Kázání

Z Encyklopedie knihy

Titulní strana Severinova tisku Lutherova Kázání (Praha 1520). Luther, Martin: Kázání … na desatero přikázání Boží, kteréž lidu obecnému zjevně v městě Witemberce kázal jest (Praha, Tiskárna severinsko-kosořská 1520). Titulní bordura s Mojžíšem, Evou a Adamem, dole Saul (Pavel) na cestě do Damašku zasažen nebeským světlem. Královská kanonie premonstrátů na Strahově – Strahovská knihovna (Praha), sign. DR IV 12/5.

Kázání (angl. sermon, fr. oraison, něm. Predigt) nejužívanější žánr náboženské literatury s věroučným, mravoučným nebo výchovným posláním. Dle formy, v níž je podáno, rozlišujeme kázání ústní a kázání fixovaná písmem či knihtiskem. S ohledem na formu vydání hovoříme o promluvách publikovaných jednotlivě, v příležitostně tištěném sborníku anebo v postile. Poněvadž žánr oslovuje širokou posluchačskou a čtenářskou obec, spektrum naučných a didaktických témat je značně rozmanité. Mnohostrannost vidíme i v začlenění do liturgického pořádku. Některé promluvy rozvíjejí příslušnou perikopu (kázání nedělní, sváteční, adventní, postní), zatímco jiné se váží na příležitostnou událost (svatbu, narození dítěte, pohřeb, svěcení chrámu, biřmování, instalaci duchovního správce apod.).

Starší latinský termín pro kázání je sermo. Sbírky těchto promluv se vztahovaly k určité části církevního roku a nesly název sermonář. Tvořily součást misálu: sermones de sanctis neboli festivales (promluvy na svátky celého roku), sermones de tempore čili dominicales (promluvy o nedělích, vánočních svátcích a všedních dnech), per circulum anni (na celý rok), super evangelia (na evangelijní témata). Dle způsobu zpracování je žánru kázání blízká homilie. Od 13. století pronikají do kázání úvahy intimnějšího rázu (František z Assisi), později i motivy zdůrazňující osobnost kazatele (Girolamo Savonarola v 15. století). Silný impuls pro rozvoj kázání a celé nauky zvané homiletika dala reformace, zejména Martin Luther a Philipp Melanchthon. Vrcholu bylo dosaženo v období baroka.

Odhlédneme-li od sbírek zvaných postily, z jednotlivých domácích středověkých kázání byly knihtiskem rozšiřovány jen promluvy Jana Husa, a to Kázání o těle Božím (Praha? 1545) a Kázání dvoje o Antikristu a Šelmě (Magdeburg 1554). Homiletika tištěná za hranicemi v 15. století do češtiny překládána nebyla. Z prací církevních Otců u nás kolovaly pouze aktuální jednotliviny, např. Ambrosius S. Kázání … o užitku smrti (Praha 1601), Bernardus Claravallensis S. Aurea contio, Kázání … na řeč Krista Pána o novém přikázání (Praha 1601), Cyprianus S. Kázání … o důstojné večeři Páně (Praha 1558). Totéž v principu platí bez ohledu na konfesi i o překladech mladší zahraniční literatury: Martin Luther Kázání … na desatero přikázání Boží (Praha 1520), Kázání o Novém zákoně aneb o posledním kšaftu Krista Pána (Praha 1521) a Kázání vojenské (1544), Urban Rhegius Kterak falešné proroky každý poznati anobrž je hmatati muože (Olomouc 1540), Johann Spangenberg Patnácte kázání o mrtvých tělích křesťanských (Praha 1557?) a Kázání pohřebné třidcatero a čtvero z evangelisty s. Lukáše (Prostějov 1559), Erasmus Roterdamský Kázání … o nesmírném milosrdenství božském (Prostějov 1558), Girolamo Savonarola Kázání na žalm padesátý Davida krále (Prostějov 1558) a Sedmero krásné a potěšitedlné kázání (Olomouc 1559), Abraham Scultetus Vysvětlení žalmu XX. (Praha 1619).

