylo na újmu jeho dlouhodobé kvality). Polokurziva byla konstruována jen jako vyznačovací písmo, a znatelně užším obrazem se od naddimenzované vertikály lišila.

Gravelotova ilustrace Horatiových satir (Birmingham 1770). Horatius, Quintus Flaccus: Opera (Birmingham, John Baskerville 1770). Tabule za pag. 87 (Satirae), kreslířem Gravelotem signována vlevo dole. Antikvariát Meissner (Praha).

Výsledky svých písmařských aktivit poprvé publikoval v reklamním jednolistu Specimen by John Baskerville of Birmingham (London 1754), knižně pak v birminghamském souborném vydání Vergiliových děl Bucolica, Georgica et Aeneis (Birmingham 1757) či v Miltonově Paradise lost (Birmingham 1758). Již zde je patrné, že v reformní snaze o povýšení grafických hodnot knihy upřednostnil adekvátní řez tiskového písma, velinový papír, sazbu a otisk (s těmito východisky se ztotožnili o málo později i François Ambroise Didot a Giambattista Bodoni). Nejen mezi literami titulní strany a nadpisů, ale i při sazbě řádků běžného textu Baskerville použil mimořádně velké proklady. Vylepšil složení tiskařské barvy a objevil jistý půvab lehce nažloutlých hlazených papírů, které po otisku prý na radu Benjamina Franklina ještě protahoval vyhřátými válci (vysoký lesk však znesnadňoval čtení, a proto se tato novinka v praxi neujala). V letech 1758-1766 působil v Tiskárně univerzitní v Cambridge. Zde vznikla anglická The Bible (Cambridge 1763), považovaná mezi ostatními 50 publikacemi za vůbec nejkvalitnější tisk, pod nímž je Baskerville jako tiskař podepsán. Obecně proklamovanou prioritu střízlivé typografie nijak nenarušují přílohy s vynikajícími grafickými kopiemi Tintoreta, Tiziana a jiných italských malířů. Také v případě Ariostova Orlanda furiosa (Birmingham 1773) se podařilo spojit dokonalý tisk s francouzskou mědirytinou.

Po Baskervillově smrti anglická společnost dokázala ocenit více jeho přínos k technologii knihtisku nežli v písmařství. Když se ani po letech nenašel domácí zájemce o matrice, podstatnou část pozůstalosti zakoupil roku 1779 úspěšný francouzský dramatik Pierre Augustin Caron de Beaumarchais. Z matric nově odlité písmo užil poprvé u sedmdesátisvazkového souborného vydání Voltairových Oeuvres (Kehl 1784-1790). Originální matrice se do Baskervillovy vlasti vrátily až roku 1953, kdy je pařížská písmolijna Charlese Peignota darovala Tiskárně univerzitní v Cambridge.


Lit.: BENTON, J. H.: John Baskerville. New York 1944; GECK, E. (ed.): Das Wort der Meister. Bekenntnisse zu Schrift und Druck aus fünf Jahrhunderten. Berlin-Frankfurt/M. 1966; MATĚJČEK, A.: Ilustrace. Praha 1931; MUZIKA, Fr.: Krásné písmo ve vývoji latinky. Sv. 1-2. Praha 1963; WOLF, R. (ed.): Altmeister der Druckschrift. Frankfurt/M. 1940.

Autor hesla: Petr Voit.
Zdroj: Petr Voit, Encyklopedie knihy: starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století, Praha 2006.