Od Bílé hory se monopolními pěstiteli tohoto žánru stávají řádoví kazatelé, jejichž promluvy nebyly v 17. a 18. století vydávány jen česky, ale také německy a latinsky, případně v několika jazykových verzích zároveň. Na čelném místě je třeba jmenovat dominikánský řád (např. Vavřinec Karel Brückner, Kajetán Burger, Maxmilián Falkenstein, Marián Antonín Hermann, Leopold Klezl, Raymund Knilling, Adam Kratochvíle, Patricius Meixner, Ondřej Mendl, Tomáš Nigrin, Adam Praxl, Maxmilián Rauch, Benedikt Robius, Norbert Sneuder, Dominik Stehlík, Hyacint Stixa či Řehoř Tuček), jezuitský řád (např. Ondřej Fett, Václav Josef Grotz, Filip Hartung, Jan Heilman, Jiří Ivánek, Jan Jahoda, Jeremiáš Kherner, Kašpar Knittel, Michael Krammer, Jan Kraus, Šebestián Stanislav Labe, Josef Lauritsch, Jan Malobický, Václav Nerlich, Martin Sancius), premonstráty (např. Mikuláš Freisl, Amandus Friedenfels, Bedřich Hailman, Jeroným Hirnhaim, Vavřinec Jiří Kaiser z Kaisernu, Bruno Lindtner, Tadeáš Jan František Schweiger, Anselm Karel Světelský) či františkány (Symforian Maria Holtzer, Apollinarius Kytrib, Kosmas Ludwig, Michal Pellizotti, Walther Schopen).

Barokní kázání často těžilo z legendy, např. Jindřich Ferdinand Divus Ivo gloriosus juristarum dux (Praha 1695), Dominik Stehlík Sedlák urozený, sprostý a Bohu milý svatý Isidorus (Praha 1726) nebo Kryštof Zikmund Weis Flos rosarum in diebus vernis, Die schöne Rosenblüh in denen Frühlingstägen durch … Joannis von Nepomuk (Litoměřice 1730). Jednotlivě tištěná kázání měla vesměs vynikající typografickou úroveň, kterou vylepšoval dřevořezový dekor. Výrobu platil obvykle autor. Tisky se pořádaly do slavnostních, často ilustrovaných sborníků. Klasickou ukázkou těchto vydavatelských postupů je trojjazyčný pamětní sborník 30 promluv k uctění obrazu Panny Marie u brněnských augustiniánů Conchylium Marianum (Brno 1736). Tento sborník obsahuje 7 převážně rozkládacích mědirytových obrazů, jež signovali z valné části augsburští umělci (F. A. Baran, František Řehoř Ignác Eckstein, Gottlieb Heiss st., Johann Georg Herkommer, František A. Mayer, Christian Friedrich Rudolph, Balthasar Sigmund Sedleczky, Jakob Gottlieb Thelott a Ignác Zeidler).

Specifické postavení v dějinách kazatelství zaujímaly příležitostné promluvy. V nich také převládala nábožensky výchovná tendence, ale zhusta se promítal i prvek zpravodajský. Toto sepětí duchovní promluvy s publicistikou potvrzuje již typ titulního dřevořezu, který rezonuje s vyobrazením novinových letáků. Příkladem aktuální promluvy budiž např. Georg Scherer Kázání radostné chvály a díkův činění z šťastného a udatného dobytí hlavní pevnosti Rábu (Praha 1598). Mezi domácími autory se objevuje mimo jiné Václav Bruncvík Kázání o zemětřesení, kteréž se stalo léta dobíhajícího 1606 (Litomyšl 1607), Zachariáš Bruncvík Limodis epidemitica, to jest Kázání o morové ráně jizlivé (Praha 1606), Jiřík Tesák Mošovský Salvus conductus, to jest O šťastném všech tří slavného tohoto Království českého stavův k sněmu … přijetí kázání (Praha 1614). Pohřební kázání, tvořící v 16. a na počátku 17. století antipod humanistickým epicediím, měla poměrně typizovaný titul, např. Jiří Tesák Mošovský Funeris exequiae, to jest O smrti a slavném pohřbu vysoce urozeného pána pana Zikmunda Smiřického ze Smiřic (Praha 1608), nebo Kázání pohřební nad tělem mrtvým urozené a poctivé paní paní Polexiny Šternberkové rozené z Valdštejna sepsané a proslovené Janem Rosaciem Hořovským (Praha 1621). K ostatním autorům věnujícím se této funerální příležitostné tvorbě patří mimo jiné Jiří Bartholdus z Braitenberku (Pontanus), Blažej Borovský z Borovna, Václav František Caelestinus, Jan Ignác Dlouhoveský, Matěj Etesius, Jan Hertvicius, Jakub Hrabaeus, Jiří Vilím Jedlička, Damascenus Marek, Samuel Martinius z Dražova, Pavel Nonnius, Štěpán Olomučanský, Cyprián Pešín, Mikuláš Augustin Strouha či František Bedřich Žalkovský. Jiným typem příležitostných promluv byla kázání svatební. Jejich nábožensky výchovná orientace působila jako protipól humanistických epithalamií 16. a počátku 17. století (Bohumír Hynek Josef Bílovský, Jan Hertvicius, Jiří Zabilanský atd.).


Bibl.: FRIEDRICH, W.-GÜTTICH, K.: Katalog der fürstlich Stolberg-Stolberg’schen Leichenpredigten-Sammlung. Bd. 1-4. Leipzig 1927-1932; GARBER, Kl. (ed.): Handbuch des personalen Gelegenheitsschrifttums in europäischen Bibliotheken und Archiven. Bd. 1, Abt. I/1-. Hildesheim-Zürich-New York 2001-; KALLERT, Kr.: Svatý Jan Nepomucký ve třech jazycích. Bibliografie pražských svatojánských arcibratrských kázání u sv. Víta a panegyrik na Skalce. Knihy a dějiny 9/10, 2002-2003, s. 5-89; LENZ, R.: Katalog ausgewählter Leichenpredigten der ehemaligen Stadtbibliothek Breslau. Marburg 1986; LENZ, R.: Katalog der Leichenpredigten im Stadtarchiv Rothenburg ob der Tauber. Marburg 1983; LENZ, R.: Katalog der Leichenpredigten und sonstigen Trauerschriften in Bibliotheken und Archiven der Vogelsbergregion. Marburg 1987; LENZ, R.: Katalog der Leichenpredigten und sonstigen Trauerschriften in der Universitätsbibliothek Gießen. Bd. 1-2. Marburg 1985; LENZ, R.: Katalog der Leichenpredigten und sonstigen Trauerschriften in der Universitätsbibliothek Marburg. Bd. 1-2. Marburg 1980; LENZ, R.: Leichenpredigten. Eine Bestandsaufnahme. Bibliographie und Ergebnisse einer Umfrage. Marburg 1980; ROTH, Fr.: Literatur über Leichenpredigten und Personalschriften. Eine Übersicht. Schrifttumsberichte zur Genealogie 1/12, 1959, s. 285-316; WELZIG, W. (ed.): Katalog gedruckter deutschsprachiger katholischer Predigtsammlungen. Bd. 1-2. Wien 1984-1987.

Lit.: HORÁKOVÁ, M.: K rozdělení české nepomucenské homiletiky do skupin. Bibliotheca Strahoviensis 4-5, 2001, s. 231-251; KOPECKÝ, M.: K české barokní homiletice. In: O barokní kultuře. Opera UP Brunensis, philosophica 141. Brno 1968, s. 61-74; KOPECKÝ, M.: Staří slezští kazatelé. Ostrava 1970; MOELLER, B.-STACKMANN, K.: Städtische Predigt in der Frühzeit der Reformation. Eine Untersuchung deutscher Flugschriften der Jahre 1522 bis 1529. In: Abhandlungen der Akademie der Wissenschaften in Göttingen (dritte Folge), Philologisch-historische Klasse 220. Göttingen 1996; SLÁDEK, M.: Poznámka k problematice svatebních kázání v 17. století. In: Česká literatura doby baroka. Sborník příspěvků k české literatuře 17. a 18. století. Literární archív 27. Praha 1994, s. 217-227; SLÁDEK, M.: Poznámky k problematice českých pohřebních kázání 16. a 17. století. In: Česká literatura doby baroka. Sborník příspěvků k české literatuře 17. a 18. století. Literární archív 27. Praha 1994, s. 191-216; WILCKENS, H. J. von: Porträtbilder in den Leichenpredigten des 17.-18. Jahrhunderts. Hildesheim 1967.

Lex.: MOCNÁ, D.-PETERKA, J. (a kol.): Encyklopedie literárních žánrů. Praha 2004, s. 295-301; VLAŠÍN, Š. (red.): Slovník literární teorie. Praha 1977, s. 169-170.

Autor hesla: Petr Voit.
Zdroj: Petr Voit, Encyklopedie knihy: starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století, Praha 2006.